ZPĚV III. MEZI HROBY.

Bych velkým byl, já musil býti sám.

Jak druhdy Ježíš probděl na poušti,

jak Jan žil medem lesních včel, jak všickni,

kdo ducha potkali kdys ve snách svých.

Mně nezjevil se. Třicátá dnes noc

a nepřichází. Sám si připadám

jak onen černý kozel Israele,

na hlavu jehož vložil velekněz

v den smíření vše hříchy svého lidu.

Vím, něco chci a vím, to velké jest,

však zda též dobré, říci nemohu,

to ukázati můž jen budoucnost. –

Šel na poušť druhdy Ježíš a šel Jan,

já dále šel, já vstoupil mezi hroby

a ptal se mrtvých. V řadách leželi,

já cítil, jak jim dobře v tupém snu,

a burcoval je. – Co mám z toho dnes,

jen hořkost novou k starým hořkostem.

Co mrtvé, mrtvo. Mrtev i můj lid.

Já chci jej vzkřísit – proč, a zda to smím?

Zda nebylo by lépe starý prach

smést k prachu staršímu a říci: Spi!

co z prachu může býti – než zas prach?

Sám žil jsem tady jako mrtvola,

já nechtěl o životě vědět nic,

já proklel jej a stále zapíral,

však stále on se tlačil ke mně přec,

zněl v rolničce na hrdle bludné kozy,

jež zabloudila smrti údolím,

zněl v křiku dívky, jež ji volala

a lákala, by vrátila se zpět;

stín v skály skryt, já viděl jej se smát

z těch očí, kučer, ňader mladistvých,

jež pod hrubým se rouchem vlnila...

On z cvalu mezků zněl a těžkých koní

vezoucích náklad, zboží východu,

k velkému městu v prachu tíhnoucích.

Ten život, jejž jsem v sobě zapíral,

i v lístku břečtanu, jenž skalinou

se prorval svěží, jazyk zelený,

mi hlásal: Jsem, proč ty mne zapíráš?

A já se chytil na tu výčitku,

já pěstě zaťal, obrátil je k nebi,

a ptal se tebe, v mracích skrytý Bože,

jenž život jsi a všem jej dáváš rád,

proč nechceš dopřáti jej mému lidu?

Chce všecko žíti, ptáče na větvi,

brouk v prachu cesty, zmije v štěrku skal,

proč nesmí člověk žít dle vůle své,

dle vlohy své, dle darů tvých, ó Bože?

Já sešel k málomocným, nákazy

já nebál se, skrz mříže ve skalách

já mluvil s nimi; i ti chtějí žít

a žijí všichni, třeba sobě v hnus

a ostatním, já viděl bídu všech

a změřil vše a soudil – nadarmo!

Já cítil, vůli mám, leč – kdo mi poví,

co chybí mi – že nemohu se vzpnout

v své celé síle, provésti, co chci?

Já prošel školy všechněch mudrců.

Ví Akiba, co jsem jen procítil,

ví Theradion, co jsem promyslil.

Ti oba v dumách svých jsou blaženi,

já raněný jen orel zpět se vracím

z jich říše, třeba sobě protivné,

závratné stejně. – Kdo je Bohu blíž?

Jsem bližší dnes mu po svých dlouhých postech?

Kdo odpoví mi? V kraj zas padá noc,

v mé duši stálá jest a jitra nemá.

Však jedno jasno. Národ můj chce žít,

a proto že chce, také musí žít

a bude žít! – Já zajdu jako jiní

jak první paprsk zory ve skalách,

jak první motýl v sněhu dubnovém,

jak flétny zvuk, jež zněla, sama neví,

kdo zvuk ten lákal, kdo ji k ústům tisk’,

však zvuk zní dál... Zní – ohlas najde kdes,

a zní v tom ohlase, o stěny skal

se třepí tu, tam v cedry zapadne

a stále zní... vím, zníti, to je všecko.

Jen zbudit zvuk a všecko s ním pak zní,

jen zbudit národ a je živý hned,

jen pochopit a najít – aby zněl.

Tak satyr v starých řeckých pohádkách

na kosmatá si stehna vložil hocha,

a učil, jak má neumělé prsty,

klást na syrinx, neb flétnu dvojitou,

by ozvala se v sladkém souzvuku.

Hoch dlouho nechápal, neb tvrdošíjné

se prsty zpouzely a dechu neměl,

však satyr neustál, až prsty zvykly

na otvory si v dřevu zpívajícím,

že hrály samy, sotva prstů mih

ve blahé chvíli zřely nad sebou.

Svou flétnou učiniž mne, Hospodine,

hraj na mé duši, ať svůj vzbudím lid,

tou písní naděje a – vítězství!

Noc kráčí kol. Tká hvězdy ve svůj háv,

je tichá, smírná, vlídná, konejší

a dává vše, co vzal mi před tím den.

Jen sílu míti, jak ji cítím v sobě,

ji vlíti všem, kdo zápasí a touží,

jí hřmíti proti všem, kdo v temnu hluší!

Své já jen učiniti duší všech,

by stejně myslili a cítili,

v tom všecko jest. Tím veliký byl Saul

a David jako Juda Makabejský,

jak Samson vůči Filištínským kdys.

Je taká síla – ale, bože, v čem?

Jen vědět o ní a pak jistě jest,

v tom vědomí jest, velká, ohromná

a vítězící: věděti je mocí!

Zda k této výši vzplane síla má?

Toť hnízdo orlí na vysoké skále,

jež bleskům vzdoruje! Svou cenu znát,

a dospět k tomu, věřit v to – je všecko!

Kdy budu v sebe věřit, velký Bože,

jen to mi dej a přemoci chci svět!

Má tato hvězda v bezdno letící

a tříštící se v světlý prach – však prach! – –

být odpovědí na mé otázky?

Ne! já jsem víc!– Ó bloude, proč to myslíš?

V své nitro hleď a ptej se dřív, kdo jsi,

kdo tebe zná, kdo je to Bar-Kochba?

Zvuk, prázdný zvuk a ty chceš vzbouřit národ?

Leč kdo byl Saul? – Zvuk jako Bar-Kochba.

Co jméno jest, jen prázdná váza ducha,

do vázy ducha hoď a uvidíš,

zda zaplá jím. – Však jak jej hodím tam?

Já vstanu dnes a kdo mne poslechne?

Zvuk mnoho jest, a zaniká přec v tmách

a potřebuje echa, aby zněl.

Kde, Hospodine, najdu echo své?

Ty mlčíš v tmách a zoufá duše má!

Do města máme ještě daleko,

má noha umdlévá – Jen strpení

a dojdem cíle. Oč jsme bohatší

svou dnešní poutí, to nás sílit musí.

Jen vzpomeň toho, hned ti bude líp.

Máš pravdu, Meíre. Divy veliké

Pán uchystal a překvapil své sluhy,

ten národ není mrtvý, který věří

a doufá jako nyní Israel.

Vždyť národ, jenž se k boji hotoví

je skoro vítězem již. Proto sílu,

jsme brzy doma. Jedno však mne hněte,

ten, na něhož jsem nejvíc počítal,

v nějž největší jsem kladl naděje,

on, útěcha mých pozdních dnů a snů,

můj dlouholetý učelivý žák

se náhle ztratil, zmizel – Bar-Kochba?

Ty’s vyslovil, co já se říci bál.

Pad jako kámen ke dnu hlubých vod

a není stopy po něm. Je-li v něm,

co tušil jsi, pak objeví se zas,

až potřebí jej bude. Jestli pad’

k dnu velkých vod, jež jmenujeme život,

neb sobectví, pak věru za to nestál,

by u něho tvůj orlí prodlel let.

Však vždycky, věř, mně bylo by ho líto.

Ty velký jsi již svojí dobrotou.

Ne, příteli – však já se nerad klamu.

Hleď, jak plá měsíc! Svítí mezi hroby...

Však z hrobů nový život kvete zas!

Ó chtěl bych volat v tyto žluté skály,

jež hostí dávných otců svatý popel,

by ožily. Nám divů zapotřebí...

Ó kdyby všichni mrtví Israele,

jež posvátné to hostí údolí,

vstát mohli, jako druhdy ony kosti,

jež suché volal prorok v nový život,

a kdyby všichni, kteří tady spí,

od Seta k Adamu vstát mohli teď,

ký zástup, jaký voj by s námi byl

a vedl svatou Israele věc!

Ó kdyby jeden, mrtvý ožil stín

a vystoup’ z hlubin hrobů posvátných,

co síly hned by trysklo v žíly všech

a v celý národ! – Pohleď, Meíre,

tam skála hýbá se, tvar lidský má,

já darmo nevolal! To stínů hra

v úplňku luny. – Pojď, dál půjdeme!

Ni o krok dál! Stín bílý zvedá se

a vstává, k nám jde – Přelud v měsíci...

Ne – mrtví vstávají již z hrobů svých,

nám třeba jich a nelže tucha má!

Kdo, stíne, jsi, jenž z hrobky své jsi vstal

a bílý v cestu mou se stavíš? – Mluv!

Dík Hospodinu! Ty jsi echo mé,

já flétna jsem, hrát může Hospodin

a Israel znít bude naší písní!

Toť šílenec jest nebo málomocný,

ti v hrobech bydlí – nech jej, pojďme dál!

Ten hlas mi povědom – ta postava,

tak plna veleby a síly lví, –

já neklamal se – Ty jsi Bar-Kochba!

Jak Bar-Kochba? Máš pravdu – Bar-Kochba!

Však jiný dnes, než v škamnách vašich škol,

dnes vím, co chci, a v tom jest síla moje!

Sám Bůh dnes poslal tebe, Akibo,

já dobojoval obrovitý boj,

boj proti sobě – všecky pochybnosti

k mým nohám lehly jako lační psi,

jsem pánem jejich dnes. A silný jsem,

neb tebe mám, ty echo duše mojí!

Ó dítě snů mých, povstaň, z prachu, vstaň...

na vlasech tvých a vousech vidím popel...

Ó dobře máš a dobře učinil’s,

že v pokání a půst a poušť a noc

vzdal’s Bohu v oběť mládí svého květ!

Hoch zmizel jsi nám, muž se navracíš...

Ó s pláčem hledala tě matka tvá

i učitelé tvoji. – Kam jsi zmizel?

Ó chápu tebe, na poušť, mezi hroby,

zde ssál jsi sílu z prsů samoty,

a vzrost jsi v obra! – Budiž požehnán!

Ó znej svou sílu, této síle věř,

a můžeš všecko! Samson v kšticích kdys

ji skrytou nosil jako talisman,

ty nos ji v čisté hrudi – Bar-Kochbo!

buď synem hvězdy, kterým v skutku jsi,

a uzřím v štěstí zase národ svůj!

Můj drahý otče!

V čas pravý krok náš ved’ sem Hospodin!

Již doba zkoušky tvojí minula,

lve Judy, vstaň, čas k činům nadešel!

Což myslíš, že jsi dlel jen mezi hroby,

že se stíny jsi marný hovor ved?

To mýlíš se! Kdo jednou žil, dnes žije

a bude žít, jeť nesmrtelné žití!

Jeť síla jeho všady! Tyto hroby,

kde mnil jsi, s Bohem svým že hovoříš,

jsou našich zbraní jisté skladiště

a bezpečné, jsme silní, Bar-Kochbo!

Jak myslím já a ty – ó rozkoši!

tak myslí národ – víš, co je to národ?

Jsi hrdý na srdce i jeho tluk,

na svaly své, svou vůli? A teď mysli,

že tisíce jich myslí jako ty,

tluk srdcí jejich s tvým že v souzvuk jde,

že tisícerý sval se napíná

v tom jako tvůj – ó to jest velká věc,

to pravý zázrak! Jehož otcem ty’s!

Ne pouze já, však ve mně Hospodin!

Teď s námi pojď. Noc kvapí. Zítra již

ukážeš lidu svoje poslání.

Má zorána být hora chrámová

a nové město, město pohanské

tam založeno! Nikdy nebude!

To věřím ti, neb ty’s to pověděl.

Jen věřit v sebe vždycky – to jest všecko!