ZPĚV III.

Noc byla v přírodě i ve Slavově duši.

Vstal kníže odhodlán, vše, klid a mír co ruší,

již prchlo od něho. Byl sopkou po výbuchu,

a láva kypící již chladla v jeho duchu.

Byl jako poutník, jenž jda perlu drahou ztratil,

však nedbá docela, by hledat se ji vrátil,

a byl jak raněný tur, který chybné střele

na místě útěku své srdce dává celé.

Tak vstoupil do domu, tak chtěl jít k svému loži.

Ó hříčko přeludu, ó dive, kouzlo boží,

ó krásná mátoho, ó dílo černoboha!

V ráz s prahem ložnice mu srostla v kroku noha,

a žasem stanul Slav, spor v ňadrech tlumě lítý.

To není jizbice, kde černé visí štíty

a mlaty kamenné, jež zdědil po svém dědu,

kde řada skřítků chmurných zjevuje se hledu

nad krbem zčernalým jak výstraha, jež hrozí

a trestá zároveň, když chtějí věční bozi:

má louku pod nohou, jež sterou barvou sálá,

má nebe nad hlavou, v němž hvězdic jiskra pálá,

a všude na stěnách, kam užaslý zrak schýlí,

jak slunce plamenná z chmur sivých vyskočí-li.

A tamo před krbem, kde dědi bronzem svítí,

jak stoupá modravý kouř z misky zlaté, zříti –

vše jako v pohádce, již skutkem chtěli bozi.

Hle; tolik zázraků v svém nitře kryly vozy.

Slav bral se k přístěnku, kde míval svoje lože

z medvědích koží, lupu junáckého nože.

Již odtáh’ záclonu, dech v prsou jemu stanul:

jak lupen růžový by do srsti té skanul,

v ní polou ukryto snem pokojným se chvělo

pod rouškou sšinutou, hle, nahé dívčí tělo,

a krotký krahujec, dar otcův milé dceři,

nad spící paní svou si šedé čechrá peří.

Jak dýka dvojbřitká, jak blesk, když nocí letí,

ty měkké půvaby v ráz tryskly ke knížeti.

On poznal je. Toť Hilda, všech snů jeho knění.

Již kníže nemyslí, zda hříčkou běsů není,

již jemu pomátli dnes v domě vlastním kroky,

a více neslyší, než bouřné písně sloky,

jež ňader v oddechu jak dvě se dmoucí vlny

zní k jeho rozporu zde v souzvuk čaruplný,

a více nehledá než perleť drobných zoubků,

rtů kyprou jahodu a očí čarnou hloubku,

až ústy žhavými pad’ na dívčiny rtíky.

Dvě kmitly zelené z řas přicloněných dýky,

a kníže couv’. Hle, bílá vidina ta v chvatu

se halí v záhyby si nevěrného šatu,

pláč dusíc v propuku: – Jsem křesťanka, ó kníže,

zde na ňadrech, viz, drahý znak ten kříže,

a ty jsi pohanem... Och, odpusť, že tak zpříma

mi letí na jazyk, co v hloubi ňader dřímá,

a přec ať vznícený žár seč jsem v prsou dusím,

můj kníže vítězný, já milovat tě musím. – –

– Ó Hildo, radostí já planu! Rci, co brání,

ssát slasti bezmezí a lásku ze tvých skrání? –

– Ty přijmeš kříž? – – Ne, nikdy. – – Nemáš lásky ke mně. –

– Vzdáš bohům čest? – – Ne, nikdy. – – Navracím ti jemně

tvou, Hildo, výčitku, jež v klín ti zpátky padá. –

A oba umlkli. Tak na skok lvice mladá

se chystá podruhé, by lépe se jí zdařil.

Žár ztěží tlumený jí z velkých očí zářil,

bouř v ňadrech vířila, jež smysly v pouto spíná

jak do dna vypitá číš ohnivého vína.

Ret kyprý otevřen hned vášní zas se stiskal,

a z tepen do spánků jí rozbouřených tryskal

květ zarudlý. Jak dýka ležela, než raní.

Vzmach lokte – na ňádra si vjela bílou dlaní,

tam trhla jí a Slavu křížek smaragdový

před oči pozvedla: – Ó viz jen důkaz nový

mé lásky ohromné. Kříž s hrdla svého smýkám

a všeho, jen ne lásky k tobě dnes se zříkám...

Však zadrž, šílený, neb nesmíš na mé rety!

Kde lásky důkaz tvé? kde? Ó buď stokrát kletý

den proseb slzavých, byv láskou k tobě zlacen!

Můj otec ubohý, tvůj přítel, ztracen, ztracen...

– Kdo stojí mezi mnou a tebou? Rci, já čekám,

tvé lásce věřím již. – – Té ceny já se lekám.

Tvůj pěvec, kníže! – – Přísahej, že zpátky v času

on zas se navrátí, že nezkřiví mu vlasu

tvá otčina! Svých u bohů se slovem víži,

však ty mi přísahej teď ke svému zde kříži,

neb neznáš bohů mých! – – Já přísahám. – – Ó díky!

Jsi má, a bez překážky celuju tvé rtíky,

jsi žena má... nechť žehnají nám věční bozi!

S mým pěvcem zázračným zpět pojedou tvé vozy. –

A v náručí si padli jak dva svěží květy...

Slav neslyšel, jak nocí chvějí dumné věty

strun výstražných. Mu nová hudba v duši hrála,

však Hilda cizinka se tajně v duchu smála

a byla povolná a vlídná. – Nu, co škodí,

Řím duši pro účel z hrůz pekla vysvobodí...

Noc byla hvězdnatá, vše třpytem tím se chvělo,

a byli duše dvě, leč jedinké jen tělo...