ZPĚV IV.

Na soudě Tiusej dlel strašném v brzké chvíli.

Jak šelma žíznivá, když v teplé krvi šílí,

zrak vztekem zarudlý a na rtech bílou pěnu,

tak lačen v rytířů zřel kole na výměnu

své dcery prodajné, jíž v duchu blahořečil.

Jsa v soudu žalobcem, by váhu slov svých zvětšil,

páž odkryl schromenou, hle, pod krunýře zlatem,

a soudcem zároveň byl, mstitelem i katem.

Lev přemožený lstí, jenž v poutech hnout se nechce,

stál pěvec pochmurný a nesl hlavu lehce

pod kleteb přívalem, jež valily se na ni.

Tisk’ lýru předrahou si k ňádru pevnou dlaní,

když ječel Tiusej: – Snad nemyslil jsi v pychu,

že trůn ti postavím! Tvůj blabol je nám k smíchu,

jejž písní jmenuje a divem lid tvůj kletý.

Jsou výmluvnější ještě mojich poslů rety,

že báje smyšlená tak obloudila Slava.

Skald tich je v severu, nám svítí zoře smavá,

a slávu ztracenou tvá vykoupí nám hlava.

Já přísahal... Což na tom! Bůh náš ví, co bude,

až z vousu tvého k nebi šlehnou plamy rudé,

až modly klesnou v prach. Tu spravedlnost ráda

zrak také přimhouří, kde trestat má se zráda,

a nežli andělé svět k soudu vyzvou troubou,

bůh dávno smaže mi vše milosrdí houbou.

Jsi proto odsouzen a duši chystej běsu.

K tvé smrti půjdeme jak k nádhernému plesu,

kat čeká s hranicí, a kleště, háky, skoby

tvé lýry proklaté jsou nejpěknější zdoby.

Již zvony zazněte, a bubny hřměte třeskem,

kříž zvítězil a Tiusej! – – Ta zvěsť šla bleskem

přes hlavy zástupů, jež duly se jak moře

a řvouce vítězně se k velké hnuly hoře,

jež čněla nad městem. Tam hranice již stála

a špalek dubový, a sekyr ocel plála.

Jak druhá hora tu šel pěvec vztyčen davem,

jenž s něho roucho rval a vous ve vzteku dravém,

bil struny kamením, jež zněly pukajíce.

Klid rekovný pěvcova neopustil líce,

jen trpký úsměšek mu přelít’ chmurnou tváří,

když mnichy uviděl, jich mitry, berly v záři.

Již stanul na hoře, a zdálo se, že lebí

svou sáhá krvavou až ke chmurnému nebi,

a struny strhané jak hadi strou se zemí.

Hrom zaduněl... To pěvec mluví. Dav je němý.

– Slyš, vrahu odvěký, lži vtělená a klame,

já dávno prozírám snah tvojich na dno samé!

Já dávno věděl jsem, i mé to znaly včely,

proč manů přijíždí k nám s dary průvod skvělý,

že zmiji půvabnou vůz tají v ladné skrejši,

a pro ni mřít že půjde sluha nejvěrnější

svých bohů odvěkých a bratrského lidu.

Čtu tobě na čele, kde napsánu máš bídu,

a jinak nemůže být, kam tvá noha kročí,

než klam a násilí – – – Teď vylupte mu oči! –

– Čtu zrakem duše své, znám vždycky pravdu najít,

však kynou bohové, a pravdu musím stajit.

Štít kříže vyvolil’s, by vzpupnost tvoji střehl,

by s větší jistotou jed její odtud žehl,

by lidé užasli, co za víru dáš krve.

A příště zůstane tak též, jak bylo prve:

vždy satan za křížem svým bude blýskat okem,

to vášeň, lakota, již sytíš zlata tokem,

to vláda, panovačnost, sebe přecenění

a chlipnost tajená, již leká světlo denní.

Lid bude mnít, že bohové jsou v jeho středu,

a zatím v nejhorší on vlečen bude bědu.

A vzor ten jako mor na celé lidstvo padne,

a potom nebude už lásky žádné, žádné,

vše obchod, výměna, vše cinkot horší modly,

než ta jest, k níž, jak vytýkáš, se lid můj modlí.

Tvá tlama k východu vždy bude otevřena,

vše bude třásti se a padat na kolena...

Však vidím plesaje již na východě stopy,

jde obr odtamtud, jenž v chřtán ti vrazí kopí.

Jde silný, veliký, a země duní prudce...

Hle, ruku dávám mu – – – Teď utněte mu ruce! –

– Svou lýru strhanou rád pouštím k zemi siré,

zřím okem duše dav jak zpěvné vojsko širé,

lýr tisíc duní to, lýr tisíc sborem zpívá.

Jich píseň stejně zní jak svatá bouře divá,

mé země nešťastné to hymna, země rodné.

a ta svým hlaholem se v mozek tobě vbodne.

Já umru, vidím to, však tisíc mladých druhů

nad vlastí rozklene z lýr nových strážnou duhu:

to pěvci budoucí, dar v srdci daný bohy.

Jim letím vstříc – – – Teď obě urazte mu nohy! –

– I jazyk vyrvi mně, ten jazyk, jenž tě pálí

jak balvan řeřavý a v žehu neustálý,

jenž v ústech nemluvňat již leká tě a děsí.

Dav půjde pochopů tvých jako lační běsi

svou kořist větřící, a kleště jejich ztupí

tím stálým katovstvím. Spíš krvelační supi

se dají rozplašit a zkrotiti se snáze.

Ó příliš nejásej, že pych tvůj nemá hráze!

Až modlou otrokům čnít budeš v samé nebe,

až ducha knížata vši víru ztratí v sebe

a v prachu před tebou své šíje smýkat začnou,

pak lid svým toporem ti lebku zdrtí mračnou.

Kdož drzý, velikost má, vítězství a vládu,

leč malý krůček jenom k propasti a pádu.

Nuž jazyk vyrvi mně a rozedrásej v kusy!

Hřmím tobě do tváře: on věčný živ být musí,

on živ být musí, slyš, a třeba v krvi rudé

a vyrván, pošlapán on hřmít a dunět bude.

Před jeho hlaholem, když ozve se kdes náhle,

jak prachu kotouče před vichrem v poušti spráhlé

tvé vojsko prchajíc se kácet bude strachem,

a tvář tvá sesiná hned, hned se zardí nachem.

Ne mečem ocele, jenž tupne rzí a časem,

však mečem jazyka a hromným jeho hlasem

tvá padne šíj... Před zrakem mým ty planou divy:

zbraň v ruce národa, toť jazyk jeho živý!

Tvá zloba marna jest, on vzdory klade všemu,

a ty svou bídnost zříš – – – Teď jazyk vyrvěte mu! –

– Ó díky, bohové, že v trup můj zkrvavělý

jste obraz vložili mých svatých vlastí celý

a výstrahu, jež volá: Ejhle, vlast má příští,

úd urván po údu na světa popravišti

tu leží bez hlasu a něma zmírá, slepa...

Již plane hranice, pták v duši se mi třepá...

již letím do návi – – – Vše hoďte na hranici! –

Hnul prstem Tiusej. Za řídkou bílou kštici

trup kati chytili, vše údy, zlatou lýru

a s chechtem smýkli tím do planoucího víru.

Byl satan zakropen ku slávě boží větší,

a prelát oči žilnaté zavracel v křeči...