Zpěv IV.

Na Dunaji, mocném veletoku,

Panenské se k nebi nesou hradby,

U jich černých, skalopevných boků

Mnohý vrah už kruté slavil svatby,

Od nich mnohá střela odražena,

Z hromonosných jícnů vychrlená.

Zpurný Maďar, vzdoře Zeměpánu,

Divé vede harce z tvrze této,

Mnohou raněn mnohou vrátil ránu,

Mnoho kovu vůkol rozeseto;

Váh i Nitra, Tater proudy jasné,

Mnohé zřely půtky přeúžasné.

Chvěj se, panno! marné vzdorování,

Aj už věnec, hmyzem zhlodán žerným,

Květy vonné, svíží listy sklání,

Padneš v kořisť vojům králi věrným;

Třeba hradba skalopevně stála,

Pevné vůli vzdá se kov i skála.

Břehem Nitry tlupa jezdců táhne,

Dusot koní, šavlí divé znění

Hrůzu sype, až kam oko sáhne;

Zbujné písně v divém hlaholení

Z tisíc hrdel do oblak se nesou,

Až se rykem hory doly třesou.

Aj tu náhle písně oněměly,

A hned zase z tisíc hrdel hřmělo:

„Vrazi! vrazi! éljen husar smělý!“

Rázem tisíc šavlí zazvučelo,

Rázem cvakly lehké karabíny,

Cválem hnáno věrné na vojíny.

Vratiž zpět se rychlo ku táboru,

Chrabrá hrstko jezdců králi věrných,

Vrahů síla – měj se na pozoru –

Mrákot v duši nasype ti černých,

Vrahů síla – deset na jednoho,

Vrať se zpátky, nepořídíš mnoho!

„Vrahů síla,“ vece statný vůdce,

„Tím se více dosekáme slávy,

Vlk, ač sám, přec ve krvavé půtce

Stádo ovcí zubem dravým zdáví;

Vzhůru na ně, taste ostré meče,

Bůh nás vede do krvavé seče!“

Jako jiskra, vpadši ve prach střelný,

Zemětřasný výbuch vyvolává,

Tako vůdcův hlas ten velitelný

Hrstce té hned sílu valnou dává:

Máchli mečem, hřebcům v boky dali,

Krutý tanec s vrahy započali.

Krutý boj se se stran obou strhl,

Chrabře s obou stran si počínáno,

Toho palaš s hřebce dolů svrhl,

Tomu kulkou srdce rozerváno;

Mroucích ryk a vrahů divé klení

Karabín jen ruší rachotění.

Ach už hrstka kyrysníků statných

Ve hlouček se malý proměnila,

A ta, v činech skvíc se přeudatných,

Zkázy vrahů snad by dovršila,

Kdyby síla, kypíc bez ustání,

Sama k svému nešla dokonání.

Aj už vůdce v sedle váhu tratí,

Už naň husar s břitkým mečem žene,

Pak-li přítel vraha neutratí,

Klesne tělo krví pobrocené,

Bezduch padne, věren svému králi,

Kníže rodem, od otčiny v dáli.

Mezi hloučkem chrabrých kyrysníků

Statný mládec čacky hospodaří,

Proti jeho ranám není líků,

Vrahů život za životem maří;

Řekl bys, že Mars to dřevných věků,

Římem slaven, slaven ode Řeků.

Není Mars to, je to jarý Hynek,

Co si k vůdci svému dráhu klestí,

Co si dříve nedá odpočinek,

Až to rámě odťal silnou pěstí,

Co tak divě na knížete vráží,

Co tak strašno celém na Pováží.

Taká rána, silnou pěstí ťatá,

Vrahy k pomstě kruté rozkatila;

Tudíž rouchla pistol z pouzdra vzatá,

Ach – a Hynka v čelo poranila

Tak, že tma hned černá duši halí,

Ano tělo s koně v důl se svalí.

Aj tu náhle šedém na obzoru

Od Komárna mrak se prachu vzejme;

„Pomoc, bratří, spěje od táboru,

Ještě chvílku statně vytrvejme,

Pomoc blízka, padne Maďar zbujný!“

Zvolá vůdce mladý, jarobujný.

Zraky bleskly pod helmicí každou,

Hlasněj bila srdce pod ocelí,

Krutější se zardí Nitra vraždou,

Klesá Maďar navždy oněmělý;

Aj už zřít ho divém na útěku

K horám tu, tam přes zpěněnou řeku.

Také boje vřely pod Komárnem,

Také půtky zřely Váh i Nitra,

Ana v chýžce v hoři slzodárném

Děva lkala do noci i jitra,

Bděci stále nade tílkem děcka,

Jemu dýšíc, jemu žijíc všecka.

Dorka stará k děvy prosbě vroucí

Sluhu zavolala Krista Pána,

Aby křestem spása nehynoucí

Synku nemluvňátku byla dána;

Na křtu „Hynek“, drahé matce jmeno,

By mu Církví bylo uděleno.

Minul měsíc, minul čtvrtý, pátý,

Už i šestý chodem líným míjí;

Tu se Isák, v srdci rozehřátý,

Přibral k dceři se shrbenou šijí;

Kletbu strašnou s její sejmul hlavy,

Kozla s hříchy vehnav do Vltavy.

Tak se zase k vůli rodných šedin

Milé dítě ve dvůr navrátilo;

Ona slasť mu, ona poklad jedin,

Pro ni jen by srdce jeho bilo;

Jeho péčí děcku dáno věna,

Dobrá pověsť děvě zachráněna.

Ano, více, což se zřídka stává,

Činit pílí pro tu padlou dcerku:

Hledá zetě, známým vědět dává,

Coby hned, co dalby na doběrku;

Takých slibů libozvuké znění

Kýže ženich ihned neocení?

Jako mouchy za medem hned letí,

Pak-li d’chnutí sladké zavanulo;

Fatkářů jak lichotivé smetí

Zlatých blbů stoly zasednulo:

Tak i ženichů se množí tlupy,

Darů skvostných četné rostou kupy.

Isák zase skoumá dcerku milou,

Zda by ten, či ten jí nešel k duhu;

Ten že bohat, tvrdí řečí čilou,

Ten že zjezdil půli zeměkruhu,

Ten že mlád je, mravů jemných jistě,

Ten že zase ošacený čistě.

Darmo plýtváš slovem z duše jdoucím,

Starý bloude, věkem nezmoudřelý;

Toho, po němž touží ňádrem dmoucím

Dcerka tvoje, slzíc po den celý,

Nevyrve žid z prsou pozlacený,

Co by znectil křížek drahocenný.

Tak to druhdy na tom světě bývá,

Že ten rozum lidský tone v bludu:

Je-li duše chorá, tudíž vlívá

Vodky léčné do tělesných údů;

Pak-li hlava bolíc v ohni stojí,

Honem tělo potem vroucím hojí.

Isák starý, vida v světle denním,

Že se dcerka k volbě nijak nemá,

Nutí slovem ji i přísným zřením;

Už i Sára, posud hněvem němá,

Lestným retem sestře k sňatku radí,

Hledíc, jak ji z domu vystrnadí.

„Vol si muže, drahé srdce moje,“

Vece sladce, hladíc líčka bledá,

„Pohleď na nás, sestry na oboje,

Kterak nám té slasti osud nedá,

Kterak trudno smutné o samotě

Bloudit světem bez milého chotě.

Vyvol muže, co by chránil tebe,

Co by život sladil klopotavý;

K tomu nutká tě i samo nebe,

Nebo slyš, co lidé vůkol praví,

Že ten mladík, co ti v srdci žije,

Dávno v nepřátelské zemi hnije!“

Na ta slova Rachel nezkušená –

Žeby Hynek v tmavém hnil už hrobě –

Buchla na zem jakby ohromená,

A když zase přivedena k sobě,

Tupým zrakem stále před se hledí,

K prosbám jejich „ne“, ni „ano“ nedí.

Skály tvrdé kapka prohlodává,

Tepouc tiše do nich bez ustání;

Otec s dcerma brzy důkaz dává,

Že ni srdce děvy do skonání

Tvrdou zůstat nedovede skalou,

Že se poddá s duší rozedralou.

K její prosbě Isák zvolí zetě,

Jaký vhod mu přede všemi zdá se,

Který slyne v israelském světě

Zlatem zvučným, květa v plné kráse;

Ten ji darem skvostným obdaruje,

Vše se k svatbě hlučné připravuje.

Přes Moravskočeské mezihoří

Zádumčivý vojín rychlo kráčí.

Hned mu hlava ohněm palným hoří,

Hned zas slza líce bledé zmáčí,

Druhdy dumná z úst mu zavzní píseň,

Jejíž matka – bolná v srdci tíseň.

„Matko země, proč mne ještě nosíš?

Proč’s mne lůnem chladným neobjala?

A ty, Holá, proč jen stále kosíš

Ty, jež sudba štěstím obsypala?“

Tako vzdychá, palaš na rameně,

Na němž helm se houpá o řemeně.

„Kolik druhů smutném na bojišti

Zřít mi bylo spánkem věčným spitých;

Kolik v smutném onom ranhojišti

Niknout na vždy bojů s vrahy lítých!

A já sirý, židem pohaněný,

Těžce raněn žiju uzdravený!

Nač mi límec zdobí jasné hvězdy,

Nač má prsa zdobí peníz zlatý,

Když mi bez ní žíti trudně vezdy,

Když nás dělí víry rozdíl svatý?

Nač i plat mi vůdcem, králem daný,

Když ten svazek na vždy potrhaný?“

Tak si vedl, slzy horké roně,

Víc a více vášní divou plana;

Aj už skví se šedém na záhoně

Meč i helm i zdoba odervaná;

Řek’ bys, vida, an tu v trávě leží,

Že už shasl život jeho svěží.

Avšak ptej se jeho ranhojiče,

Víť on, co ta značí vášeň jeho,

Že když zuří, vůkol všecko niče,

Že to zápal mozku raněného,

Jenžto druhdy Hynkem zalomcuje,

Pak se zase náhle utišuje.

Dozuřila vášeň, žár i zmizí,

Co mu hlavu divě rozplamenil,

Zvedl helm i meč i zlato ryzí,

Palaš s helmem zase naramenil,

A dál v horkém ubíral se potě,

Přímo míře k zbožné ku Dorotě.

Hlučno, živo v Isákově dvoře,

Vše se k veselosti slavné chystá,

Rachel, majíc stát se chotí v skoře,

Darem vezme roucha drahá, čistá;

Otec plesá, sestry závisť souží,

Jí však tíseň ňádra chorá ouží.

Trpí tiše, slůvka neprohodí,

Slza v oku nezaperlí více,

Na vzor luny, po nebi co chodí,

Zbledly druhdy růžné její líce;

Jako ovce na vražednou jatku,

Půjde ticha k bezděčnému sňatku.

Hynek zatím, došed malé chýše,

A se dosti nacelovav synka,

Lístek malý matce jeho píše,

Aby, jest-li ještě jednou Hynka

Zřít by chtěla, přišla ihned k němu

V chýžku malou, k hájku zelenému.

Sotva Rachel psaní Dorkou dané

Uzří, hned jí jiskry prší z očí,

Ňádro, lekem valně rozdýchané,

Div že se jí ve dví nerozskočí;

Ihned k němu nohou lehkou letí

Pták jak v křídel roučím rozepětí.

Už je v hájku, do dveří už padla,

Už i srdce k srdci mocně tluče,

Jakby nikdy byla neochladla,

Proudí krev jim v žilách kolem ruče;

Posléz – an se na plod drahý nahnou –

Na věky se vespol zapřisahnou.

Dorka zatím, během zudychaná,

Do chaloupky své se navrátila,

A jim, slova kokcíc potrhaná,

Bouři srdcelomnou zlověstila:

„Isák starý, zuře krutým rykem,

S ženichem tu bude okamžikem!“

Vděčné zvíře, věrné pánu svému

Jesti pes, i šlehán pána líže;

Dej mu vroucí nápoj žíznivému,

Ihned v dumné vzteky sebe hříže,

Běsně věká v popěněném psinci,

Vře i proti svému dobrodinci.

Sotva Hynek, rozřevněný v duši,

Jmeno ono strašné pozaslechl,

Už se známá vášeň v srdci vzruší,

Jak by ďas mu černý v hruď ji vdechl;

Vlas mu doubkem stojí na temeně,

Až se hrozí Dorka uděšeně.

„Běda! běda!“ volá hlasem tklivým,

„Nech si, žide, strašnou svoji klatbu!“

A hned zase hlasem dodá divým:

„Krvavou zde v chýži uzříš svatbu!

Pojmu ženu krví pokřestěnou –

Za tu hlavu kulí poraněnou!“

Tako zuře palaš obnažený

Děvě ve hruď rozvlněnou vbodne,

A než uzří otec uděšený

V krvi vlastní mříti dítě rodné:

Krev už obou jedním proudem vřela,

Obou duše z těla uletěla.

Blíže dvora, pod vysokou strání

Svaté pole k Vltavě se vine,

Potok bystrý v zvučném klokotání

Pod hřbitovem v proudech řeky hyne;

Tamo v tichém mrtvých pohřebišti

Dvěma jeden svatý Kříž se blyští.

Časem letním, když už slunko zlaté

V polích vůkol velké stíny hází,

Vídat dítě, za ručku jak jaté

S prababičkou do hřbitova vchází,

A pak slzou děckou trávu rosí,

Za rodičů duše nebe prosí.

V matce naší, stověžité Praze,

Mnohá dobrá, zlá i žije duše,

Kdo má peněz, tomu prý tam blaze,

Jenže střela, z smrtné letíc kuše,

Zlatého i v Praze lotra skolí,

Aniž méň ho krutá rána bolí.

Sáro! Hester! hrdé slípky páví,

Co se v hedbáv, zlato odíváte,

Však i vás ta Holá s kosou zdáví,

Rvouc vám z prsou srdce jedovaté;

Na vás Praha prstem ukazuje,

Kdo váš osud v pekle vymaluje?!

Sestru s chladnou krví zabilyste,

Otec hořem seschlý světem bloudí,

Nemá, kde by lehl, schrány jisté,

Co as věčný Soudce vám usoudí?!

Na vás Praha prstem ukazuje,

Kdo váš osud v pekle vymaluje?!