Zpěv IIItí.

Vzácnost povah nevýmluvných bezmezného přirozena,

Vznešenosti jeho mnohé, jeho krása, jeho cena

Veselem mě plní blahým; jemu vždy se podivuji,

Jemu okamžení tiché s ochotností obětuji

Každé, když se žezlo více olověné povinnosti

Mou nevznáší nade hlavou, když jsem všemu činil dosti.

Počet darů přirození ustům byl vždy k neurčení,

Jeho bohatství a cena vyjádřiti možná není.

Zdaliž oučinkové mnozí v veškerosti neustavní

Pozorovatele oku, kam jen patří, nejsou bavní?

Nepokojné řeky vlny světem neustále honí;

Tuto růže puká krásná, tamto bledne, tu jest po ní.

Slunce v jitru východ zlatí, v jasných plameninách hoří,

Večer západ růží, hasne, soumrak letí, noc se tvoří.

Z kůry země chvílkou mnohá těla ven se valem derou,

V okamžení zase tisícové jiných za své berou;

V jednom koutě trůní zkáza, zpousta jinde všeobecná;

Onde dary rozděluje nové hojně ruka mocná.

V bílé třešně květu vonném lehký větřík frašně hraje,

Zejtra chvílně mizí kvítek, šťávou plní se, a zraje.

Člověk tropí loupež krutou ve všech krajích dálné země,

Brzy však se k prázným koutům připohání nové plémě.

Živlové tak hmoty žerou, tráví, a pak nové rodí,

V jedné straně pošlo cosi, druhá k světu jiné vodí.

Povětří! jehožto mocnost těla nevídaně mění,

Tobě zvláště nesu ducha nyní vážné podivení.

Tebe živle, který drahé žití tvorům chováš, vzívám,

Zčistěnými látkami obalen tvými písně zpívám.

Srdečných slov množství zhůru na tvé odesílám kraje,

Větřík kde si spřátelený s tichem utěšeným hraje.

V plné kráse

Nebe zdá se

K veselosti zváti tvory;

Bratři radovat se poďme,

Bledý z sebe smutek shoďme;

Modravé se čistí bory.

Do výsosti pohledněte,

Probuzené poslechněte

Z mateniny štebetání

V křovné stráni;

Přemocnému

Živlu svému,

Kterýž je co střelu nese,

Hlasy třesou,

Díky nesou

Opeřenci v zvučném lese.

Kdo se hudbou rajskou baví,

Ať i chválou větry slaví,

Kteréž uchu blaha udělují,

Mrtvá slova zvukem obalují.

Přelíbě se tehdy ozívejte

Sopelíny!

Jako lásce sladce zašeptejte

Eolíny!

Z strojů hnutých

Podlah dutých

Hlasy jako déšť se lejte,

V okolí se sejte!

Rozlehněte se i lesní trouby

V háji omlazeném, v tmavém loubí,

V zápolí se neste na skaliny,

Prorážejte tmavé oudoliny.

Nevídaná moci, kteráž plyneš v nevýměrném kruhu,

Z jakých složena ty látek, z jakých nejoutlejších druhů?

Převýborná zraku ostrost lidská žádná v stavu není,

Ani jakou mocí žádné oka chytré ozbrojení,

Z čeho setkanou máš sukni, v jakém zbarvení se stkvěje,

Kterouž jemně má tvář cítí, vůkol ní když plašně chvěje,

Vyzpytovat. Křídlo mocné lehce kuli vine

Zemskou. Čerstvící proud, který z tebe neustále plyne,

Druhové všech tvorů dchnoucích v tazích dlouhých vysrkují;

Každým drahým vzdechem zase žití své tím obnovují.

Jaké vlastnosti tě šlechtí! kdo vypíše sílu křídel,

Kteréž nutí světokule o svůj točiti se hřídel;

Zem pak naši lidnou jako zrno písku střelně vznáší,

Nad ní vodnatými svaly frašně plevami co práší;

Nedobytné brzy hrady okamžiknutím z nich tvoří,

Brzy oheň do nich nese, neb ty vlhké věže boří.

Z řícenin pak těchto mračných v chvílce věncové se pletou,

Obvinuvše průhled kolem v barev obalení kvetou.

Když se sem tam potočili, provinuli kolem dosti,

Mocnost když je prohonila v šírých krajích veškerosti;

Pak z nich tiskne mízu drahou štěpnicím a na roliny,

Řepniště ní zelená se, ní těší se palučiny.

Usmívavý háj a klasné lány, vinohrady, kvítí,

Důkaz kladou přítomnosti tvé, i dušných tvorů žití,

Kteří rozkoš mnohou k štěstí z ruky přirození vzali,

Oni nevyhnutelnost tvou písmem vážným podepsali.

Všickni peřím obalenci, kožišané, v prachu nazí,

Všickni, jenž se s bytem v tichu potně z místa k místu plazí,

Tisíc milionům rovně jenž se v hloubce moře boří,

Těm i život zachováváš, ti se žezlu tvému koří.

Odejdešli někdy zemi, ztratíšli kraj znamenitý,

Kdo nám předpovídat bude slunce příchod plamenitý?

Soumrak s tebou rovněž zmizí, šero nezabřeskne více;

Živočichů zrak přepadne kvapně blýskající svíce.

Okamžením v mezích růžných běhu za dne skončeného

Oko zapadnutí slunce spatří rázem zhlceného.

Po záblesku mrknutím již černá tma jak o půl noci

Očí naších uchopí se jedním rázem celou mocí.

Ty jsi zraku lékař schopný, od slepoty zachováváš,

Milostně i darem uchu utěšení blahé dáváš.

Hudby narozené v polích Elizejských sladké hrání

Poslyšet nám dovoluje plachých perutí tvých vání.

Jestli kůra země ztvrdla, v tichu dým se dere z těsna,

Jej ohřívá vlažným dechem znovu probuzená vesna.

Jaké tu se k dálce modré hustě ženou parné hmoty,

Zpuchlé obtěžují obor pověterný nezdravoty.

Nebývá však dopuštěno, by se jedy v chuchle slily,

Posléz živočišné tvory nemocemi otrávily:

Brzyť povětří se s uhlů všechněch k jedné straně tlačí,

Výzev rozptyluje, který chladnou mlhou nebe mračí;

Nákaz zbírání se morné vichr mocným žene fukem,

Kudy dráhu střelně měří, okolí se plní hlukem.

Častokráte litým během, v plašném honě, v hromném rázu,

Z oblaků ten poděšenec k zemi vyluzuje zkázu.

V pověterných krajích slyšet hlaholy a křídel chvění,

Spatřit mokra frašné, těžkých chuchlin prchlé se valení.

Ten se ztírá mráček slabý, ten sem, ten tam uprchuje;

Celý parný obor silou fučení se pohybuje.

V lesních pahrbinách jekot rozléhání plodí dvojí,

Jak kdy proudy skalní hučí, šustění je slyšet v chvojí.

V smělorostlých smrků švihlých k oblakům se pnoucím řadí,

Vichrů litých perokřídla, v kmení korném zvláště vadí.

Topoly též ohybají pyšné nyní vrcholiny,

Ramena moc neohybná dubů sráží do trniny.

V rozlehnutém kořeništi zvracejí se borovice,

V hromném rázu s vrchu letí přes skalinu rachotíce.

V lidných městech po ulicích jaké tu se žene vání:

Již v palácích okna drnčí, prachomraky vicher shání.

Již je v šerých sloupech točí k nebi zhůru po silnicích,

Ve chmelnici lomoz praská, škoda třeští na vinicích,

Skulinami vicher hvízdá, povrch vodních jezer mete,

Husté hvozdy do chumáčů z vrbek jako proutí plete.

Daleko však záhubnější vějí v koutech jiných světa

Větrové, i s mnohou krásou přirození jesti veta,

Kam se ukrutníci tito přivalí. Aj, Chamsin chvěje!

Smutným rouchem přikrývá se všecko, co se v barvě stkvěje.

Slunce kule zlatojasná zemi zňatá k potěšení,

Krví přelívá se nyní tvorstvu vůbec k zastrašení.

Tu se mračna obtěžkaná tučným vlhkem neslívají;

Místo toho svály písku na výsostech vybíhají,

Chamsin kteréž krutý sebral v Afrikanských zpuštěninách,

V hladové neb Arabií k uděsení po rovinách.

V hromadách se nyní tato suchá mračna vyvalují,

Průhled jasnočistý prvé špínou kolem obtahují.

Vedro potom vydychuje oheň tížný k nesnesení;

Lidé přemožení parnem čkají svého udušení.

Plíce vnitřku bolest tvoří, chvílkou stahují se úže,

Obtíženě dech se krátký z prsou tlačí, cvrkne kůže,

Vedrem poty z těla tekou trpké valem bez přestání;

Tělo slábne, vnitř se množí žerné ohně pracování.

Daleký se obor vlhký ponenáhlu kolem paří,

Dřív co chládek poskytnulo, nyní peče se a vaří.

Vyneseli Chamsin výše do povětří křídlo vřelé,

Tudy ani duše jedna nevěří mu v šíři celé;

Silnice jsou osamělé, v městě trh i stojí prázný,

Vyjíti se neodváží z skuliny své k světlu žádný.

Obyvatelové kouty vyvolují nejchladnější,

Slunce kde se nestkví nikdy, parnu jenž jsou nejskrytější.

Nešťasten jest; kdo vty časy do roviny šíré zajde,

Tudy krutě umřít musí, koho Samum v dálce najde;

Buď ho žízní hledí krutou bez milosti umořiti,

Nebo spěchá horou písku mračného jej zařítiti.

Pravda, větrové nám škody velké mnohokráte tropí,

Jako sklo se křehké drtí všecko, čeho kdy se chopí.

Běda zemi, běda lidem, kdyby škoditi jen chtěli,

Učiněné zkázy zase vynahradit nehleděli:

Kterak bychme vytočené páry spojit v stavu byli,

Kterak zdělení jest možné, kterak by se promísily?

Větrové je otřásají, čistí, lepší, rozsypují,

V rozpuštění jich pak zemi tučnou stravu připravují.

Hory, které stále husté kovné mlhy oblohují,

Olovnaté, měděné a z železa se vyvalují;

V chuchlech těžkých páry slité dál by nemohly se hnouti,

Kdyby křídla vichrova jich nehleděla rozvinouti.

Moučka květů, která z ženských tejně výkvetů se práší,

Lehkým váním větrů jemných kolem k miláčkům se snáší.

Oni pomocni jsou mužstvu, které svěřuje se vodě,

Ke všem uhlům světa schopně s zbožím pohánějí lodě.

Neustupný oheň slunce když nás vedrem k nesnesení

Trápí, větrů tudy chládek nese čerstvé zafučení.

V podzimku když parný obor naplní se zapuchlinou,

Z mnohých pošlých živočichů, z rostlin, nebo shnilotinou;

Sotva že se mraci tito škodní v výšce pohybují,

Větrové již shromáždění v světě mlhy rozptylují.

V teplé by též bylinárně pučáci mdlí ostávali,

Kdyby větrové jim fukem zdravím zrůstu nedávali.

Stromy silněj kořenějí, dubům peň i tloustne v lese,

Kudy větrů střelné křídlo v hučení se slavném nese.

Oni ze všech kule naší horních, dolních položení

Přivážejí, roznášejí, ourodnaté zásobení.

Včera co se vypařilo z hnících těl, to schovávají.

Jitrem v oblacích to honí, stranám všem to rozdávají.

Neznámé s tím částky mísí uzbírané z dáleniny,

Zejtra v krůpějích to sejí na uprahlé zeleniny.

Osení a v hájích stromů list, jenž hladem krutým práhne,

Oživení obdržuje, stravu svou tak na se táhne.

Zrno bopná tučností tou, ovoce z tad šťávu bere,

V toto tělo tato částka, v onen hmot se jiná dere.

Zvěř a lidstvo stravují se masem, zelinami, žijí,

Kvetou, stárnou, mdlejí, blednou, umírají, v zemi hnijí.

Tělo jejich ukoralou půdu znovu mrví zase;

Živočichům novým život z mrtvých vykvetává v čase.

Tenť jest okruh věčný světa bytí, tak se točí stále

Kolem sebe pracující přírodě ku věčné chvále.

V přibytí a ubývání, v porodu a v pocházení,

V pohybání neustavném divadlo se světa mění.

Zkáze podrobeno všecko; tohoto smrt jestli zmoří,

Z hrobu jeho nová žebra jinému se zase tvoří.

Z roztomilé dívky těla ladného, jenž v tichu hnije,

Zejtra vousný bodlák pučí, žabinec zde stravu pije.

Nebo kde se kořenilo v loni husté kopřivniště,

Letos vonná růže rdí se, plemení se fialniště.

Přírodě to hlavní tehdy zaměstnání vezdy bývá,

Že vytváří, živí, kazí, mnohotnost zas dose slíva.

Posléz krystálino slíčná vážně pozdravuji tebe,

Která z šeřin vyčištěným modrem vykládáš strop nebe;

Západní tvé položení větříček nám tichý rodí,

Oulísně jenž chládek sladký v tváři opálené vodí.

S potěšením frašky vidím, kteréž v letu bystrém tropí:

Brzy líbá kvítek tento, brzy onoho se chopí,

Opadalé květy třešní ke hře v trávě husté zbírá,

Brzy poupatům se slíčným lehce v ňadra vonná vtírá;

V hovění se vabném krade, k upejpavé balsamince,

Z liliových zvonků letí k roztomilé vanilince.

Výbornou pak seje vonnost stromnou stezkou lehkým dechem,

Brzy v trávě šeptá sladce, brzy tiše chvěje mechem.

V hájích švihlým větvinkám ba chvílku ani pokoj nedá,

Bělokorou břízkou vrzá, cesty když do polí hledá.

Stkvěj se okrese daleký, stkvěj se v vymodralé kráse,

Jestli vezmeš roucho černé, v světě smutnět všecko zdá se;

Skřivan písně pějící jak v modru rozmilém se houpá,

Jasoň obalený ohněm v tvémli jezeře se koupá.

V zrcadlu se čistém zhlízí jiskry vůkol obalený,

K veselosti zůve tvory pohled jeho vyjasněný.

Rostliny se zelenají, východ oslavený hoří,

Žertně větřík v hladině si na rybníku kola tvoří,

Větvinkami ohebnými lehce ošustěné ptáče

Pěje v třepetání čilém, zveselené v houští skáče.

Básník z temna vyluzený v pohlednutí do výsosti,

V usmání tě blahém žehná, roznícený veselostí,

Spuštěné zas ladí struny, harfku dřímající budí,

Slova, jež mu srdce tiskla, nyní lehce z prsů pudí.

Vichrů líté víní v stráních se prohání,

V skalnatých se hvozdech rozléhá šumání;

Tam se buk zvrací,

Tu se dub kácí,

V rachotu hromovém kmenatý bor

Valí se s hor.

V běhu plašném,

V třeskotu strašném

Kameny pádným kulením hrne.

Dolina trne.

V kornatých oborách kterak to řičí,

Listem šustí, hvízdá, a fičí.

Kňučení smutné

V ulicích věje,

Snešená směť se v náměstí seje.

Z cihelné hůry

Hrkají kůry,

Drnkají skla;

Veta s tím, čeho se vichřice tkla.

Vichřice hlásají přírody slávu,

O její moci nám dávají zprávu.

Ač vydaná čela se řítí věží,

Kudy ten hrčící větrovůz běží;

A však zplašená větrná čilost

Patrnou káže nám přírody milost;

Tisícerý užitek zas nese

Za škody ztropené v horném lese.

Bytnosti žijící!

Plesejte dosti,

Všecky jste přírody vítány hosti.

Třeba i hromem moc v oblacích káže,

Kroupy ať seje,

Lijavec leje,

Sněhem bělí

Okres celý;

Třeba ať hřímáním slávu svou káže;

Všude nás k povinné vděčnosti váže.