Zpěv IIhý.

V bělokorém březí umko mezi vzduchy zčistěnými

Ať se dutá harfa ozve s veselými hlasy svými.

Zvonky skotů bujných, které v trávě bloudí kořenaté,

Veselo nech ať provodí písně naše z srdce vzaté.

Vůní posilený, kteráž sladce plyne sem z doliny,

Lučné rozmanitých barev usmívám se na tkaniny,

Které co drahé koberce oku nádherně se stkvějí,

A ve krásném pomíchání, spodem hor se honosejí.

Ourodností obtížených mraků blíže, blíže tvého

Hradu tvorče, v jasných ohních stkvícího se, nesmírného,

O mnoho, než v chumelici světa, usta svobodnějí,

Vstupem v mlhostříbro, plesné slavozpěvy tobě pějí.

Střemchy prutnaté stín dejte! z košů kalin širolistých

Obejdi mě chládku líbě! Sladkostí plného čistých,

Zastřeného, ve dřímotě pod zeleným pustem,

Ať mě tudy kolemjdoucí neprobudí listu šustem.

Na vraskavě ověnčeném hrdé skály nesou čele,

Výraz mnohotisícletí. V šeročerné barvě směle

Na ulité kobce jedné druhá stojí v utvrzení,

K čistým nebe vzduchům pyšně ženou tak své vyvěžení.

Mračna sněžná ověnčují témě skalolitých stánů,

Věkosídlo Gothardových zasmušilé velikánů.

Čeřenů jich Jasoňoví plamenové neohřáli;

Kterak vážným citem srdce naplňují tyto skály!

V jaru nikdy nedechla zde roztomilá fialinka,

Brouček v trávce nezabžučel, nezaťokla křepelinka:

Vzrachocených hromadách skal, v nejvyšších tam dáleninách

Strašně orlové jen draví škohrtají v zbořeninách;

Nebo valem temně hřmící záspa k ouvalům se vozí,

Podhoráky tiché smrtí přeukrutnou zdusit hrozí.

Hromícího pekla Etny hlubiny jak strašně hřmějí:

Takto spousty ledu hrnem s výše dolů rachotějí.

Tudy závrativé rokle, onde strašné propadliny,

Brzo pouště střídají se; až pak skalnaté holiny

Vyvěžené hrozící nám propast černou přehlídají,

Proudové se v prchlém valu z kopců v pěně vylévají;

Pádem ten přes skalolomy s výsosti se k spádům snáší,

Ten se mezi mraky mísí, ten se s tvrdé skály práší.

Jiný bublem stržinami sem tam hadovně se vine,

Až pak v trávném dolu tiše mezi vonným kvítím plyne.

Zima věčná sněhem seje v povrcholin holém čele;

Co demanty nám se v slunci jitrem zastkvívají běle.

Člověk nikdy nevytlačil šlepějí zde lehce v sněhu;

Kamzík jenom rychlonohý přestrašen jsa v skočném běhu,

Když se za ním střelec smělý stržinami skalin déře,

Sem že ku závějím zmrzlým pískem outočiště béře.

V těchto tělesech příroda práznem nevysula místa;

K dutinámli duch se spustí, divy najde dozajista:

Kovů dutých zmrzlé stohy, solné, trpké, kvasné vody,

Věkem zkamenění divné, Diamantů krásných rody.

Chvalozpěvem ctěny buďte všecky kovodárné skály,

Žilnatá z nichž ruka potně železné dobývá svály.

Nosatcem i jiné hmoty z tvrdých zkamenělin drtí,

Hrubé k světlu krušce vleče, z temna strašícího smrtí.

Které tisícletí tudy vrstev základ položilo?

Povábné kdy jasno slunce sémě k tomu osvítilo?

Dík přírodo, máti tobě, že jsi nám železo dala;

Čímby bezeň rolníkova drny ruka prodělala?

Vděčně národové pějí, že jsi kovu toho sémě

V skrejše skalné dárně skryla, v vytvoření žeber země.

Čarodějně oučinkuje tísnem sevřen staré noci,

Barví, trhá, plyne, tvrdne, kvete mnohotvornou mocí.

K světlu z důlu přeludného temna kovu dopomáhá

Potně nechoulostný rudník; brzy jako hruda nahá,

Brzo nalezá se v nepatrném vápna obalení;

Jinde přikrývá jej očím hory divné skamenění.

Onde sedí v černomodru jádrného tvrdorytu,

Brzo v zdruzení se divném oku zatřpytívá v skrytu.

Také častokráte ryzí v samotnosti vykvetuje,

Neb se k bledé olovině snášelivě přivtěluje.

Když ho k bělu roznítila výheň jiskry prskající,

V kvapu stejném tlukostroj kov rozetírá kovající.

Jeho ustavičné rány v malé sjednocují chvíli

Svařením jich znovu k sobě, křehkem rozdrobené díly;

Odkud zloupná okuj, všecka vápenatá odpadává,

Posléz peci horoucností rozpuštění dokonává,

Odtud k dílnám pilným látky odváží duch řemeslný,

Kdež jim mnohotlivý způsob pilník dává zuboplný.

Jinde perlík tvrdojádrý silným ramenem se kuje,

Kovadlina pevnohřbetná stroje třebné vyvozuje.

Oráč prospěšnému kovu vděčně pěje hlasnou slávu,

Když radlice záhon čárá, matnokeřnou řezá trávu.

Lůno odvinuje země, přikryto jež bylo drnem,

By povětřím zourodnělo, aby obtěžkalo zrnem.

Ocel, jenž kouzelnou rozkoš v prsích zavil, tvůj jest kove,

Ládě nevypsané krásy, která Mediceiská slove.

Tvůj jest strojec, jehož mocí z Belvederu vyšel Jasoň;

O jak slíčně k nevypsání stkví se podivný ten Krasoň!

Z temna říší tvých vyháníš varem uzdravěcí proudy:

Chorý odlevy tam hledá, slabý posiluje oudy.

Ten si pitím srdce čerství, ten se vabnou lázní zdraví,

Kdo odtavad navrací se, divy o tvé moci praví.

Rozléhavé slavozpěvy zní užitečnému kovu,

Z báně Minerviných chrámů. Železu buď sláva! znovu

Vyhlašují Miliony, které jasno vzdělanosti

Přeblažené osvítilo v roztomilé spanilosti.

Tys jim kove poskyt stroje, které roznítily světlo,

Temno nimi zašlo trudné, poučení milé zkvětlo.

Tvůj užitek nelze snadno díl po dílu vypraviti,

Mnohotvorností jen vlastní lze tě hodně oslaviti.

Vážně pozdraveny buďte věžné krkonoské hradby,

Mlhošeří očarové, strašných skalosloupů sadby!

V dálné okoliny duch-li velikostí jatý vbloudí,

Bez vážnosti z poustí vaších k dolům víc se nevyloudí.

Tu mě roklí roztomilou noha nese k volšin řadí,

V jejichž letorostech bublem krystálový pramen vadí.

Který v hadokřivém toku přes oblátek k stínům vplývá,

Konečně se v jedlové tmě do potoka valem slívá.

Nadtím hrůzu budící se škaredějí překlopové,

Granitné jim čela chvojí opletují skřivencové.

K vysluněným zvýšenostem hrudná nimi vede cesta,

Z temen jejich v šíré dálce oku bělejí se města.

Výše odtud jednoduché kamenité najdem stohy,

Výstup divočí tu stále vypoučené skalorohy.

Stěny, lesy, rokle, spády, neustále se tu mění,

K jednostejna v osamělých okolinách zpříjemnění.

Sem tam v prostřed boroviny, kde již skaliny se věží,

Jako brčál zelenavý trávník na rovině leží.

Horáka tu chudobného budka osamělá stojí,

Otépkami obložená k topivu, a suchou chvojí.

Výše stejnost přetrhují zplechatělé boroviny,

Stezka špatná bahništěm, a podvodnými vrchoviny.

Skalný skřivec poskytuje mnohé chodci zadržení,

Čím se k lesních krajů mezím odlehčuje vykročení.

Dále diví předmětové víc a více vždy se derou,

V zastíněných močálinách kapradiny vzniky berou.

Strašné mezi tím se šklebí divě vytvořené skály,

Jako z rozbořených hradeb starých tvrzí různé svály.

Také zškaredění divné kolmých vrchů chodce leká,

Zvláště kde tok strženinou v hluku k podhořinám steká.

Poutník skrze tyto spousty výše kráčí v neusmání,

Přísně jako přirozenost zdejší hledí, v putování

Drsnější ho vede stezka, kolmý brzo výhled spatří,

Kde se jedna skála s druhou v šerém mrakověnci bratří.

Chladné povětří zde chvěje; dále povedeli snáha

V mlčelivé kraje, před ním netřelá prv stojí dráha.

Stárnější a nuzný výpad nepatrných najde smrků;

Vichřice je zohybaly, deštěm kamenové v shrku

V početí jež dusili je, mraznost k tomu zimodechu

Třebné ubrala jim mízy, s žírnou hladovostí mechu.

Z skalolitých základů se posléz sněžka k nebi věží,

Mrak ji bělojasný věnec stále kolem čela sněží.

Vítězně svou do povětří granitovou nese báni,

Nesmírnosti její druzí pokoří se velikáni.

Mráz se pozorovatele nevděk bystře uchopuje,

S kobky jenžto srazy vidí; an se propasť rozděruje,

A zničení strašlivého naplňuje ducha citem,

Vstrmějících špičatinách, nebo pod žulovým slitem,

V zívajících rozsedlinách stosáhových skalohradů,

Lákající prejštěniny v stříberném se vinou hadu;

Hučení jich jednozvučné ticho přetrhuje tamní,

Hučení to jekem hrčným pouště rozložené slavní.

V pohřížení němém posléz v houbné mysli ztracenosti,

Osamělý poutník vidí temné hvozdy v dalekosti.

Opřeniny nesmírné jenž k stěnám sněžky vazy tlačí,

Lichvící kterýmž mechové čela vraskovitá mračí.

V dálce svíží palučiny, háje, stráně, květné houště,

Blíže strašnou opuštěnost, ticho, tvoroprázné pouště.

V podhoří pak roztomilost v tiché přebývá tu slávě,

Býkové se prohánějí tuční v kořenaté trávě.

V příhořinách zavilcové mile rostou na výsluní,

Mateřinka v prostém šatě horem dolem seje vůni.

Nad potokem bělovlných v drnu skáče stádo bravů,

Kozlík obrubami leze, mezi roždím hledá stravu.

V pravo v levo jedlový se les vynáší v modru smělý,

Kdežto vchvoji zelenavé tetřev větří osamělý.

V borovicích korokmenných, aneb v pukách skalné stráně,

Sokoli se hnízdí, sup a jestřáb, ostříž, dravá káně.

V mateninách nízkých, pějí kosů žlutoďobých rody,

Špačků štěbetavých hejna, žluvek zlatobarvých plody.

Potně dobývá si chodec radost,

K výsostem když modrým vstupuje;

Výhled ale duchu činí zadost,

An vždy kouzelně se zvětšuje.

Trniny husté,

Kamenné stohy

Střídají holiny suchopárné.

Šířiny pusté,

Granitné rohy,

Kladou se v roliny mnohodárné;

S výsosti k rovinám podívání

Nalezá v milém svět pomíchání.

Dej, by zmizly krkonoské hory,

Alpejské se ssuly hromady;

Hvozdy jaké zmizí! zajdou bory,

Květné zneourodnějí sady.

Skuliny skalné

Potoky valné

Nezsilí přítokem stálým vody.

Utichnou jeky

Hučící řeky,

Roliny zakusí trudné škody.

Se sněhy vyschne schovnice vod;

Žízeň umoří všech tvorů rod.

Jestli kůru hornou prokopáme,

V žebrách skrýše jaké chová zem!

Opuku, a granit nalezáme;

Mramor, v jiné vrchy jestli jdem.

Diamant vládný,

Rubínec ladný

V jakém se rozpalu světlem stkvějí!

Safír v nebesku,

Ametyst v blesku

Fialném oku se líbě smějí;

Smaragd v hravé se stkví zelenosti,

Kamennému vládne světu barevností.

Luna v panenském zde leží studu,

Nepoškvrněná tu Platina.

Onde kovkop zlatou váží hrudu,

Ryzí tam se květí zlatina.

Horníci s mědí

Zacházet vědí,

Prameny hledají čilé rtutě;

Železné svály

Nesou jim skály,

Pracně je svařuje výheň hutě.

V horách co v oudolí, jestli chceme,

Přírody vznesenost nalezneme.

Vrstvy látek rozličných když v jeskyních se skrytých země

Zňaté, nebo rozpuštěné tudy v ouzko sevrou v temně,

Kamž i přítok vod, a pára pověterná lehce vplývá,

Zapařený kys se nadme; jaký skutek toho bývá!

Slunce roznícené parnem dvounásobním tvory pálí,

Za předchůdce mnohá kule zňatá v nebesku se válí.

Mnohý jiný výtvor strašný příští zhoubné předpovídá,

Zvěř se v doupě bázní vine v kotouč, hrůzu jdoucí zvídá.

Ptactvo cvrkem sem tam létá, liška skolí, pes tu vyje,

Soví chraptí kulichání, jelen v oboře se kryje. –

Tu se z hlubokosti ženou plamenové pukem vzhůru,

Rázové již neslýchaní země otřásají kůru.

Věže, které před sta lety hlavy hrdě vypínaly,

Již je třesy v hrubé kusy v rachocení roztrhaly.

Čtverhraníky stkvostné vysklepené báně berou šrámy,

Sloupové se přerážejí, hrkem bořejí se chrámy.

S šklebenými zuby běží umřihládek od svých skladů

Na ulici, do pokoje, k huře, nebo na zahradu.

Zatím v sklepě krabice si naplněné tanec vedou,

Červencové otřásáním z truhlic otevřených jedou.

V městech větších smutný drnkot po vysokém oknořadí

Obyvatele ztěžuje, k outěku se dáti radí.

Neznabůžek s bledou tváří slzy seje plný strachu,

Ponejprv se v ponížení tvorci vroucně modlí v prachu.

Hu! Hu! již se země trhá – – město do propasti hrčí!

Dokořen se rozděruje jícen, z něhož oheň frčí.

Plamen ven, a voda tam,

Z černých jam

Jak se to paří

A vaří,

Sičí

A fičí!!

Černými křídlami hrůza již smrtící chvěje,

Ach, co se činí, co Bože se děje!

Z propasti hluboka temně hřmí tisíce hromů,

V pěně se válejí hučící proudové k tomu.

Z chřtánu jako z věčnosti k vrchu se ječení hrne

Hlaholem nesmírným tvorstvo až zmámené trne.

Nyní se bouří,

Praská a kouří

Granitná skála,

Která zde stála,

V ohromném lamu

Rozdírá tlamu!

Černého dýmu již vyvaliny

Špinavem plnějí modřeniny.

Černota z sebe

Šedivost plije,

Kolem se vije;

Jasného nebe

Klenutí kalí,

V chuchlech se valí

Na doliny

Přes roliny.

V této se chmouřící mlžině tlusté

Cestu si seká zde blýskání husté.

Jako kdy do prachu silnice vichr vstoupí,

Do nebe z jícnu vinou se ohnivé sloupy;

Po nebes okolí

V zápolí

Oheň v chomáčích nesou;

Lidé se třesou.

Plameny skroužené plápolající po ohnivém moři

Mračnami krvavě zbarvené strašlivě hoří.

Znícené jiskry praskajíc v rozsení srší,

Jako když krupnatý v dolinách lijavec prší.

Kornatí dubové šmahem již v hlubokém lese

Hoří, kudy se svalina ohnivá nese.

Potopa horoucí záhubou hrozí i světu

V divokém letu.

V chvílce zas hromady kamení velikou mocí

Jak plévy létají, tisknoucí písečnou nocí

Okolí vichřice zasýpá. Běda kam deště

Tohoto ženou se krůpěje k plamenům ještě!

Proudy ze chřtánu teď vztekle se vařící tekou,

V siku a prskotu k oudolím tichým se vlekou.

Hořícími proudy kolem přikryty jsou vinohrady,

Luka ohněm přetažena, pastviny, i štěpné sady.

Všecko v strašné jezeřině k vypsání nemožné plyne,

Vítr z Lávy vařící se sirný smrad do oblak vine.

Onde milost dává, onde krásy tvoří

Dárnou rukou příroda převznešená;

Rolinu tu trhá, skalinu tam boří,

Onde zelená se země snešená;

V dílně tejné neustále pracuje,

Stromy tudy seje, tam je zvracuje.

Kdo zpytoval šťastně práce její horné,

Spatřil, díly kterak outlé svařuje?

Rozpuštění smol a kovu divotvorné

V čárné výhni její jak se zdařuje?

Oheň zhoubný z země vymetá,

Kde po čase z pousty kvítí zakvetá.

V zhrození se litém lidstvo strachem třese,

Ptactvo, zvěř i v lese plaší děsení,

Z Vulkánské když tlamy oheň ven se vznese,

Půdu moc když trhá zemětřesení;

Kdyby ohněm puk však kule pás,

Milionové by zašli z nás.