Zpěv III.

Vám, co v krásném mládenectví věku

Ňádro láskou vzňato plápolalo,

Též i vám, jimž v ladném teprv vděku

Vášní jemnou srdce zaklepalo;

Vám by harfa známé zněla zvuky,

Pějíc lásky vděk i lásky muky.

Avšak nosí krásná země tato

Srdce tvrdé, mrazem sobství ztuhlé,

Jež, co jemným duším milo, svato,

Hřbít by raděj zřely v smrtné truhle:

Těm ať píseň moje mluví v duši,

V zraky bije, v hluché hřímá uši.

Každý něco kochá na tom světě;

Ten se v zlato, ten se ve hru noří,

Ten se v krvi zvěře brodí kletě,

Ten zas láskou k slávě světské hoří,

Tento k vědám, Musám raděj hledí,

Pro víru ten svatou krev zas cedí.

Protož, Hynku, srdce v těle nose,

Na koníčku svojím směle rejdi,

Broď i rád se v medné lásky rose,

V úzký svazek s děvou čistou vejdi;

Jenom chraň se, ať ten vínek svíží

Hadem uštknut lístky neponíží.

Avšak ztiš se, strunko pošetilá,

Ta se vášeň bez tvých vzejme zvuků,

Tvůrce ruka v hruď ji každou sila,

Plno každé srdce lásky puků:

Bleskne slunko, puk i střelí vzhůru,

On i protne tvrdou skály kůru.

Hle už Hynkův křížek granátkový

Na krčku se Rachelinky houpá,

A ta jeho knížka svatá – kdo ví,

Zda-li sester víra láskou skoupá

Tuší, kterak v noční leje doby

Svaté city v duši bludné roby.

Přišla jeseň, ženců polní písně

K zvuku kos i srpů zazvučely,

Hynek pilný koná práci přísně,

Tu i tam ho zříti po den celý;

Povoz praští pode tíží snopů,

Vrstvy rostou do střech, stodol stropů.

A ta mladá v dvoře popelinka –

Mníte snad, že jako hrdé sestry

Hned si hoví, hned zas měkce spinká?

Hned zas tělo v šat si halí pestrý?

Na tu macochy ty cituprázné

Práce nakladou, až síla vázne.

Sotva slunko bleskne na obzoru,

Už se tiše z lůžka svého zvedá,

Křížek na rtech – pozří k nebes dvoru,

A, co robit, rukou dělnou hledá;

Kdyby děvy láska nesílila,

Už by dávno v tmavém hrobě hnila.

Ale láska, tento anděl ladný,

Křídlem tajným pot jí s čela suší,

V parnu větřík na ni vane chladný,

V spánky libé útlou jímá duši;

Růže seje na ty něžné líce,

Písně loudí z ňader krasavice.

Dvé se milých zbožným Moslemínům

Ve poledních zemích podobáte;

Jako tito, k palmy lnouce stínům,

Pětkrát za den hledí k Mekce svaté;

Tak i vám je zříti v místa drahá,

Jenže nad to píle vaše sahá.

Toho zákon jednou v žití víže,

By hnul k Mekce línou nohu svoji;

K druhu družka, k ní on bez obtíže

Koná za den třeba pouť i dvojí;

V noci, ve dne, i když slunko pálí,

Noha větrem letět neotálí.

Jedva slunko modrém na blankytě

Kolmo na zem vrhlo zlaté střelky,

Skončí Rachel doma práci hbitě,

Na křídlech pak dělné letíc včelky

Za milencem s krmí živnou spěje,

S tou, co do žil sílu valnou leje.

Ne-li retem, očkem hocha zlíbá,

A zas v novou práci ruku zvedne,

S srpem v ruce k zemi hlavu shýbá,

Sem, ni tam se pilná neohledne;

Jenom časem tajným oka mžikem

Stranou pozří k němu, jako zvykem.

Kdyby otec zřel ji šedovlasý,

Ana tak se pilnou prací trudí,

On, se modle, tak by zvolal asi:

„Kéž, o Pane, rámě tvoje zbudí

Dceři drahé Boza v takou dobu,

Prv než klesnu do chladného hrobu!“

Líto mi tě, révo medoplodná,

Ježto sama stojíš v širém poli,

Tebou zmítá bouře hrůzorodná,

Do tě pere chodec drzou holí;

Ty se plazíš v blátě, v prachu šedém,

I ta žába zlým tě zkálí jedem.

Kdyby širá stromu koruna tě

Byla zvedla ze šedého prachu,

Hrozen mnohý plúl by v slunozlatě,

Rdě se krásně v rudohnědém nachu;

Žába, chodec, prach i brudné bláto...

Hrdě bysi shůry zřela na to.

Protož nevybírej, děvo, tuze,

Abys, kvetouc krásně, nepřebrala,

Zvad’-li kvítek na zeleném luze,

Nikdy víc ho ruka netrhala,

Na tu révu toč své jasné zraky,

Nechceš-li se v prachu plazit taky.

Znal jsem druhdy, v útlém stoje věku,

Děvče hodné, v plném květu jsoucí,

Váhal rozum, komu více vděku,

Tělu, či té duši dal by vroucí;

Už to tělo hlodá červík žravý,

A ta duše – s anděly se baví.

Ach o Bože! darmo ručky bílé

Zpínala tam k hochu na kopečku,

Prv co smál se, hleděl na ni mile,

Koje srdce teplém na srdečku;

On už neměl očí, neměl uší

Pro tu krásnou v těle krásném duši.

Taký červík v srdci naši robu

Zoubkem neunavným neužírá:

Příznivou-li kynout uzří dobu,

Druh už druha vřele v náruč svírá,

Srdce k srdci, ret se ke rtu vine,

Duše dvojí v duši jednu splyne.

V taká pouta obou srdce padla,

Tak se Hynek do té duše vhroužil,

Že by bez ustání, pilen rádla,

Dvakrát čtrnáct roků za ni sloužil;

Pro tu Rachel, pro to ladné tělo

Srdce by mu z prsou vyletělo.

V tmavém srdci matky naší země

Hoří oheň věčný, neuhasný,

Vlna žhoucí, záříc rudotemně,

Věčně řeve jek svůj hromohlasný.

Tamo Satan s běsy hříchy kuje,

Zatracencům vzteklým tyranuje.

Ani tak ty žáry věčně vroucí

Nepálí tu šelmu v černou duši,

Jako když, že štěstí z ňádra jdoucí

Koho blaží, v dravém srdci tuší;

Ihned metá v medném obalení

Hříchu jedy šťastným do stavení.

Sotva okem v noci blýskajícím

Uzřel Hynka, milenku an líbá,

Už i kuje tlukem v pekle hřmícím

Černý hřích, co mocně ňádrem hýbá;

Vilnosť s medem sladkým v jedno sváří,

Jakby vlka s beránkovou tváří.

Rarach tudíž – běs to černochudý –

Rohaté své čelo před ním sklání,

Jazyk plazí dlouhý, hnědorudý,

Ohon choulí černý bez ustání;

Hladen mrzké tyranovy chvály

K službě jemu státi neotálí.

Na Moravě, v divokrásném kraji,

Sloupské díry pod zemí se hatí,

V těch se šelma dravá za dne tají,

A když hvězdy blankyt jasný zlatí,

Ostrodrapou do Čech jechá patou,

Kvítí mře pod chůzí jedovatou.

Hle už hájkem ku dvoru se snuje,

Už se ve dvůr vkradl, v krbu čeká,

Druh až druha vřele pomiluje;

Aby v ňádra, jemnou vášní měkká,

Vrhl hřích ten, ve dví rozpoltěný,

Okem láskou spitých neviděný.

Vám, jimž doba lákající k hříchu

Nikdy buď, neb zřídka kdy se smála,

Snadno vésti s ctností hrdou pýchu,

Laciná vás zdobí česť a chvála;

Ale zdaby v středu svůdných sadů

Prázdni byli ďáblových úkladů?

Hynka k děvě jedna střecha váže,

Den i dva se druhdy Isák bludný,

Sester dvojlist v dvoře neukáže;

Což pak divu, že ten zloboh škůdný

V brzku příznivé se dočká doby,

Aby zmařil vínek slabé roby.

Už se dočkal, už se chechtem děsným

Černá půlnoc strašně rozléhala,

Anděl strážce, sevřen bolem těsným,

Horké ronil slzy, zaplakala

Dvojí matka dvojice té padlé,

S nebes hledíc na ty kvítky svadlé.

Ach o Bože! kdož ty slzy sčítá,

Co jich padne, až, co peklem skuto,

Pověsť ta, co stále světem lítá,

Šeptem zde, a na hlas poví tuto?

Tolik perel moře nemá v sobě,

Aniž mračno kapek v bouřné době.

Blaze tomu, komu srdce čisté

Od kolébky k hrobu dochováno,

Jemu růže vezdy plnolisté

Rdí se v duši, jako v rosné ráno,

Jemu píseň v ústech neutichne,

Srdce bolem zřídka kdy mu vzdychne.

Ale běda! běda! pak-li v tebe

Vina žravý zakotvila zoubek;

Hned ti z prsou mizí modré nebe,

Jako chorý v mladém lese doubek

Chřadnout počneš, po listu list padne,

Život jarý, než se nadáš, zvadne.

Pláče Rachel bledá v noci ve dne,

Bez ustání svíží vínek hledá,

Vzdychá chodíc, ležíc i když sedne;

Neboť běda! užtě hlavu zvedá

Kvítek noční, sazen v duchů době,

Hroze hanbou prstu ku podobě.

Dej jí hedbáv, dej jí drahé šperky,

Pamlskem ji zasyp z rajských říší,

Po němž touží všeho světa dcerky:

Nic jí chorou duši neutiší;

Hanby té, co pod srdcem jí hostí,

Jenom sňatek aneb smrť ji sprostí.

Isák starý, vida dcerku milou,

Ana bledne, víc a více chřadne,

Bázliv kýve hlavou sněhobílou,

Mnohé slovo temné z úst mu padne:

„Pomoz, Hospodine hromovládný!“

Často dí, když neslyší ho žádný.

Ale dcerky – bystrozraké feny –

Po Rachelce koulí černé oči,

Tajemství to divné, velké ceny,

Mozkem hýbe jim a srdcem točí;

Tušíť macochy ty v mysli hrdé,

Že se jádro tají v slupce tvrdé.

Už i v trudném popelčině oku,

V bledém líci, v nejisté i chůzi

Čtou, co v necelém se zjeví roku;

Ba už jisto, ach o věčné hrůzy!

Že jí hanba pode srdcem roste,

Že už svadl vínek sestry prosté.

Lakomec tak nikdy nezaplesá,

Našed poklad ve svém sadu květném,

Jako dvojlist, zprávu hříšnou nesa

Starci, dýku noře v srdci letném;

Pro ně krevná sestra ceny nemá,

Pro ně láska k otci – dávno němá.

Jako blesk, když zahřmí z čista jasna,

Lidské duše hrozným děsí lekem:

Tako stařec, hrůzou všecek žasna,

Strnul, a pak strašným zařval jekem;

Rval si bradu, rval si kadeř sivou,

Takto klna vášní zmítán divou:

„Povstaň v hněvě svojím, Hospodine!

Oheň žhoucí dolů sesyp s nebe,

Jím ať sodomář ten kletý zhyne,

Ať mu krev i duši z těla střebe,

Tomu vrahu drahé krve mojí:

Raň ho ranou, věk co nezahojí!“

Taká kletba z úst mu siných vřela;

Taká pomsta tělem lomcovala,

Že, než den se s nocí spojil zcela,

Hynek ven i děva putovala;

Onen vyštván, pes jak poběsilý,

Tato bezděk niknouc domov milý.

Černá noci, ty jsi Hynka zřela,

An se tehdá, bludnou patou pádě,

Nesl k městu jako roučí střela;

Aby vinu, toto dravé hádě,

Z prsou vyrval, tu, co tolik hoře

Zrodila mu v Isákově dvoře.

Už mu divý války lomoz kyne,

Už mu srdce pod železem bije,

Už mu, kam se vranka bujná šine,

Hrozí vrahů mnohohlavá zmije;

Bubnů třesk a kusů hromy hlasné

Zvěstují mu boje přeúžasné.

A ta Rachel – kam se smutná děje?

K Dorce nutí vzdornou nohu svoji,

Hoříc v líci horké poty leje;

Hned jde rychle, hnedky zase stojí,

Až pak koncem, síly dadouc sobě,

Vešla v chýži polo tonouc v mdlobě.