Zpěv Iní.

Nebe! nejslavnější dive nevýměrné veškerosti,

Který otrok smrti může vypsat vznešenost tvou dosti?

Kdeže barev hledat k výtce! kde ty všecky city vzíti?

Kdybych péro zmočil v ohni, jenž se v prostřed tebe svítí,

Kdyby vše se zňalo ve mně náležící tvorné moci,

Kdyby Seraf svatý sletěl z rájů tvých mi ku pomoci,

Kdybych národů všech řečí krasoslova potně shledal;

Tím bych ani návrh stínu vznesenosti slavné nedal.

Jak se stkvějí v dokonání ona pravidelná díla!

Jaké je přehlídá oko, jaká je spojuje síla!

Vám jen duchové tam čistí vnitřna vlastnosti jsou znalé,

Přednost s výborností, celost, shodnutí i dokonalé;

My moli v prachu živoucí topíme se v přemýšlení,

Přístav naleznouti chceme moře, v kterém břehu není.

K polím tehdy, jichž se žádné tělné nedotknulo křídlo,

Duchu aspoň vznes se, tvorce mocný kdež své rozbil sídlo!

V modřenině krajů jasných ohněm vážným zňatá usta

Na obrubě hvězdostolce chválu pějte nyní z husta!

Harfy věnci okrášlené vonnými, dnes hlučně hrejte!

Krasohlasům tvrdým provod bystrý větříkové dejte!

Ohlase, nes z podlah stroje vyplynulé hlasy v zvuku!

Slavozpěvu běh se vykruž vzneseně teď v plném hluku!

V vážném národové citu

Slavte mocnou přírodu,

Podivte se vývodu

V jejím nadvětrném bytu,

V šírých kde se síních zňatých,

V palučinách v modru zlatých

Vlny řeky Léte krouží,

Paprskové kde se prouží!

Jaké tejné ponuknutí

Ducha mocně letět nutí

Mezi bezmlhé ty dáleniny,

Věčnost kde se jeví z modřeniny!

Snad tam písně také znějí,

Bytnosti kde žijí svobodněji

V nepomíjejících rájích květných,

V dáleninách světných.

Jsou tam duše netížené tělem?

Vznesená je řídí také moc?

Čili vládnou sami dálným celem?

Temnem nestiskne jim prsa noc?

Jsou ty kule jasnem zlemované,

Jenž tak řádně veškerostí jdou,

K bytu tvorům nám podobným dané?

Čili vzhůru k odplatě nás zvou?

Nekalí tam plesné jejich žití

Hanbou zošklivená pohádka?

Ryzí pravda v blesku jim se svítí?

Nemoutí jich také zavádka?

Nekrátí též Sudic svévolnost

Sladce okušenou blaženost?

Na výsosti řásné,

V modrém vyklenuté síně krásné,

Jejíž vypoučenou báni

Sloupů nevídaných drží stání;

V slepícím se blesku sluní,

Jmeno přírody zde trůní.

Tudy šat si mezi světy

Divně stkala ohnivými květy.

V šedivině věků když pustota v jícnu strašných nocí

Korala, i smrt a temnost, s živlů vztekem litým mocí

Válčily, najednou skrze hrůzy dálné rozlitiny,

Rozkaz vyšel slavně skrze veškerosti v zmateniny:

Světe buď! i dělily se látek vlnobitné toky,

Temnost mračen vysvětlela, hloubné sušily se moky.

Z nezpytatelné tuť brzi tmavé hrůzy propadliny,

Z hlubin zestaralé noci, valem z hromné hlaholiny

Nesmírných se světokoulí zatočily miliony,

Pokynutím všemocnosti řádné počaly své hony.

Na rychlost prostranství nebes duté nimi zahemžely,

Zlatě protkané ohníkami se modřeniny stkvěly. –

Z středu stotisíců hmotů, v švihu vyvilo se hlasném,

V slíčně uzardělé tváři, v zlata barvě, v plášti jasném

Ohněm čistým obvinuté slunce; modrost zveselilo,

Světů množství dobrotivým ohněm jasně obdařilo.

Sinavá tma, chumle mraků, bystře hned se vykrášlili,

Teplem vyzvané se světy vůkol něho zatočily.

Kolem osi vlastní žene valem v nejostřejším letu,

V jiskřícím se zlata blesku k divu staví všemu světu.

Ohněm hojně v dáleninách srší v duté blankytnosti,

Jasnost na mil milionu seje v nebes prostrannosti.

Mocí nepochopnou hojně obdařené stkvíš se tělo;

Vzdálení se tvoje od nás jaké následky by mělo!

Smutkem světek tento odín v běhu kamby se as dostal?

Snadby ve tmě neourodný bez pohybu státi ostal.

Stravu kdeby lidé našli? kdeby zvíře vzalo píce?

Oblak k provětření orel nenašel by cesty více.

Bez tebe se moře zhoustlé v mrak a ve mhy nevypaří,

Tím se vláha zemi ztratí, déšť přestane, rosa zmaří.

Skalních proudů množství čistých šmahem vysychati musí,

Tvorstvo bídu jakou tudy záhubnou tím perně zkusí.

Kůra země mokvat bude, od kořenu shnije tráva,

Do vrcholin stromných nedožene živitelná šťáva.

Nerozloupne víc pupence jitro mladé k potěšení,

Poupě neobnaží ňádra, růže v bledost krásu změní.

V povětří když výparové škodní vězet ostávají,

Krevoskladům živočichů očerstvení nedávají;

Dřímota tím člověčenství do snů těžkých obaluje,

Čilost bystrá mizí dále, ospalost se rozšiřuje;

Zlí vlhkosti zůstatkové v rostlinách se nezměňují,

Ani mízy hrubé částky bez světla se nezjemňují;

Dílky solné, olejiny topí se ve šťávě vodné,

Místo chuti, požívání jich živokům bývá škodné.

Stkvěj se tedy kule pyšně světu k štěstí po nebesku,

Čisti mlhy, teplem dýchej, temno zažeň v krásném blesku.

Kys bez tebe možný není v zemi, ani těla tlení,

Ani více lze se čemu podrobitistrouchnivění;

Výnos tučných šířin dálných bez naděje mizí šmahem,

Místo krásných barev jara škaredí se louka nahem.

Vazby mocné trhají se, zem se pustá rozsypuje,

Smrt na kuli všeobecná k poplenění vystupuje.

Hoň své hřebce tedy věčně Jasoni tam po nebesku,

Stkvěj se vezdy zemi k štěstí, hrdě otáčej se v blesku;

Tvou milostí tvorstvo hnuté, v jitru pozlatíšli skálu,

Upřímně tě žehná vůbec, srdečnou ti nese chválu.

Větřík ve mladinkých ctí tě břízkách tichým zašeptáním,

Květnice a palučiny vábným vůně vydýcháním.

Poupat jak se valem tisíc rozlupuje tobě k slávě,

Zvonky květin otvírají ňádra roztomilá v trávě.

Osení se valem metá, ouroda mží na roliny;

Oráč v tichu žehná tvoje ojiskřené kadeřiny.

Osmkráte stotisíců mil se kolem slunce valí

Dobropán, a proti zahřiteli jako hrášek malý,

V plameninách zahlcený jasných v nebes kruhu spěchá;

Protož jen se ozbrojeným okem zemi spatřit nechá.

Hvězda temnou noci černost pronikavá v kole řásném

Blíže Dobropána, v plné spanilosti, v jasnu krásném

Běh svůj béře; ona soumrak šerý líbě pozdravuje,

Nebo bleskem zlatým usmívavé jitro korunuje.

Náš se též na rozkaz mocný svět vymrštil z matenice,

V dálce nesmírné ve valí vedle krásné večernice;

Líbé zelenosti rouchem ošacenou nese koru,

Na okresu jeho rod se hýbe nesčetného tvoru.

V povětrném sklepení se tito horným letem těší,

Oni v pustých dálky koutech, jiní v trávných dolích pleší.

Pod korou se miliony hemžíc v země střevách kojí,

V bžučení zas na bylinách tisíce se jiných rojí.

Jiní v hloubi jezer, jiní na ječících vlnách plují,

Miliony přírodu zas po výsostech vychvalují.

Tento trupel kulný ulit zhrubolátné nerovnosti,

Všechněm tvorům zde žijícím volně nese příhodnosti.

Z chuchle bláta škaredého předmětů se tisíc mění,

Jenž nás krásou baví zvláštní, oku dává utěšení.

Sotva že se na zem hrubou jaro ladné uzasměje,

Již se kora blatná krášlí, zelenost jí čerstvá kreje,

Kmeny ženou letorostě, pupencové vyrážejí,

Květ se bělí, ovocem jest, zeň se nové štěpy sejí.

Čim víc rudník vnitřek trhá, tím víc odplacený bývá;

Železo tu vydobyli, jinde olovo se slívá.

Četná léta odplynula kvapně jako plaší snové,

Každý rok se přirodili stotisíců tisícové,

Všecko našli: nápoj, píci, potřebnosti k odívání,

A vždy země neoslábla, v nově rodí bez přestání.

Tvory mizí, květy vadnou, všecko za své bere v čase;

Zem se jedna jarem každým slíčně omlazuje zase.

Její položení každé, krásou jinou pohled baví:

Tu si tichá ovce skáče, tam řvou v pouštích lvové draví.

V dolích trávných skot se pase, tu se pramen tichý leje,

Kolem zlato klasné roste, větřík z štěpnic květem seje,

Onde vínorodné vrchy, jinde chvojných hvozdů houště,

Závěje tu rokle plní, tam se rozšiřují pouště.

Kouli naší luna v tichu věrný provod uděluje,

Smutek nocí černých jemným stříbra jasnem obaluje;

Dřív se v bystrém vymrsknutí točí stále kolem sebe,

Potom o zem, s ní pak řásný měří posléz oblouk nebe;

Brzi co pochodně v noci světlá jasnost v modru leje,

V nadvětrné báni brzi jako srp záři mdlou seje.

Nástinem mdlé červenosti kůru obvinutou nesa,

Smrtonoš tam nad měsícem hon si vede přes nebesa.

Hloubějili v modré kraje ducha vznese tvornost smělá,

Šeromhým obvalem čtyry obklíčené najde těla.

Kola jejich pomatená v průřezu se dvojím pojí,

Všecky čtyry jako bledé mžítky v jasném hvězdí stojí.

V daleko se dmoucím plášti postříbřený žene v letu

Nesmírný míč králomoce, kterýž obor menších světů

Vede; oni jasna hojnost slunečnou mu nahražují

Umdlou velevzdáleností, světlem ho zas okružují.

V olověném nastínění jemnou červeností žíří

Hladolet, i s družicemi kvapně v moři nebes víří.

Řásným, hodným podivení koru obvitou má pasem,

Dálnou cestu kolem slunce dokonává dlouhým časem.

Čtyrysta mil milionů vládařství od slunce vede,

Nebešťanka s měsícemi v kruzích nevýměrných jede;

Mudrc zámořský to tělo první že uviděl, praví,

Dálohledem ozbrojeným očím k podivu jej staví.

V podlouhlých se kolech ženou v bezdné jezeřině strašně,

Brzi zpočívajíc, brzi kolem slunce letíc plašně

Pobludice plahočivé; nesou mezi hvězdy zlatý

Ohon k nevýměru dlouhý, veskrz plamenami zňatý.

Mnohé nazpět z nebes moře nikdy více nevyplynou,

Jiné zase přes oblohu k strachu pověře se vinou.

Mocné užasnutí prsy ouží, silně srdce sevře,

Opovážný přelud jestli cestu dále pootevře,

Do nekončin závrativých ducha zmámeného vnese,

Až tam do mlhavých krajů Uran převeliký kde se

V šeru neprohlédném valí. Jako když se uchopuje

Zločince před sudím milost, který trest mu prominuje,

Tak se duše mocně chytá síla nesmrtedlnosti,

Mráz do žil nalívá chladný, až otřásá zima kosti.

Jaká ubohému v tomto světě šírém zevšad těsna,

Kdyby nadíti se nesměl toho? krasokvětná vesna

Šperkem slíčným vylíčená, roztomilá, utěšená,

Hrobem ouzkým, pustým, chladným sloula by mu zošklivená;

Člověčenství drahé na vždy přestaloby jemu býti,

Sedmikrásu nepatrnou víc než duši chtěl by ctíti.

Kule zatím nevýměrné běh konejte v nebi dále,

Medvědice obaluj tvé vlasy v jiskrách sršných stále!

Ofiuchu plamennými hady opletej svou báni!

Hvězdořeko vylévej tvé proudy vírné bez přestání!

Ať i jasněji se ještě pás tvůj Orione svítí;

Přece sobě vznešenější zdám se nad vás všecky býti:

Kdyby v mnohém táhlém věku přišlo k tomu, vám na čele

Nástupného pomíjení osud známku vyryl směle.

Duchům jenom přestat nelze; v věčném žijí osvícení,

I kdy světů kůra skalná pukne v hromném hlaholení.

Oni svazy řetězové trhat budou vlastní mocí,

Ve povšechné matenici, pod ukrytím temné noci.

Protož duchu velešťastný nadějí milou se pásej,

Do klenutin tichaplných vítězný zpěv zvučně hlásej;

Na otevřeném ba těš se pusté hrobky obroubení,

Tvé že vážnosti nezlehčí smrti trpké podrobení.

Přírodo, jaké podáváš ctitelům svým odplacení!

Blažící do srdce hojně naléváš jim potěšení;

Nesnázemi zamračené oko dobrotivě jasníš,

K usmívání usta vábíš, budoucnosti pohled krásníš.

Jestliže se hoře mocně srdce pokojného chopí,

V těžkých zamyšlení hloubce jestli duše má se topí;

Záblud do tvých utěšených říší utroby mé zhojí,

Na tvých prsech okamžením utěcha mě blahá zkojí,

Tys radost má ó přírodo, tebe věčně budu ctíti:

Ať se v hrdě vylíčené šperkem deset tisíc svítí

Svící v mramorové síni! nechť se herny rozléhají

Lidoplné, dvořané ať bleskem vždycky oplývají;

Já jsem blažen pod ukrytím pláště tvého,

Požívaje pod besédkou sladkost ticha rozmilého.

Všude koflík plnit mohu, kam jen oko hodím kolem,

Krásy slávu všude vidím, v lukách, dolem, lesem, polem.

V stínu temném chebdu, hlasné rozléhá se klokotání,

Když povábné luny vlasy kadeří se za svítání.

Do zavilků roztomilých lehce noha když mě nese,

U laskavců šarlatových, v luze, v dlouhopustém lese;

Všude oku pastvu dávám, všude cítím utěšení,

Všudes přírodo má sláva, všude jsi mé podivení.

Vznesené spojeným oučinkování

Oudům jest určeno v nesmírné báni.

Nezpytnou celotu dokonávají;

Hrčící kolo tu nevázne žádné,

Každé se žene po cestě své řádné.

Ve větrostropém šírých nebes kraji

Jaké nesmírné světy

Konají bystré lety!

Zem tvoroživná, jako zrnko skrovná

Vypadne, k velikánům když se rovná.

Jací to tvorové chválejí tebe

Mocnosti, stvořivší to dušné nebe?

Ta se kule leskne,

Ta se žlutem zlatí,

Ta se jasně jiskří,

Ta se v bledu tratí,

Tento míč se topí

V šírém bezdném moři,

Ten se mrštně valí,

Ten v plamenech běží;

Vykázanou čáru,

Tento honem krouží;

Diamantové co kvítí

Onoho se oděv svítí.

Ten se v modřeniny

Nastíněné tlačí,

Tomu kadeřiny

V třpytění se stkvějí,

Jiný spoře doutná,

Jiskrami ten srší,

Z toho plamenové

Propletení prší.

Hrčící kolo tu nevázne žádné,

Každé se žene po své cestě řádné.

Jací tam tvorové chválejí tebe

Mocnosti stvořivší to dušné nebe?