Zpěv II.

Skvělý sen, jak báje Orientu

v skvoucí družině, na bujném koni

v zlatě, stříbru, šarlatě a kmentu

jede Sigmund, s ním pak tisíc koní,

uherských a českých bohatýrů

k Litoměřicům dle labských vírů.

Pestré čabraky a blesky zbraní

pochev barvy, oděvů a znaků

vábí k sobě nesčíslných zraků.

Tuto nádheru a zlata plání

diváctva jež oslňuje davy

zastiňuje půvab žárný smavý

vnad a vděků četných krásných paní.

Květ to krásy celé šíré země

slunný jih jde v závod se severem,

žhoucí jeho půvab skví se temně

úběle dle pleti v plání sterém.

„Zde jsme, pane, věrné město tvoje.

K nohoum kladu zlaté jeho klíče.

Nestrhnou nás z cesty divé boje,

ani Viklefistů klatých chtíče.

Věrni jsme a zůstaneme tobě,

šťastni, že tvou milost zdi ty hostí,

nesvede nás nikdo k nevěrnosti:

spíše vše kol pochováme v hrobě.

Pokyň nám a poslechneme tebe,

cokoli nám kážeš, jest nám svaté,

jak by nám to velel anděl s nebe.

Tvé a církve protivníky klaté

přivedeme, jeli vůle tvoje –

ve tvou moc buď mrtvé a neb jaté.“

Tak děl Pichel, před Sigmundem stoje,

purkmistr té obce starobylé,

pokynul pak zároveň své dceři,

která, nevěsta jak, v říze bílé,

kvítí zapletené do kadeří,

v kruhu družek, jako luna skvělá

v sboru hvězd, před césarem teď stála.

Pod žárem se očí jeho rděla,

když mu klíče zlaté podávala

na polštáře tkaném stříbrem, zlatem.

Sigmund půvab dívky stejným časem

hltal zrakem svojím s divým chvatem,

načež milostivým pravil hlasem:

„Přesvědčen jsem, pane, o tvém slovu,

pro to z milosti chci tvým být hostem.

S družinou se v město věrné zovu.

Věrnost tvá jest vzácným sice skvostem,

první klenot zřím však: tvoji dceru;

z rukou tvých, o panno, klíče beru;

kéž by byly klíči k vzácné přízni,

k pokladu, po kterém srdce žízní.

Pří sám bůh! tvá ruka hodna jistě

ruky knížecí zde na tom místě –

ba já za ni chtěl bych dát své říše.

Slovem královským se klnu z tuha:

přání tvé mi rozkaz, já tvůj sluha.“

Poslední ta slova vroucně sice

promluvil, však téměř vánkem tiše,

tak že nezaslechl je nikdo více

nežli ona a pak otec její.

Otci pýchou svítí tmavé zraky,

jí se studem, hněvem líce chvějí.

Dívka zvítězila nad rozpaky:

šotek milosti, jenž v důlku tváří

ukryt jako v růži uzardělé,

vehnal šibalství jí v očí záři,

tak že pravila mu vzdorně, směle:

„Beru za slovo tě, králi pane,

dnešní den se svátkem pro mne stane,

nekonečným blahem dme se hruď:

ještě dneska budu zasnoubena,

učiň, nech je ze mne šťastná žena,

svědkem královským mně při tom buď.“

Sigmund zří i Pichel na ni

zklamání jim tváře vraští:

Sigmund rdí se pro sklamání

Pichel bledne, jako v zášti.

Marnéť ale rozmyšlení,

slovo královské je tuhé,

tužší nežli každé druhé,

pomoci zde více není:

dívky pohled holubičí,

z něhož temný oheň klíčí,

upírá se také stále

s úsměvem do očí krále,

tak že Sigmund naposledy

zmaten poodvrátil hledy.

„A kdo jest tvůj vyvolený?“

Líce majíc uzarděny,

odvětila dívka krotce:

„Příjmi, králi, dík můj vřelý,

Jan můj hoch jest dobrý, smělý –

otaž se jen mého otce –“

„Pane Pichle, bez váhání

vykonej své dcery přání;

dostojímť já svému slovu,

na svatbu se její zovu –“

Pichl k tomu mračně hleděl:

„Pouroučíšli, králi pane –“

zajikavě odpověděl –

„podle rozkazu se stane –“

„Doufám, z otecké též lásky –“

s čela shladiv slední vrásky,

Sigmund pravil opět klidně,

načež pousmáním, vlídně

pozdravoval na vše strany

vjížděje do městské brány.

Jak by záře slunce vládla,

rdí se skvostná večeřadla

září světel tisíci.

„Rychle vzácná jídla noste,

české víno perlící!

Pospěšte si, páni hosté,

aby nevychladla.“

„První šťastný krok v té říši!

Ty’s mi milým – bůh to slyší –

Pichle věrný, mnoho dnes.

Než se odtud odeberu,

co si přeješ, opověz:

chci to snésti, na mou věru,

třeba s nebes výší.“

– Dost mi, králi, na tvé přízni.

Po čem duše moje žízní

milostí tvou splněno.

Pouze pro tvé blaho žiji:

Kéž je na vždy sproštěno

těch, jež v rozkoš žluč ti lijí,

tebe mukou trýzní.

Proto odvahou se nesu,

bys k mé duše splnil plesu

přání skromné jediné:

Když svou poctíš přítomností

štěstí moje rodinné,

zítra vznešený můj hosti,

v středu blaha směsu:

Popřej dnes mi plné moci

abych vládl této noci

nad lidem tvým, vojskem tvým.

Mnohdy jedno oko bdělé

zhlédne zhoubný ohně dým,

v kterém zhyne v noci ztmělé

město bez pomoci.“

– „Staniž se dle tvého přání,

propůjčím ti vojska zbraní.

abys dílo dovršil;

zítra vzdor tvé skromné touze

dosáhneš přec skvostný díl,

který právem tobě pouze

tvoje věrnost schrání.

K čemu vše to, neptám já se,

v oku tvém a ve tvém hlase

neoblomnou víru zřím.

Budiž s bohem do shledání.“ –

Řka to král, s komonstvem svým

odešel, též sbor těch paní,

skvoucích se ve své kráse.

Pichel sám zde nyní seděl,

z jeho očí démon hleděl

pýchy, záští, prorady.

Zavolal si stráží vůdce,

ved’ s ním dlouhé porady,

o nichž pouze lidstva škůdce,

satan sám jen věděl.

Pouze jediná ta slova

hlasitěji šepcí znova:

„Spoutati je, šestnáct jich –

Sigmund odmění se skvěle.

Vypleníme s nimi hřích –

k činu tedy – stráž ať bdělé

v městě oko chová.“

Opět sám zde nyní sedí

Pichel – jako démon hledí,

uhasnul již svíci svit. –

Místo něho luny přízí

na podlaze obraz vryt;

myšlénky se rodí, mizí,

které satan sledí.

Ha! tak k sobě nyní praví,

ženicha se také zbaví,

proti němuž chová zášť.

Císaře pak milost získá,

po níž baží nad vše zvlášť,

v duchu pergamen již stiská –

diplom šlechty pravý –

„Dceru svoji provdám výše“ –

šepce v otecké své pýše,

– „výše nad měšťanský rod.

Potomstvo pak slavné, četné

veletok jak labských vod

výše ve jmenu mém vzlétne

k prvním místům říše.“

Pichel sám zde dlouho seděl;

Z jeho očí démon hleděl

pýchy záští, prorady.

Na východě den již svítal

jako bajné poklady;

o snu, jenž mu duší zmítal,

satan sám jen věděl.

Zlatý pel na svěžím listí,

oheň ve kalichu kvítí,

hvězdy v temnu jasněj’ svítí,

jisker roj – hle tam se čistí

jedna – klesá s nebe dolů –.

Vlnky v řece šplounající,

jak by nymfy hrály spolu,

líbaly s v chladnou líci –

Na vlnách se mihotají

drobnější jiskérky vezdy,

jakby v neznámé té taji

hlubin vodních hasly hvězdy.

Tichá hudba zdá se vzduchem

jarním, teplým, vonným, vlahým

vznášet tajůplným ruchem

k dvěma srdcím, láskou blahým.

Daleko tam za vodami,

daleko tam z modra lesů,

rozlehlými rovinami

vzdech se nese touhy plesů:

vyšel měsíc, plný, jasný,

nad lesem tam na obzoru

který kryje temnou horu –

zároveň jak souzvuk hlasný,

z vonné střemchy temna háje

jako zvonků stříbrozvuky

slavičí zazněly tluky.

Divě spanilá to píseň,

jakby pěvec neviděný

vyzpívat chtěl všechnu tíseň,

všechnu lásku, všechny steny

čarovného kolem kraje,

nevýslovná kouzla máje

lásky, mládí, zahynutí –

žalosť neodvratna skonu

tvorstva kolem veškerého

země – všehomíra – všeho –

miliony bajných tonů.

„Zdali na té šíré zemi

větší blaho mého blaha?“

„Mé snad pouze, moje drahá.“

Opět rty jich slastí němy

slíbaly slov další zvuky.

Oko pohrouženo v oku,

svit jak hvězdy v moře toku,

ruka v něžném stisku ruky.

Pouze slavíčí zni tluky.

„Zítra spojeni jsme tedy

na vždy po tak dlouhém boji –“

„Před bohem jsme dávno svoji –“

pravil on a svými hledy

nevýslovnou něhou zíral.

Zašumělo něco v řece,

jak by ohlas vzdechů zmíral –

„Jest však třeba,“ ona vece,

„požehnání z kněze ruky,

který světí v božím místě –“

Zachvělo se něco v listě –

umlkly slavíčí tluky –

„V místě božím – moje drahá –

to však domněnka jest pouhá –“

Couvla, jak kdy smrt k ní sahá:

„Odpusť, bože, on se rouhá –“

načež obě jeho ruce

v nevýslovné jako muce

tiskla k srdci v děsné bázni.

„Nerouhám se Jeho kázni,

rozuměj mi, drahé robě –

To, co posvátno jest tobě,

v mém též srdci stojí psáno

beze skvrny – slova čistá.

S touhou vítám pravdy ráno,

přislíbené ústy Krista.

Pravdy ráno vešlo v dveře:

v národ náš a naše vlasti –

v ďábelské však pronevěře

štváno kněžmi do propasti.

Nerouhám s pravdě boží,

toužím po ní vírou vroucí,

vírou tou, jež světlo množí,

která vedla mistra Husa

v žáry ohně ve horoucí –

Víra stará slepáť – kusá –“

„Jene, Jene, já se třesu,

zbudil jsi mne z lásky plesu,

uvrhna mne v temno noci;

klesám, tonu bez pomoci.

Nevíš, že můj otec pouze

proto svolil k naší touze,

když jsi slíbil zanechati

učení to Husa bludné?

Sejdi s cesty, se osudné,

vrať se tam, kde mocní svatí

žehnají nám církví svatou,

jedinou tou vírou pravou,

v Betlémě jež hvězdy slávou

zářila nad chudou chatou –.“

„Neslíbil jsem odpadnouti

ode svého přesvědčení –

na celé mé žitím pouti

to se více nepromění.

V čem že bludy mistra Husi?

V tom, že biskupům a lidu

okazoval jejich bídu?

Proč se sboru kněží hnusí?

Že chtěl to, co Kristus učil,

v život uvést – ne jen slovy?

Proč jej sbor ten pálil, mučil?

Byl snad zákon jeho nový?

Ne! táž víra svatá, čistá,

spasitel již kázal v žití,

vedla Husa v ona místa –

pro ni on dal živobytí.

Kdyby nyní sstoupil s nebe –

ten, jenž spasil mne i tebe –

kdyby to zas znovu kázal,

proč byl před tisíci lety

ukřižován, zmučen, kletý:

věř, že by jej zase svázal

biskupů a soudců sbor,

kteří vždy se domnívají,

od boha že víru mají

v nájmu, jako stříbro hor.

Věř mi – pravda jest to jistá –

dnes by Pilát, pohnut zvolal:

„Krista-li – či Barabáše?“

sbor by zase neodolal

zkřikna: „Ukřižuj nám Krista!

Na nás krev a děti naše.“

Umlknul a ona také –

v odpověď jen slzy měla,

pohledy jen truchlozraké:

v jeho náručí se chvěla

jako lístek bouří rvaný,

který k větvi své se tulí –

s ní chce klesnout v temnou důli.

Jest to Jan, ten milovaný,

jenž jí nikdy neodpírá

očkoliv jej třeba prosí?

Má je rozděliti víra?

Znovu slza oko rosí,

„Co tě trápí moje milá?

To, že víra druhých lidí

před světem se za mne stydí?

Či má větší právo síla,

v duši mé, ta čistá ryzí,

před níž věky příští mizí,

která vidí stejně jasně

zpět i v před v aeony věků?

Tedy k vůli lidí vděku

zapřít mám, co mluví hlasně

v prsou mých a moji duši,

co již věčnou pravdu tuší

pod tou spoustou slávy lesku

kadidla a mumeraje?

Zapřít mám, co letem blesku

v blaženější spěje kraje –

v kterých lidstvo pravdou zňaté

v prsou zákon lásky svaté

samo bude knězem sobě?

Zapřít mám, co hlasem valným,

pochodem jak triumfalným

k budoucí mne nese době?

Bůh kde není více mstitel,

zavřený od svojich kněží,

kteří v skříni jeho střeží –

ale lásky vykupitel

slitovný – a pravda pouhá –

jemuž nyní vírou svojí,

neláskou a těmi boji

církev vítězná se rouhá –?

K době té, kdy boha každý

v srdci nesa svém, co zoru

zděsí se té víry sporu,

*pro niž dnes se pášou vraždy?“

„Dobře, Jene, Neberu ti,

k čemu srdce tvě tě nutí.

Slib mi, že chceš zítra jen

nezkaliti štěstí den

před otcem a přede všemi –.

Nevím, – nevím co nás čeká

na té čarokrásné zemi,

čeho mysl má se leká.

Časem proniká mou duši

jako dýky ostří chladné;

v děsném vidění snad tuší,

že zde naše štěstí svadne.

Věř, že před obavou touto,

před obavou, že tě ztratím,

klesá každé víry pouto,

já pak v propasť klesám za tím.

Zdá se mi, že kouzlo víry

v lásce mé jest obsaženo, –

bůh že dí a vesmír širý:

„Láska je tvou vírou, ženo!“

Klesl před ní na kolena:

„Děvo má, hle lásky mojí

zápal, s láskou tvou se pojí.

Třeba tělo v smrti sténá:

duše naše, děvo milá,

žádné násilí ni sila

na věky již nerozdvojí.“

Pozvedla jej do náručí.

Hlasněj řeka nyní hučí;

jako noční hymny zvuky

nesou se ty šumy valné

jako lidstva děsné muky

nekonečné, stejně žalné

*v moře věčna – šeré – dálné –

Opět slavíčí zní tluky.

Divně spanilá to píseň!

Jak by pěvec neviděný

vyzpívat chtěl vše tu tíseň,

všechnu lásku, všechny steny

čarovného kolem kraje,

nevýslovná kouzla máje,

mládí, touhy s slzou v líci –

žalosť nedvratna skonu –

lásky v smrti vítězící –

miliony bajných tonů. –