Zpěv III.

„Den již plane! Vzbuďte pány

hudbou jak o božím těle!

U řeky již skvostné stany

velmožům jsou uchystány,

na nich vzduchem převesele

praporce se třepetají.

Udeřte již v bubny břeskné!

Jejich hlasy v sobě tají

bouře hromu hlasy teskné.

Hle, jak vzduchem převesele

praporec se králův leskne.

Hrajte jak o božím těle!“

Hudba městem zvolna kráčí,

mnohé oko slza smáčí;

neb to slunce ranní, svěží

osvítilo bídy mnohé.

Mnohé srdce přeubohé

před křížem ve pláči leží,

za otce, za bratra, muže –

děvám blednou v tvářích růže. –

„Dokonáno dílo moje,

svěřené ti vracím voje,

králi, pane, rozsuď sám.

Zaslepeni bludem víry

odchovali v prsou štíry,

na posvátné církve chrám.

Na tebe, štít její skvělý

prvně udeřiti chtěli,

této noci uzrál plán.

Zajisté, – tak k sobě děli –

v ruce naše dal jej Pán,

Sami zjímáni jsou nyní,

jejich čin je k smrti viní –

Králi pane, sám je suď!“

„Jak že? Na mé živobytí

měli napředených sítí?

Zradou napojili hruď?

Nuže, tobě, Pichle věrný,

v tvé je odevzdávám ruce.

*Strestej krutě zločin černý

v jakékoliv smrti muce.

Přisáh jsem, že českou zemi

očistím té kleté hlízy,

vyplením ty sekty bludné,

třeba Labe krví zrudne,

jako poušť kraj bude němý,

zasadím sem plémě cizí.“

V hlavě nesa divnou tuchu,

spěje Pichel z města ruchu.

Hle, zde stavení to milé,

kde se zrodil, rostl v blahu,

zažil štěstí mnohé chvíle,

znal jen klidnou žití snahu –

nyní však – kde ony doby?

Na jakou to vstoupil dráhu?

„Zdá se mi, že zřím jen hroby,

otce, matky, ženy stíny –

nejsem já to – jsem kdos jiný –

takto k sobě zahovoře

dále jde. Hle v známém dvoře

lípy pravěké list šumí

svoje nekonečné dumy.

Proč tu čistší mládí náhle

vystupuje v mysli ruchu,

jako nebe neobsáhlé,

plné hvězd a blahých duchů?

Duha zašlé dni ty krášlí –

líce těch, jež s nimi zašli.

Ševelí hlas něžný sluchu:

„Ustup, synu, to jsou hadi,

jež tvé štěstí na vždy zradí –

ustup – hle tam jícen tmavý –

vidíš v něm ty drahé hlavy?“

Kráčí dál. Jest v skvostném sále

svatebčanům uchystaném.

Posud slyší hlasy dále

ševeleti svůdně stále:

„Nezapomeň nad svým pánem

také na svědomí vlastní.“

Kráčí dál. Tu v komnatce je,

z které jemu vstříc se směje:

„Hle, zde budou spolu šťastni.

Blaho jejich jedním rázem

strháš, Pichle, dneska na zem.

Synu odstup od propasti!

Zároveň však, jako z pekla

hučí proklatců bouř vzteklá:

„V oheň věčný, zrádce vlasti!?“

Již již srdce jihne,

k modlitbě on k zemi tíhne,

zpurné koleno se sklání –

cosi do srdce mu sahá,

hlas jak matky: na pokání!

hrdé oko rosí vláha,

o níž dávno neměl zdání.

Pyšné čelo níž se kloní –

jak mu blaze v této chvíli!

v duchu napravit již pílí

zradu bratří této noci,

propustí je z práva moci,

třeba za ně na smrť veden

aspoň zahyne sám jeden –

upřímnou teď slzu roní –

v tom slyš! ráz a ráz – to zvoní!

Úder děsný srdce z kovu

probudil ho k žití znovu,

uvrhl jej jedním rázem

s nebe blaha v peklo na zem.

Zvoní k slavnosti to dvojí:

na svatbu a ku popravě.

Ještě váhá, ještě stojí –

pozdě! pro něho jdou právě.

Nejkrutšíť trest zlého činu:

nemůžešli při vší snaze

zastaviť se na své dráze

napraviti svoji vinu;

zoufale pěst zločincova

člunek zastavit se snaží –

po kterém se v peklo sváží –

v muka, pro něž schází slova.

Spěchá k dceři, ku nevěstě –

Jan mu stojí náhle v cestě.

Zajati jsou této noci

z vůle tvé a tvojí moci

přátelé a bratři v Kristu,

v čele jejich Bohdan kmet,

který výší svojich let,

pro svůj život bezposkvrnný,

pro svou vůli, víru čistu

nezasloužil bolné trny,

jež mu v stáří chystá svět.

Rci, kde jsou, co s nimi dále?“

„Zrádci císaře jsou, krále,

milý Jene!“ Pichel praví.

„Zda mně jiná zbyla cesta,

zda jsem čest, čest toho města

moh dát zradě v pospas dravý?

Ohroženo krále žití,

sám bych dal zaň živobytí.

Jemu propadly jich hlavy –“

„Pak zde vemte také moji –

sdíleti chci osud s nimi –“

„Mysl tvá se nepokojí

marně – jsouli nevinnými –“

„Tedy ke králi chci jíti,

zachránit jim živobytí –“

„Marně mysl tvá se leká,

že je cosi zlého čeká.

Ještě dnes na břehu řeky

král svůj příchod do té země –

jenž buď žehnán po vše věky –

oslaví kýms činem skvěle –“

Spočinula ručka jemně

Janovi tu na rameni:

spatřil spanilou tu hlavu –

děvy, jaké druhé není –

spatřil svoji Vlastislavu,

slíbal ji na skvělém čele.

Pichel dále takto praví:

„Zajisté že takou chvíli

velkodušně pooslaví,

k milosti se ponachýlí,

aby získal národ věrný,

který jeho skutek černý –

nad Krásou ten ortel krutý –

omráčil až ve dno duše –“

Jan však stojí nepohnutý

jako v nevýslovné tuše

něhy, milosti a krásy,

v kterých vše je obsaženo:

Víra v život – věčné spásy –

co čtem v oku tvém – o ženo!

Nevěsty vínek

z vonného kvítí

zdá se že svítí,

tajemná zář jak hlavy kol svaté.

Včelky jak zlaté

roj upomínek

šumí kol hlavinky sličné jak sen:

kéž trvá na věky váš blaha den.

Štěstí jak nebe,

bez hranic, míry

nebesklon šírý,

jak úsvit slétlo v duše dvě krásné;

dí oči jasné:

vždyť mám jen tebe.

Zda je to pravdou, či je to sen?

Kéž trvá na věky váš blaha den.

Těšte se chvíli!

Život je krátký,

okamžik vratký,

nikdy již opět se v takové kráse

nevrátí zase

rozkošný, milý,

první jak lásky čarovný sen:

kéž trvá na věky váš blaha den.

Jak? – slzu v tváři,

nevěsto drahá?

Toť slza blaha,

která jen v šťastném oku se shlíží.

Chvíle se blíží,

růženou září

jež splní lásky čarovný sen:

kéž trvá na věky váš blaha den.

Zde žehnám tobě,

ty chvíle štěstí,

která nám věstí

pohodu jasnou, slunko jak ranní:

Mé požehnání,

spanilé robě,

provázej tebe v opojný sen:

kéž trvá na věky váš blaha den.

Tak zpíval družiček rozmilý sbor.

Bříza jak sdružena se štíhlou jedlí.

Ženich a nevěsta spolu se vedli,

krásy a mužnosti spanilý vzor.

„Na břehu Labe, císařský pane,

pro tebe divadlo vznešené mám.

Kéž se dle vzoru našeho stane,

zavítá opět mír kýžený k nám.

Tváli v tom vůle, rač pokynouti

čeká již na břehu diváků dav,

čeká jak na kněze o slavné pouti

tisíce nábožných oddaných hlav.“

Pokynul Sigmund milostně rukou:

Věru ty’s výnimkou v kacířské zemi,

v které jen proradná srdce nám tlukou,

chci tě též odměnit sám přede všemi.“

Věděl již Pichel, co slova ta značí:

pokleknul pokorně v radostné pýše –

u nohou krále – a sotva že dýše –

když mu král zavěsil zlatý řád dračí.

Pro tuto milosť on do ohně skočí,

prodá svou duši peklu a ďasu,

prodá své dítě – svůj národ – Zved’ oči

opilé ještě jak ve slávy jasu,

povstal a rozkázal hlasem svým krutě:

Vzhůru již, chaso, měj k práci se chutě.

Císařská milost již dychtivě čeká.

Lačná jest zajisté také již řeka –“

Šumí řeka, šumí tiše

jako časů mocný val,

který národy a říše

šíré ve hrob pochoval.

Šumí řeka, šumí sobě

jako bajný z hlubin zpěv

těch, jež na dně jejím v hrobě

těší čarokrásný zjev.

Vlna za vlnou se honí,

šumí, kypí, z důli vře,

zdá se, že to stříbrem zvoní

na dně jejím v svůdné hře.

Stříbrné že harfy tony

tajemnou se silou dmou –

zvučí jako z dálí zvony –

umírají vábnou hrou.

Vlny laškovně se tísní

kolem boku lodí, stěn –

bouří, jako jarní písní

národ kolem rozbouřen.

Ozdobený girlandami

z kvítí, kolem do kola

pozvedá se nad vodami

zjev carského prestola.

Obklopen tam v majestátě

všemi vděky živých krás,

Sigmund nyní věří svatě,

že je mladý jinoch zas.

Úsměv září s jeho lící,

když se kloní ku předu,

by moh’ královně své říci

cosi v něžném pohledu.

Celý dvůr dle jeho přízně

řídí se týmž příkladem,

po milostné slasti žízně,

mní, že v lásce plyne zem.

Na lodi tu ozdobené

od břehu se nese proud

v prostřed řeky stříbropěnné

zástup mužů v náhlý soud.

Ruce upoutány z tuha,

pár vždy k páru – osm jich –

v předu kat je – práva sluha, –

potupný má v tváři smích.

„Dobrý nápad, pane Pichle,

dobrý nápad věru máš –“

Sigmund dí, kdy množství ztichlé

s hrůzou šepce: „Otče náš!“

„Škoda dříví – vody proudy

dokážou jak ohně křest;

s kacířstvím nač dlouhé soudy,

pokud v Čechách vody jest.

Methoda tvá věru zdravá –

nač tu dlouhé přípravy?

Živou vodou víra pravá

neduhy jich uzdraví.”

Promluvil tu biskup vážně:

„Králi, buď jim milostiv;

kdo se kaje z hříchů snažně,

milosti měj – on buď živ.“

„Staň se,“ Sigmund odpovídá,

„milost zřít má celý svět;

kdo se z hříchů vyzpovídá,

v lůno církve vejde zpět.“

Na lodi stál v druhů čele

velebný a vážný kmet,

vousů proudy stříbroskvělé

svědčily o výši let.

Pohled jeho mírný dříve,

zajiskřil se jako žár,

vzepnul obočí své sivě

jako orel křídel pár.

Blesky jiskrnatých zraků

vbodaly se králi v líc,

načež jako Perun z mraků

zahřměl jemu takto vstříc:

„Marně se těšíš, nehodný králi,

za živa jak – budem v smrti též stálí.

Velkého tvého otce jsem znával,

když jsi si děckem v komnatách hrával.

Velkého otce nehodný synu,

dokonej dílo – poklidně zhynu.

Zhynu-li dříve – zahyneš také,

smrti zřím spáry již křivolaké.

Pamatuj ale na soudy vyšší,

pamatuj na boha, který mne slyší.

Dáno mi oko věštecké bohem,

do dálky vidím, vím též o mnohém.

Zahyne král, který ve hříchu trůní

bouřlivou pomstou, jež nebesy duní.

Odňal bůh Saulovi i jeho rodu

království v bitvy krvavém brodu.

Slyším již války hrom dutý zníti,

vidím též muže po zemi jíti:

na oko slepý, z rukou svých hromů

vysype blesky na hřích ve Sodomu.

Z Trocnova bouře se divoká valí,

země se třese a nebe se kalí.

Nevložíš, králi, nečistou nohu

na trůn svých otců, milý vždy bohu.

Pakli však vraždou a násilím boje

vstavíš si korunu na skráně svoje,

Pakliže schvátíš trůn krvavou rukou:

staň se ti věčnou pekelnou mukou.“

Sigmund couvnul v tváři sinný,

v srdci strach a v oku hněv –

jak by četl jeho viny

přísný soudce s nebe zjev.

Zdá se mu, že zjev se zvedá

v modro nebe víc a víc;

s výše zírá přísná, bledá

otce jeho hněvná líc.

Slavný Karel, otec vlasti,

hledí na něj s výrazem,

jak by syn měl počet klásti

za tu milenou mu zem.

Otce oko níž se kloní,

syn již klesá do mdloby –

vidí propasť – káže do ní

přízrak otce podoby.

„Jsouť to kacířské jen čáry,

konec kejklům rázem buď.

Hoďte v řek bídné páry –“

supavě se zdvihá hruď.

Komonstvo kol trůnu žasne,

s hněvem mnohý chytá zbraň –

slzou kyne oko jasné

dám – jež zří jak v strachu laň.

Cizáci však s pohrdáním

hledí na to divadlo,

zlobí se, že krásným paním

bázní líčko ochladlo.

Nerozumí také řeči,

kterou mluví vážný kmet –

kterou lid, jenž dole klečí –

v zbožné prosbě k nebi zved’.

Zašumělo v řeky lůně

jako znívá smrti ston.

Sigmund chvěl se na svém trůně,

z města zazněl mrtvých zvon.

Opět šumí řeka tiše

jako časů věčný val,

který národy a říše

mocné ve hrob pochoval.

Vlna za vlnou se honí,

šumí, kypí, v důli vře,

zdá se, že to stříbrem zvoní

na dně jejím v svůdné hře.

Vlny laškovně se tísní

kolem boků lodí, stěn,

šumí jako bouře písní

národ kolem rozbouřen.

Šestnáctá již oběť bude

potopena v lůně vod,

řeka hudbu k tomu hude,

rybky vedou chorovod.

Všichni klidně, mírně mřeli

s úsměvem jak mistr jich,

v oku pohled v nebe vřelý –

v ústech žalm za lidský hřích.

Titáni jak epopeje

odcházeli do hrobu,

v čele nesmrtelné děje

v duši boha podobu.

Jako úvod velkých zjevů,

které světy převrací,

odešli – rty plné zpěvu –

žasli nad tím diváci.

Biskup uchopil se slova,

aby věrné pozdravil,

chtě jim ukázati znova,

jaký děsný kyne cíl,

v kacířství kdo zapeklitý

setrvá až do smrti:

církve hněv ho svatý, litý

jako stéblo rozdrtí.

Blízko trůnu u samého

vznikl šum – hle jinoch vstal:

tváří, bleskem oka svého,

hlasem všechno upoutal.

V skvostný oděv zahalený

zjev byl mužně spanilý –

však dle něj – jak z bílé pěny

nevěsty zjev ztepilý.

Opřena oň s něhou vroucí,

úzký květ o mocný strom –

slyší vše jak ve snu mroucí –

jun však burácí jak hrom:

„Zde! Já stál na ráje prahu

srdce složiv lásce v dlaň,

jako dítko v lůno matky:

hlas mne vzbudil tvojích vrahů.

Zmizel rázem sen můj krátký,

život přísnou žádá daň.

Patřím k nim, již právě klesli

v hlubné lůno chladných vod,

oni prapor lásky Krista

přede všemi směle nesli,

jejich oběť byla čistá

Jako anděl chorovod.

Neklnu ti, králi bídný,

za tvůj čin! ty najdeš sám

ve své duši osten divý,

který had jak nedohlídný

věčným hryzem věčně živý

zavře tobě štěstí chrám.

Kletbou mou jest požehnání,

aby peklo děsných muk,

které střádáš naší víře,

změnilo se v lásky plání,

aby spící v tobě zvíře

ucítilo srdce tluk.

Neklnu ti, bídný králi,

má jest pomsta, praví Pán!

Vidím ale v časů příští,

slyším hromů rachot zdáli,

vidím blesk, jenž trůn tvůj tříští,

který větrům v pospas dán.

Duch můj v příští časů zírá,

marnéť vaše okovy!

Nespoutáte duchu křídla,

zvítězí ta naše víra,

z lásky nejčistšího zřídla

vždy svůj život obnoví.

Pichle, vezmi nazpět dceru,

bídný zrádce národa.

Nemám pro tě slova více,

pouze pohrdání věru:

nepohledneš v mužné líce –

muž ti ruky nepodá –“

V ohromení ona hledí

na miláčka svého líc –

tmí se kol ní víc a víc.

Lidu zástupové bledí

stojí v bázni do kola;

čekají, až soudce hrůzný

ortel nad ním provolá.

Nevábí je pohled luzný

na májový jara skvost,

které klene čarný most

z hlubokého nebeslonu

přes lesů a lučin vděk,

poutem hlubných, modrých řek

jako v slavném znění zvonů.

Nesvábí je pohled blaha

v oku děvy – děcka hled,

smilování svatá dráha,

která pučí v lásky květ –

nesmíří je nikdo více,

ani nový žití ruch,

ni ten milosrdný bůh:

tam kde vášně hyzdí líce,

tam, kde srdce pouhý led

také ve tmách sténá duch.

Zazněl z hrobu hlas jak dutý,

hlasem zazněl výrok krutý

jako meče ostré tnutí:

„Chopte se ho chaso líná –“

Tu však jako bouře dmutí,

blesk kdy mračna rozetíná,

ozvaly se hrozby, lání,

v množství lidu, ryk to smělý:

hned však také zablyštěly

proti lidu blesky zbraní.

Couvly davy – oněměly.

„Chopte se ho! Ještě jednou,

chaso líná, pravím přísně!“

Hněvem tváře krále blednou –

„Hoďte ho do vodní třísně!

Rychle s ním již za druhými

dohoní snad svoje bratry.

Zbraněmi pak skroťte svými

reptající davy chátry!“

Spanilý tu dívčí zjev

klestí sobě k trůnu cestu –

nejsličnější kolem z děv.

S žasem hledí na nevěstu

odsouzence všechny davy.

Před trůnem již krále stojí –

klesá – zvedá opět hlavy:

„Milost, pane, slitování! –

což je vše to pouhé zdání,

spasitel co hlásal s kříže,

milosrdnost s bloudícími?

Nerozlámal hříchu mříže

láskou, smrtí, skutky svými?

Není všech nás otec jeden,

jenž nás milovati učí –

jenž nás v smrti ve náručí

v slíbený uvede eden?

Milost, pane! Máš též dceru,

jedinou a milovanou.

Nerouhám se tobě věru –

prosím – slyš! mně zvoní hranou.

Při lásce tvé dcery milé,

pro ten život její něžný –

spásu milované kněžny –

pro poslední tvoje chvíle:

smrtelný z nás, králi, každý –

smiluj se nad mojím Janem,

nedopouštěj jeho vraždy.“

Ticho nad královským stanem –

Sigmund zamračený sedí,

slova k odpovědi nedí –.

Ubohá tu otce zřela:

„Otče, promluv slovo pro mne!“

„Pro tě ano!“ slova zněla.

„Moje přání přec tak skromné –

znáš je, otče, zachraň Jana.“

„Raděj prosbu za pohana,“

odpověď zní od Pichlera.

„Ani slova více k tomu –

neb – se nehlas ke mně – domu –

nechci znát, že’s moje dcera.“

„Žádné tedy smilování?“

s úzkostí tu děva děla –

biskupa tvář mírnou zřela:

„Aspoň ze svatých těch dlaní

nech mi vzejde požehnání!

Přimluv ty se, otče, pro mne!“

Ortelu, jak znělo hromné:

„Nech se dá dřív na pokání!“

„S bohem, Slávo! shledáme se –“

s důli hlas se k děvě nese.

Jaká změna! Laň jak hbitá,

nesmělá a ostražitá,

když jí mládě v bázni volá

napadené jaguarem:

hlasu jeho neodolá –

ona spěje s pudu žárem

tam – kde smrtný spár ji vítá –:

Děva tak, po hlase zvuku

spěla za ním v lidstva hluku.

S podivením hledí davy –

ustupuje žoldák dravý

z cesty před postavou její,

letící vstříc souzenému:

zdá se, že se vznáší k němu,

křídla že se za ní chvějí.

Právě kat se chystal k dílu.

Zahlédl Jan děvu v spěchu –

poslední tu sebral sílu:

„Vari kate! Pro útěchu

nech mne v posled obejmouti.“

Odstrčil v tom kata stranou,

objal děvu milovanou.

„Myslíš, že tě na tvé pouti

nevěsta smí opustiti?

Před bohem jsem tvojí ženou

pro celé pozemské žití –

chceš mne nechat opuštěnou?

Věz, že před obavou touto,

před obavou, že tě ztratím,

klesá každé víry pouto –

já pak klesám v propast zatím.

V lásce naší obsaženo

v žití věčné kouzlo víry

volá ke mně vesmír širý:

v lásce je tvá víra, ženo! –“

Nuže s bohem! děvo svatá –

bůh nám žehná na výsosti.“

Pozdě! Kat i žoldák chvátá –

– výkřik! – proniknul až kosti –

„Pomozte! Pro živé nebe –

cisaři! já prosím tebe –“

Zašumělo v řeky lůně

jako zmírá smrti ston.

Sigmund chvěl se na svém trůně,

z města zazněl mrtvých zvon.

Pichel v nevýslovné muce

k řece chvátá – pozdě již –

trhá vlasy: pospěšiž

na své dcery svatbu skvoucí!

„Za ní!“ dí hlas jeho mroucí –

dračí řád v své drží ruce –

marné pýchy marnou cetku –

„Jmění své, to rád dám, zlato, –

králi! Ukrutný ty svědku –

vše co mám, dám, lidé, za to –

zachraňte jen moji dceru!

Jediné mé drahé dítě –“

rve si šedé vousy litě –

řeka šumí: „moji dceru –“

„Zde máš, králi! řád svůj dračí,

vím již, co tvá přízeň značí –

zde máš draka! děsný draku –“

volá, šílenství v svém zraku –

trhá řád a po něm tlape.

Úžas lidu kol se chápe,

žehná se a s hrůzy křikem

prchá před tím nešťastníkem.

Kde je Sigmund – dvůr též celý?

Zmizel: mrak to hrůzoskvělý

na obzoru svítí v dálce,

v tlumu pánů, krásných paní,

v blesku nesčíslných zbraní

kometa jak děsné k válce.

Na břehu tam Pichel hledá

posud svoje mrtvé dítě,

ruce v šílenství svém zvedá,

volá, prosí klne lítě:

Zachraňte mi moji dceru,

dračí řád dám za ni věru –

vyrvete ji tomu draku –“

volá, zoufalství v svém zraku:

„Vyrvete mu moje dítě!“

řeka šumí: „moje dítě –“–

Noc se v mysl jeho vkrádá –

klesá – jako sosna padá.

Opět šumí řeka tiše

jako časů věčný val

který národy a říše

mocné ve hrob pochoval.

Šumí řeka, šumí sobě

jako bajný z hlubin zpěv

těch, jež na dně jejím v hrobě

vidí věčně čarný zjev.

Vlna za vlnou se honí

šumí, kypí, z důli vře,

zdá se, že to stříbrem zvoní

na dně jejím v svůdné hře.

Stříbrné že harfy tony

tajemnou se silou dmou,

zvučí jako z dáli zvony –

umírají vábnou hrou.

Vlny laškovně se tísní

kolem břehů, skalních stěn –

šumí – jak volnosti písní

národ hřímá rozbouřen.

Daleko tam za vodami,

daleko tam z modra lesů

rozlehlými rovinami

vzdech se nese touhy, plesů;

Vyšel měsíc, plný, jasný

nad lesem tam na obzoru,

který kryje temnou horu;

zároveň jak souzvuk hlasný,

z vonné střemchy temna háje,

jako zvonků stříbrozvuky

slavíčí zazněly tluky:

divně spanilá to píseň!

Jak by pěvec neviděný

vyzpívat chtěl všechnu tíseň,

všechnu lásku, všechny steny

čarovného kolem kraje –

nevýslovná kouzla máje.

Mládí – touhy s slzou v líci –

žalost neodvratna skonu –

lásky v smrti vítězící –

miliony bajných tonů –

Po měšíčné přízi

vstoupám opět z hloubi,

kde se s pravdou snoubí

bájný zjev!

postavy ty mizí

znáhla mému oku

v temném řeky toku

jako zpěv.

Věkožizné proudy

dějin naší vlasti

trhá do propasti

časů tok:

dějiny jsou soudy

nad hříchem a vinou

rodí se – a hynou

každý rok.

Dávno boje shasly

jako vulkán žhoucí,

slávy nehynoucí

jasný vid:

v čem se světy třásly

dnes je zase klidné –

moře nedohlídné

jak ten lid. –

Protivy ty světů

rozdělené hořem,

celým krve mořem –

usnuly:

anděl světa v letu

stírá mnohé hříchy –

násilný čin pýchy

minulý.

Jako však to moře

jedním hněvu vzmachem

mrští lidským prachem

v nebesa:

tak též lidu zoře

okovy když drtí,

s úsměvem vstříc smrti

zaplesá!

Jakás věčná síla

v protivy nás staví,

jako šotek hravý

loutky své:

na to svoje díla

ničí chladnou rukou

končí smrti mukou

dobré – zlé! –

Jaké chová cíle?

Skončí se ty boje?

Padnou hříchu voje

aneb cnost?

Či snad jedné chvíle

jako hravé děcko

rozbije to všecko

pro věčnost?

Pryč od tůně bezdné,

pochybou jež dýše –

pohledněme výše

v písmo hvězd:

jak ty říše hvězdné

zákon věčný řídí –

tak i osud lidí

pevný jest.