ZPĚV IV. BRUNCVÍK A LEV

V pralesa se houštinu

směle Bruncvík dere,

kde ztajeno ve stínu

nebezpečí steré.

Dravých šelem mnohý rod

ve slujích kde skrytý,

v sítinách kde číhá vod

netvor věkovitý.

Kde jak břečťan po kmeni

plaz se pne a splývá,

ve kvítí i v lupení

zrádný hmyz se skrývá.

Kde kol v trávě, na keři,

kudy noha míjí,

jedovatí ještěři,

háďata se svíjí.

Jako bystřeň hradbou skal

cestu sobě razí,

tak rek v houšť se dere dál

přes zmole a srázy.

Páž jak ocel, orlí hled,

mečem šelmy drtí,

neleká se hrůz ni běd,

neleká se smrti.

Bez bázně a bez děsu,

silen strastí mnohou,

temnotami pralesů

pevnou kráčí nohou.

Slyš, tu náhle v lesních tmách

strašným zní to skřekem,

jako hrom když ve skalách

divým hýká vztekem.

Jak dub, jejž sklá vichru hněv,

zapraští a sténá,

jak když strašný vydá řev

šelma poraněná.

Stane Bruncvík, ztají dech,

ve skráň krev mu buší,

a pak míří, skok a spěch,

nedobré kde tuší.

Hle, tu ve skal zášeří,

v slati kmen kde hnije,

s prapotvorou ještěří

mladý lev se bije.

Nedbá, krev že z mnoha ran

srst mu třísní zlatou,

v lítém boji, zbit a zdrán,

saň rve šupinatou.

Marně však v ni spár i zub

vtíná soupeř smělý,

nezdolána saň, jak dub,

toporu jenž čelí.

V bodlinatém krunýři

netvor trup svůj skrývá,

dráp kam zatne upíří,

rána zeje živá.

A když vymrští svůj chvost,

udeří jak mlatem,

sokem smýká, rány prost,

kamením a blátem.

A tak v ryku strašlivém

divě rvou se, štíří,

že se skála chví i zem,

mocně vzduch se víří.

Náhle, jako polnicí

ještěr pozavřeští,

lva kdy mocnou sanicí

tiskne jak v spár kleští.

V strašném zvíře povyku

bezmocné se zmítá –

běda, zdrtí ve mžiku

saň je obrovitá!

Vté však, jako mrákavou

blesk když pozasvitne,

Bruncvíkovi nad hlavou

mocný meč se kmitne.

Ranou protne jedinou

hrdlo nechráněné,

z netvora že bystřinou

krve proud se žene.

Děsný vydá ještěr sten,

svíjí se a vrtí,

co rek směle, neznaven,

dobíjí ho k smrti.

A když saň už neživa,

rek, hle, u lva klečí,

rány v zdroji vymývá,

ranným listím léčí.

Divem krotne dravá zvěř,

vděčným vzhlíží okem,

za rekem pak v lesní šeř

tichým spěje krokem.

Půlnocí ať kráčí rek,

zlatoleskem raním,

pokorně, jak beránek,

všude lev jde za ním.

Dálná pouť ho neděsí,

strázeň nezaráží,

pod širými nebesy

bdělou vždy je stráží.

Vichřicí je v útoku,

divou bouří v boji,

jak štít reka po boku

v nebezpečích stojí.

Tak jdou spolu v jas i v stín,

v pohodě i v tísni,

a jich mnohý, smělý čin

v mnohé žije písni.