ZPĚV III. OSTROV JANTAROVĚ HORY
Jak stín bědný, zmdlen a stěží
pustém bloudí po pobřeží
kníže Bruncvík – poutník sirý,
trpce jejž svět zklamal širý.
Běda, kde je rek ten smělý,
jehož slávu bardi pěli,
kde ten rytíř v skvoucí zbroji,
vítěz v kolbišti i v boji,
jehož meč žeh jasným bleskem
a štít slunce zlatoleskem?
Polonahý, v sešlém cáru,
hladov, žízniv, blízek zmaru,
chará troska tuří síly,
pod běd tíží šíj svou chýlí,
a jak stařec pod jhem roků,
v nejistém a vratkém kroku,
v ruce meč, jenž rzí se halí,
pustém bloudí po úskalí –
A kam zrak jen stočí kalný,
pohled teskný, pohled žalný,
v pustém břehu, při skal srázu,
bědu vidí jen a zkázu –
V příšerném tam, němém kruhu
mrtvá těla věrných druhů,
rytířstva to čest a pýcha
sina leží tu a ticha,
v troskách rezavící zbroje
kryjíc bědné zbytky svoje –
A tam, písku pod závějí,
věrných ořů těla tlejí,
nad hnátem tu hnát ční holý,
jako pahýl v pustém poli,
leb tu na lbi odpočívá,
dutým hledem v nic se dívá,
s trupem trup tu v hrůzném tvaru
stlívá v zdrané srsti cáru –
Dál a dále pohled reka
po pustině kolem těká,
tam, kde mořském při skalisku
korábu vrak trčí z písku,
a jak zašlá moc a sláva
z trosek v prach se rozpadává –
Smutně Bruncvík kol se dívá,
v zpustlý vous mu slza splývá,
hlava mdle se k hrudi sklání,
a jak havran kolem skrání
chmurná duma křídly bije –
Běda, proč sám ještě žije?
Proč, jak druzi, v strašné trýzni
hladem nezhynul a žízní,
proč jen ze všech sám tu zbývá,
pouhá bídná troska živá,
jíž spár smrti hrdlo svírá
a jež přece neumírá?
Běda, sám jak červ tu hyne
v pusté výspě, nehostinné,
hořem, strastmi štván a lačen
prostřed širých vod a mračen,
nejbědnější mezi tvory,
v mrtvém lesku bájné hory,
jež jak tyran bez pohnutí
v strašlivých ho poutech drtí,
a jež v smrti chvíli bědné
mohylou se nad ním zvedne –
Tak rek dumá, v sklonu šíji
břehem jako přelud míjí,
a kde stane, kudy kráčí,
pustou zemi slzou smáčí –
Posléz zmdlen a roven stínu
těžce klesá na skalinu,
v duši žal a smrti tuchu,
s životem se loučí v duchu,
s životem i se vším světem,
s chotí svou i s pacholetem,
s vlastí, k níž cit pne ho vřelý,
a od níž ho světy dělí – –
Slyš, tu v chmurné jeho dumy
vichřicí to pozašumí,
a jak mračno okřídlené
strašný pták se vzduchem žene,
pták, jenž mysl děsem chvátí,
a jejž báj jen může znáti.
Mocně, jak loď obrovitá,
povětřím se stvůra zmítá,
a jak prudce křídly mává,
duje to, jak vichru vřava,
a jak nade břehem krouží,
jako mrak vše ve stín hrouží.
Zří to Bruncvík, žasem němý,
v úděsu se choulí k zemi,
pod skalin se tesem skrývá,
za ochranu nebe vzývá –
A vté, jak blesk nocí tmavou,
myšlenka mu žehne hlavou,
plane, září a co chvíli
novou nadějí ho sílí –
A již dychtiv, bez oddechu,
pobřežím se vleče v spěchu
tam, kde písku nad mohylou
oře svého srst zří bílou.
Jako bouř mu srdce hřímá,
z kostí cár když kůže snímá,
ohně žárem skráň ho pálí,
v zdranou srst když tělo halí,
horečně se zmítá, chvěje,
koží kryt když k hoře spěje,
kol níž, jak temný mrak mračny,
krouží prapták, lupu lačný –
Náhle, kořistí svou zmámen,
s výše vrhá se, jak kámen,
v koňskou kůži spár svůj vetne
a juž s rekem v mraky vzlétne,
blankytným hřmí nebe stanem
nad hučícím oceánem,
dál, neznámou nad pevninou,
jak mrak stře svou peruť stinnou,
nad hor témě, hvozdů šeří
s vichřicí se v letu měří,
dál a dál hřmí bez ustání,
nad údolím, vrchem, plání,
až tu náhle, pod hor štítem,
v hnízdě stane v sluji skrytém,
z něhož praptáčat druž sirá
zobec vstříc mu otevírá –
Sotva kořist v hnízdo skryje,
slyš, juž znovu křídly bije,
v dál jak mrak hřmí prostřed mraků,
až jak bod se ztrácí zraku –
Hlasným mláď lup vítá křikem –
k boji rek však hotov mžikem,
věrný meč, jak blesk v své paži,
lačným dravcům hlavy sráží,
a když posledního skolí,
s hory slézá do údolí,
v zeleni kde lesů stinné
mnohý svěží plod mu kyne,
jasný zdroj kde ze skaliska
v tisícerých perlách tryská,
a kde sluje, keři kryta,
bezpečný mu asyl skýtá.
Tak rek, z útrap vysvobozen,
stanul, jak by znovuzrozen
v kraji, jenž plá v slunci stálém –
v dálné zemi lvů a palem.