ZPĚV IV. VYVOLENÝ PÁNĚ.

Jsou poslové zde obce židovské

a ždají za poslední slyšení,

než splněn bude rozkaz císařský –

Co chtějí zas? Co mohu činit pro ně...

Ať domů jdou a mlčí – Ctihodní

a velební to, pane, kmeti jsou,

zář plane z očí jim a duma věštců –

to nejsou buřičové – RUFUS. Věřím rád,

však nelze jim nic k vůli učinit,

zde pevné rozkazy jsou císaře,

krok stranou každý, naše záhuba.

A – kdo v jich čele? Starý Akiba.

Ó znám jej, znám! „Kam Mojžíš nemohl,

vnik Akiba,“ tak zní to po kraji,

kdo vedle něho? Rabbi Theradion,

on rozumu led, kde žár citu onen.

Vím, znám jej – oba celý Israel!

Dál s nimi? Třetí muž jest neznámý,

leč vzrůstem, krásou tváře roven bohům,

prý výmluvný jak sopka chrlící

a k činu hotov – Sluje? Bar-Kochba!

Ten neznám jest mi. Tři jsou. Akiba

jest obraznost a rozum Theradion,

čím býti může onen Bar-Kochba?

Ať vejdou tedy – škoda hovoru...

Však budiž! – Ale poslyš, hochu můj,

ne najednou je vpusť sem v tento stan,

leč pořadem, jak’s mně je jmenoval.

To nevadí, by rozkaz Hadrianův

byl zatím vykonán; co s nimi zde

se bavit budu – zcela rhetoricky –

ty zatím vykonej ho! Seber vojsko,

kryt jím dej zorat svaté místo, kde

stál druhdy Šalamonův slavný chrám,

tam základ polož k městu novému,

jak velí rozkaz. – Jdi – zda rozuměls?

Co mohu a jak mohu, vykonám...

Lid houževnatý, tvrdý, úporný!

Jsem přesvědčen, že Řím jej podceňuje,

však Řím si může všecko dovolit,

to dobře ví a kráčí cestou svou –

Já konám jen, co on chce a co musím.

Zde Akiba! – Zdar s tebou, legate,

a boží mír! Buď vítán, Akibo.

Žel, jinak že tě nelze uvítat,

jak stáří tvé a tvoje učenost

a věhlas tvůj by toho žádaly.

Jdeš strmou, příkrou stezkou, Akibo,

a čím výš stoupáš, tím je větší pád.

Řím nehne se, věř, železné má nohy,

ač vychrtlá jest jeho vlčice,

Sinaiským deskám umí vzdorovat;

měj v paměti to, starý mudrci!

Ba, starý, pane, toto jisté jest;

však jestli mudrc jsem, ví Hospodin;

chci dobro svého lidu, pane, jen –

A cestou odboje? Ne, pane můj!

Co odboj zveš, dřív dlužno vysvětlit –

Řím velký jest a to ví každý z nás,

my mravenci – A lvy přec chcete být!

Věř, rabbi, každá moudrost má svou mez;

tys učený a starý, však tím spíš

moh’ nahlédnout bys, jak tu marný spor.

Moc má dnes Řím a vy jste – otroci!

To slovo nemělo z tvých vyjít úst.

Kdo otrokem zve bratra, otrokem

jest sám v té chvíli vlastní zbujnosti.

Řím nemá třeba takých hříček slov,

moc máme my – a vy jste otroci!

Řím velký jest – ó pravdu jsi to děl! –

na váze lidských losů velký jest,

na božské váze my však větší jsme,

to nechápeš, ty pohan! My jsme víc,

my dali světu Boha. Ale svět,

jak vidíš, s bohy dál si pomůže.

To, rabbi učený, jest hříčka slov.

Kde moc, tam právo. Rci, kde váš byl bůh,

když poprv Říman v kraje vaše vtrh,

když Titus první vrhl pochodeň

v chrám jeho svatý? Naši bohové,

jimž smějete se a jichž nechápete,

již vám jsou stvůry hlav jen střeštěných,

nad mračným zvítězili Jehovou. –

A platí výsledek. Jste mrtví dnes.

Ne docela tak, pane, jak se zdá.

Co chcete ještě? – Ve prach zdeptáni

a roztříštěni? Co jest právo všech,

jimž slunce svítí, pane! Chceme žít!

Kdo brání vám v tom? Žijte, jak vám libo,

však poslouchati musíte, v tom všecko!

Se vzdáti, pane... značí poslouchati,

tož Boha vzdát se, vlasti, jazyka...

Bůh, jazyk, vlast – o jdi mi, slova, slova!

Ty učený, jenž celý svět jsi shled,

jak můžeš k slovům upoutati ducha?

Duch vítězí a dnes to duch je Říma,

ne hebrejský váš malý, úzký duch,

jenž o Sion a Garizim se hádá.

Dnes vládne světem Řím a jeho duch,

a vy jste malé, bludné sektářství

jen v cestě jeho vozu kolesům,

on rozdrtí vás – jiné rozdrtil

a jiné zdrtí, proto sluje Řím.

Tak malý, pane, není ten náš duch,

jak ty jej vidíš s Říma cimbuří,

před kterým druhdy chvěl se Hannibal.

Vy Scipiony máte, Caesary

i Augusty – buď sláva jim i čest! –

Však ducha na váze – ó pane, odpusť,

nám nezadají! Malý národ jsme

a štvaný od věků. Jak malý ostrov

od počátků do moře cizoty

nás Věčný postavil. Boj neustálý

jsou naše dějiny, my vždy jsme laň,

již na smrt ženou nenasytní lovci.

My nechcem nic než možnost: být a žít,

a rozvíjet se v mezích zákona,

jenž od věků dán v ňadra člověka.

Vy silou větší jste, rád přiznávám,

my duchem větší. Síla, též je duch!

Kde vzala by se, moudrý Akibo,

bez ducha v svalech? My dobyli svět,

vás potkali jsme na té dlouhé cestě,

vy vzdorujete, proto smetem vás,

jste cizí klín ve našem ústrojí,

ten musí ven! To, mudrci, jest jasno.

Ne docela. Nač mohl vzkřísit nás

a postaviti na kolbiště dějin

duch neznámý, jejž jmenujeme Bohem?

To jeho věc, ne naše, příteli!

Jej tedy uznáváš sám, legate,

on tedy jest, i Římem uznán jest,

on velký Jahvé nezmožených vojsk,

jenž Saula ved i Judu Machabea,

jenž vede nás a k tobě mluví mnou.

Já znám jen boha, který vítězí,

dnes sluje Řím – proč mlčí ten váš bůh?

Snad zhřešili jsme, nechce znáti nás,

však my jej známe a znát budeme!

Což mohly lháti desky Sinajské?

Což byla sláva Davidova sen?

Což velkost Šalamouna marností?

Nás nezkrušila léta vyhnanství

u Babylonských řek, nás Titus nezmoh,

jsme stále národ, malý, zdeptaný

a vysmívaný, ale národ jsme;

tak žijeme, byť třeba dnes náš Bůh

víc nechtěl vědět o nás. To, že jsme,

že cítíme se býti národem

a lepším všech a nad vše vyvoleným,

jest naše síla, triumf, vítězství!

Pod spárem vaší dravé vlčice,

jež prsy svými skryla světa půl,

my dýcháme a jsme, my dosud žijem!

To upřít nemůžeš mi, legate!

Ta vlčice, jíž vysmíváš se teď,

spár nevztáhla, by rozdrtila vás

tak docela a v prach, vždy jiné losy

a jiné úkoly jí kynuly;

jste příliš malí, rabbi učený,

by po vás vztáhla ocelový spár.

Když taký netvor jednou dá se v běh,

a hltá prostor volný před sebou,

což jemu trn, jenž jako náhodou

v spár vdere se mu? Šelma letí dál,

rve, hltá, deptá, co jí v cestu přijde,

trn, pozděj, po triumfech bojů všech

si klidně vylízá – to Řím a vy!

Děls netvor, pane, to mi dostačí.

Svět bude soudit, až my oba, prach,

tlít budem zapomnění. Odpusť mi,

že na chvíli jsem porušil tvůj klid.

Nás chcete zničit dnes. Nu zničte nás!

Však jedno zbude, ne vám zrovna k chvále,

že světlo nesli jsme do světa stran,

kde násilím jste vládnout chtěli vy!

To světlo dál v nás hoří napořád,

to z Mojžíšova, pane, trysklo keře

a věčné jest! Víc říci nelze mi;

vy zoráte snad Sion posvátný,

vy zbudujete nové město tam,

kde archa vládnula kdys úmluvy,

snad římské, řecké město, ví to Bůh,

snad nový Babel zločinů a vin,

to vše jest možné. – Vy nás vyplejete,

jak bejlí z kořene na místě tom,

kde druhdy rozkvítal prut Aaronův,

leč Žida nezničíte, ten jest věčný,

jak věčné lidstvo... Odstup, blouznivče,

tvé stáří jedinou tvou ochranou...

Mé stáří? – Ne. Mým štítem Hospodin!

To blouznil – kmet – ať vejde Theradion!

Ty, Theradion? Ku tvým službám, pane!

Co na mne chceš? Co ty chceš na nás, pane!?

Já zorati chci vaši horu Sion,

kde stál váš chrám, tam založit chci město,

Aelia Capitolina má slouti

vám na výsměch a věčnou výstrahu!

To všecko chceš? To není moudré, pane.

A co jest moudré, rabbi učený?

Co možná provést, slavný legate!

A já to neprovedu? Sotva, pane!

A, rabbi, proč, když k tomu moc mám v ruce?

Moc není všecko. Co jest více? Síla.

I sílu mám! Tu rovněž máme my!

To zamezit? Já neřekl to, pane!

Nač máte moc? O chrámu zdivo staré

své bíti hlavy a své žalmy skučet,

štvát lid, jenž klidný bez vás moh’ by žíti

a vděčen vládě, jež jej dýchat nechá.

Ó mlč, ó mlč – to víme zpaměti:

Vy rabbini jste zhoubou této země,

jste jedovatou hlízou, z které šíří

se otrava do končin nejzazších,

jste morem Říma. Jasně vidím teď,

vás nejdřív dlužno zkrušit, zdeptat, zničit,

pak bude mír – leč s vámi nikoliv!

To můžeš zkusit! Také zkusím, rabbi!

Máš proto moc, jsi legat Hadrianův,

však co to nám? I znám já dobře vás!

Nás neznáš, pane! Nemáš tušení,

co lidu proroci jsou – Buřiči!

Ne, buřiči jsou jeho svědomí

a jeho síla. Však vás zdeptáme!

Nás, možná, pane, neb nás málo jest,

však národ nikoli – ten nesmrtelný!

S blouznivci nejednám jak Akiba.

Jsem Theradion, pane, proti němu

jsem chladný rozum, druhá točna světa.

To jedno mi; co chceš, mluv, čas můj kvapí.

Já nechci nic. Pak proč jsi přišel sem?

Ty něco chceš a to, co nechcem’ my.

A rabínům já mám se zodpovídat?

Ne rabínům – jen sobě a pak Bohu.

Co sobě? – Nic – vždyť, rabbi, přece víš,

že legat Říma jsem. Co bohu? – Neznám jej,

mí bozi – bozi Říma jsou a těmto

se zodpovím již. Na tom máš-li dost,

já rovněž mlčím. Tedy mluv, co chceš!

Mne zdržeti snad od mých úkolů?

Ne, pane, chci jen tebe varovat.

A před čím, rabbi? Pouze před tvou mocí,

již silou zveš. A jak to, rabbi můj?

Tak zcela prostě. Malou parabolu

ti k tomu dám. Lev kdysi vyšel z hor,

za kořistí si vyšel, nádherný

a plný síly, skákal po horách,

po pláni běžel přímo ke brodu,

kde v záři luny pily ghazely.

Zpit silou svoji ani necítil,

že malý hnědý štír se zavěsil

mu v pracku kosmatou – a běžel dál

a cíle dostih, celou krásnou laň

na pospas nesl svojím mláďatům

a hrdý u brlohu v stínu skal

jim složil ji – však v tom pad vedle ní, –

štír neúhledný uštknul v pracku jej,

a co on těkal plání vítězný,

jed zuřil zatím v tlapách mohútných

a rozlíval se tělem dál a dal,

až schvátil jej, u vchodu brlohu,

pad mrtvý vedle svojí kořisti.

Tu bájku známe, Řím jest lev, štír vy!

Však mohutnému tělu toho lva,

ta kapka jedu, věř mi, neuškodí,

tu přemůže a stráví – snesl víc.

Kdys vlezl komár v ucho Nimroda,

a Nimrod zšílel, neb mu vyžral mozek.

Na bajku bajku – s bohem, rabbi buď,

než Akiba ty o nic lepší nejsi.

Kdo je ten třetí, který venku čeká

a sluje Bar-Kochba? To ihned zvíš.

Ten žárem výmluvnosti plamenné,

a druhý dětských bajek důmyslem

chce zastaviti kolo rozjeté

osudů světa – blázni... Jaký hlahol?...

snad Titus Annius již vykonává

mé rozkazy a snad se bouří lid?...

U Marta, co se děje? Vykonat

chci rozkaz tvůj, zapřažen pod jho býk,

by zoral horu, čeká u pluhu,

dám signál na tuby a hlasatel

čte Hadrianův rozkaz – mrtvé ticho...

Jak stěny bledí stáli do kola

muž vedle muže, jen rty chvěly se,

neb ruce rvoucí rusé kučery.

Je přečteno a voják trhne uzdou,

a z davu vystoupí muž obrovský,

a zvedne pěst a praští býka v čelo, –

ten svalí se, jak bleskem sklaný kmen,

a hrozný ten muž volá hlasem soudu:

„Tak stane každému se, drzí rukou

kdo této posvátné se dotkne půdy,

jež patří Jehově!“... Křik jásavý

byl odpovědí – velím, vojáci

by zapřáhli se v jho a táhli brázdu,

však jako býka před tím jednou ranou

on k zemi srazil, začal řáditi

nadlidskou silou mezi vojskem kol,

co rána, smrt a za ním bouřil dav,

a kamenů déšť vojsko rozehnal

a dokončil, co jeho začla pěst.

Ó hanba vám i tobě! Jdi, sám viz!

Mne postav před legie Hannibala,

před pouště lvy a lačné hyeny

a brvou nezachvěju – s blouznivci

a střeštěnci však jednat neumím;

vím jedno jen, my horu nezořeme,

neb celý národ stojí proti nám.

My zořem horu, kdyby legie

tam klesnout měla vedle muže muž

pod pěstí toho židovského obra,

jenž v posled zemdlí přec. My zořem horu!

Ben Akiba i rabbi Theradion

sem přišli prosit; než’s je vyslechl,

v tom drzí námezdníci začli již

tvé konat rozkazy. Co tobě po tom?

Muž poctivý tak žádný nejedná,

to římský podskok byl a já ti pravím,

jdi domů, legate, a vyřiď tam:

Řím kdyby celý se svých sedmi hor

a s velmocí svou šírou v světě celém

sem přišel k nám, Sionem nepohne

a nezorá lán chrámu Jehovy!

Já sám jej zorám! Zpátky, legate!

Kdo jsi, barbare? Vyvolený Páně!

Vstal nový Saul a nový David vstal,

a nový Simson mezi zástupy,

roh síly své naň vylil Hospodin,

svůj hrom do jeho mocné pěsti vložil,

své blesky v oko jeho, andělů

sta postavil mu k boku, a ti kryjí

skráň jemu stookými perutěmi;

jej rána nedotkne se nepřátel,

on velký kráčet bude v středu malých

a šlapati po hlavách ještěrů;

v prs zakousne se staré vlčici,

až vykrvácí jemu u nohou!

Bar-Kochba to, on veliký syn hvězd!

Tvůj, lide, nový král a Mesiáš!

Já žehnám ti! Já, který prošel svět

a viděl ponížení lidu svého,

teď vítám v tobě jeho vzkříšení!

Tys judský lev, tys hvězda Jakuba,

ty žhoucím dechem úst svých zabiješ

i satana, jak věstil Isaiaš,

tys Nasi náš, ty kráčíš bez meče

neb všecka síla je v tvém rameni,

však já tě opásám již mečem síly,

na bílého, pojď, oře vystoupíš,

já pokorně ti střemen podržím

jak svému králi! A ty, legate,

spěš Římu říci: Povstal Israel,

dnes není více tělem bez hlavy,

Pán smiloval se nad svým lidem zas,

o chrámu zdi leb tlouci nebudem,

však zajásáme svému králi vstříc,

jenž sluje Bar-Kochba a syn je hvězd!

Hned třeba dáti zprávu do Říma;

ten požár větší bude, než se zdá.

Cit Akiba byl, rozum Theradion,

však Bar-Kochba je více všech – je čin!