Zpěv IVtý.

Mně tu číši matko podej, ruka tvá již naplnila,

V ní se blahost sladká pění, neb jí pomsta nezkalila.

Trpčeji bych žití mého tíže cítil utisknutí,

Kdyby z břehu utěšených proudů přísné pohlednutí

V dlážená mě bloudit města nevolníka odeslalo,

Těm již dávno oddané ti srdce tejně výhost dalo.

Krůpějiny rosy čisté stříbří roztomilé časno;

Tak dny žití osvěcuje mého milosti tvé jasno.

Od hry míče, z kola v písku pacholat se batolících,

Z síní jasně osvícených, z dlažby prašné po ulících

K blahémus mě samotnosti tichu vabně posílala,

Tam se nad hru dítek šťastnou moc tvé krásy srdce jala.

I v Bellony pevných stánech, kde se trudná krutost rodí,

Ocelem kde okovaný bez blahých citů lid chodí,

Ani tudy krásy tvé jsem zapomenout nebyl v stavu,

V samotě jsem kvítím krášlil pošvu zbraně své a hlavu.

Z bělorámí dívky drahé, černovlasé, roztomilé,

Srdce loučilo se lehce čistem radostí tvých zpilé.

Zato v hájích březových mě chladící stín více bavil,

Tam kde líbým klokotáním slavík příští jitra slavil. –

Blaze, po kom lepotvorná duše v samotnosti touží,

Tomu radost a milostnou chvílkou jednak věrně slouží.

Nevypsané utěšení poskytuje Milka čilost,

Plesy, rozkoš a blažení, hojně dává jeho milost:

Ale sotva se zabřesklo v prsích lásce světlo jasné,

Již ten plamen nítící se tráví pokrm svůj, a hasne.

Květolící jinochové v moři lásky šťastně plujte,

Ruku v ruce s nevinností mocnost její oslavujte,

Zabloudím já k hrázím zatím, větříček kde schladil vodu,

Až tam do ní potok zlatý téci bude od východu,

Nebo k chrastí, kde studánka prejštící se šeptá s mechem

V dověrlivém milování s krotkým větřínkovým dechem.

Tudy pro mne kvete radost, tudy utěšení hledám,

Nikdy pokladům a lásce blažení tohoto nedám.

Zde si v tichu roztomilém tělo v hájích líbě hoví,

Zde mi s čela pot setírá chládek padající s křoví.

Jestli mlčením a vůní dřímání se v oči loudí,

Z máku květy stele Morfej, jenž zde v ouvalině bloudí.

Tartarské mě vyzáblice nestrachují svými hady;

Ve snu stínové jen jemní růžemi se krásí všady.

Dej mi šťastným býti matko, dej mi v lůnu tvém se blažit,

Dovol přírodo tvých darů zlačněnému dosti zažít!

O, by v síni chrámu svého stroji mému hlasy dala,

O, by zlíbila si písně, vděčně odemne je vzala!

Kéž bych do tvých chodů tejných hlouběji se mohl dívat,

Kéž bych před oltářem tobě slavně dosti uměl zpívat!

Mdle však souhlasy mé v stroji dutém k oslavení znějí,

Jako deště hustý sypot dubinami, nepršejí:

Dej mi city slavné, jasné barvy, jiná slova,

Dej mi struny nové, oheň rozněť jasný v srdci znova;

Volen slavozpěvy vážné v síních šírých půjdu vzdáti,

Ke cti tobě věčně hráti.

Patřte, kterak slunce v plné slávě

Diamanty seje drahé v trávě!

Jak se to dolem

Kolem

Budí a rojí!

Bukač veselí se v hrázi,

V mlázi

Na proudu srnec se kojí.

Větříků čerstvotu ranních dechne milé vání,

Mladínké vám tvorové jitro chvěje okřání;

Z lůžka lidé vstaňte a vzdejte přírodě dík.

Konopky ve kři radostně dávno již pějí,

S vrcholky jabloně písně pěnkavy znějí;

Včela pracná v kvítí hučí,

A medák v bodláku bžučí,

Brouka i červíka hemzání již bere znik;

Tvorové se spojte, jen ve světě kde jste,

V dalekosti své díky tam přírodě neste.

Ona vám břečtan ku břeku váže,

A metat kláskům žita se káže,

Sedmikrásy seje v trávě;

K její slávě

Větříci chvějte,

V květných dolích slavíci pějte;

Písně se pak veselé lidu k oblaku valte,

Přírodu chvalte!

V tmavém lampy dohoření v nebe modru z lehka hasnou,

Blednou dennice i vlasy ojiskřené září jasnou.

V krystálových perlách rosa tučná v husté trávě leží,

Hlavy vonné kvítků demant až se přehybují těží.

Zachvěj polední větříku chladu líbezného plný,

V tučnoklasém který žítu šustem frašným honíš vlny!

V tichu zachvěj! z rájů vesno jemně zčerstvi chladem tělo,

Pozdravení aby jitra k nebi veseleji znělo.

Skřivaní již plnozpěvy v modravé se točí báni,

Kosů žlutoďobých hvízdot v skalné rozléhá se stráni.

S nimi harfo zveselená hlasy pudi v zvučném znění,

V plném břinku písně provoď mé, i z hájů ptactva pění.

Stínové již zšedivělí lehkým běží krokem z rovin,

V hluboký se ouval ženou, k západu, neb do borovin.

Hon jest patřit, jak se v dálce svrchem kobky tvoří skalné,

Od par nočně vyzívaných schumelené mlhy svalné.

Jak se tyto bledotiny bojně mocí k předu derou,

Příchodem však Jasoňovým v strachu k temnu outěk berou.

Chvílka rozmnožuje jasnost, protož víc se nelze skrýti,

V rozepři tu nevědí, kde outočiště nyní vzíti;

K hučícím se řekám ženou, k jezeřišti na hladinu,

Odtud však zas den je žene mocí jasna za hodinu,

Odkud nyní k sousedním se přivinují pahrbinám,

Pod ochranu svěřují se hory dubným vrcholinám.

Látky potracují letem, v mokru křoví omáčejí,

Horákům se o chaloupky sem tam bludně otáčejí.

Posléz sluncem přemožená oslable je křídla nesou,

Oko se všech stran jich hledá, nikdo více neví, kde jsou.

Na potoce tichém, lehce vrchem letí větřík čilý,

Vlny frašně krouží v běhu dovádivec rozpustilý.

Brzy z malin nebo z střemchy bílým po nich květem hází,

Brzy z větvin břízek chvěním perly na mech seje v mlází.

Zatím v dálce východ celý šarlat přetahuje krásně,

Mile pasy dalekými nebe obvinuje řásně.

V mraky šeré vylévá se, barvu víc a více mění,

Předchozí až oblesk, jevě panovníka přiblížení,

V čelách vyšších skalin v dálce s stínem zšedivělým hraje,

V kopcích dálných posledně, kdež rosa ochladila kraje.

Přirození již se budí, již se jasní veškerého

Nebe báně, k oslavení příští slunce vznešeného.

Již se východ znítil všecken, veškerem se světlo nese,

Chlumů zkamenělá čela doutnají, a soumrak v lese

Mizí, v borovině chvojné, nad oborou v rozlévání

Přemilém, se šíří kolem usmívavé červenání.

Z východu se lůna kule hořícího slunce valí,

Mrakověnců zhustlé před ní kvapně rozplývají svaly.

Vinic oholené vrchy šperkem obvíjejí zlatým

Hrdá čela, modrá hladkost vody jasnem hoří zňatým.

Teď se hrdě vytočilo slunce z moře plamenného,

Přirození světí vážně příští vůbec oslavného.

V rosných palučinách kterak jasnost rozmáhá se světla!

Ve pastvinách blyštící se spouštěnina drahá zkvetla.

V svížích lukách tučnotrávných vůkol stopky rovná kvítí,

Toto kvete, to se puká, ono čeká na rozvití.

Letmo dále ptactva pěním v hlučně pozdravené chvíly,

Slunce vznesenosti plné na obloze k nám se chýlí.

Ptactvo z hnízda, z trávy brouček, plazi z země, žabka z vody,

Z skulin roje much a pavouk v milém jasnu vedou hody.

Vážnem trnu, duchli víří s světy v nebes modřeništi,

Užasnutí prsy ouží, zabloudímli po trávništi

Mezi slíčné květy lučin, kde se tisíc bylin pučí,

Komár kde se sluní v mokru, tu kde slídný medák bžučí.

Tamto červi blatolí se, onde tlup se honí brouků,

Vše se hemží, třeští, rojí, živý plní život louku.

Hložné ploty, trnné houště, obšípená cesta polem,

Potokových břehů proutí, na rybníků hrázích kolem,

V močálích a v suchopáru, na pastvišti, v průhonině,

Každé jitro rodí množství v dolích jako na rovině,

Vzhůru v rodinách se nesou, ten sem, ten tam křížně letí,

Zdá se osvícenost denní zbor že brouků plesem světí.

Jaký mnohotlivý útvor outlé jejich nesou těla,

Strojem opatřená každým k pohýbnutí kamby chtěla!

V tom se zvláštní outlost chlubí, ten se v barev kráse jeví,

V jiném pravidelnost najdem, péro které vypsat neví.

Onde zbrojené se oko křídel obdivuje tkání,

Jinde strojům nedovidným k pokrmu si dobývání.

Mnohým krátké určeno jest světlojasna bavné žití;

S jitrem z obalu se nesou, večer těšné končí bytí.

Ten se v jaru mladém rodí, tomu léto bytnost dává,

Jiným teprv krutá ruka zimy život dokonává.

Obraťme se Umko odtud, dále cestou zajdem jinou,

Dědinka kde z štěpnic hledí obroubená mezeřinou.

Tamto čarodějných brouků nepostihlá dílna stojí,

Tam se prací divnou chlubí, z oulu tam se valem rojí.

Čilých pracovníků tisíc všelijak se zaměstnává,

Tento k bytu okres měří, onen stěnám spůsob dává;

Část ve květné rokli slídí, v zvonky vonné kvítků sedá,

Tudy k šťávě nebešťanské látek medných pilně hledá.

Růžné poupě zpuklé jitrem ochotně se navštěvuje,

Slíčná ten mu zlíbal ňadra, jiný hned to opakuje.

Často v tílku čarokrásném hosta rozkoš mile baví,

K zpětné že se dráze více zpilý odtud nevypraví.

Růžnost lístků stále líbá, slastí rájskou usta blaží,

Posléz až se šero sníží, rosa obor jara zvlaží,

Větřík lichotivě chládek z hájů vine mdlému světu,

Luka čerství, lesy chladí, svírá listy korun květu;

Tu jest zavřen vůní zpilý outlý hostek do vězení,

V roztomilém lůžku dřímá až do jitra červenění.

Zatím otvírá dňovému světlu Eos brány zlaté,

Slavně Jasoň v oblouk žene vzhůru kola vozu zňaté.

Tu se ňader slíčných rouška odvinuje u všech květů,

Opouští tu včela stánek, k oulu spěchá v bystrém letu.

Neustale zatím doma pilné sestry oučinkují,

Obecenstva čilým oudům ouřady se rozdělují!

Oddělení jedno látky voštinové chutně zbírá,

Druhé zběrem plní sklady, vosky k stanům třetí vtírá.

Tudy chumel pomahačů, onde hejno schopných stávců,

Komorky se jinde čistí, tam se pilnost jádří zprávců.

V jiném města položení snosy skládají se medu,

Kořist všecka šťávin sladkých odvádí se bez ohledu.

Dílec z toho k píci denní dozorníci vykazují,

V špižné zbyt se skládá skrejše, jenž se voskem přemazují.

Tato krmem mladých včelic čiperně se zaměstnává,

Ta se k smrti pracujících sester službě odevzdává.

Oudům mrtvým rada obce v městě nepovolí hnití,

Hrobníci je vynášejí na trávníček mezi kvítí.

S šetrností nevýslovnou milé všecko matce slouží,

Rovně v nebezpečném čase po milence rojek touží.

Pro jistotu všeobecnou k spolné věci ubránění,

Stráže kolem mezí stojí, lehce k přepadnutí není.

V řízení se celém jejich nedosažná řádnost jeví,

Které vlastnosti se divit dříve, skoumač ani neví.

Druhy jiných brouků zas rozdílný od nich život vedou:

Tito stan si vrtem tvoří, jiní obydlí si předou.

Lásku všecky dokazují ku potomstva zachování,

Schopnost, píli u nich najdem, v pracích divné setrvání. –

Zvěř se k prokrouceným lukám studánkami od pelechu

V tlupích žene, mravenců pořadí v jasno leze z mechu.

Hlahol jaký štěbetavý, rozléhá se v třtinovině,

Houfy tvorů vodních v plesu kolem plují po hladině.

Tu se kachňat v moku modrém žene divokých pořadí,

V písku vlhkém červenalým zobanem se husa hladí.

Bublinky z vod žertně tvoří černá potápěním lyska,

V bahništi se bukač těší, kolem hráze čejka výská.

Z chladu houští rákosného vážně pluje císařovna

Ve slušnosti vyvýšené, v švarném čistu plná slavna,

Labuť v jasno; v šatu drahém sněhostkvělém jak se bělí,

Vážně hlavou prsa hladíc, kola lehkým veslem dělí.

Tichem zčerstven z lože vstává k práci při osvětu denním

Rolník pilný ze snů lehkých probuzený kuropěním.

Nářadí své pod jesenem opravuje polní. Krokem

Odváženým skoty vede býk, a volci frašným skokem

Kolem chalupníka třeští; zatím vyjde z boudy honec,

Vše se tlačí k předu valem, kudy cinkal býka zvonec.

Z ovčína se mnoho bujných k lukám tučným valí bravů,

Kdežto mladým rosa jitrem vonnou ochladila stravu.

Řehtot rolnic, skopů bekot v rovinách zní převesele,

Na pastéřské truboznění hora odpovídá směle.

Zocelené ledoskály tisícleté k rozplynutí

Plameny tvé kule slavná mocí nevýslovnou nutí.

Z studeného země lůna šťávu ženeš do boráku,

Pupence i vytlačuješ ztvrdokmenných křemeláků:

Lidské ale zocelené mnohé srdce všemi svými

Ještě ohřát v stavu nejsi paprskami lahodnými.

Darmo v zlatoryzím šperku stkvíš se v demantovém voze,

Darmo zňatá ohněm kola střelně honíš po obloze;

Ve snách sladce pohřbeného k plesu nelze probuditi,

Požíváním omdleného ducha jitrem okřísiti;

Upsán žádostem se trpkým nepokojem tejně souží,

Rozkošemi omámený vždy po nových více touží.

Zdivočelé plesy líbit žádost mámící mu velí,

Potok v malinách jak šustí, to ho více neveselí,

Ani v jaru probuzeném hajů tichých zelenání,

Větrů vrzot v hebné bříze, a ve třtině frašné hrání.

Slavíku, že najde myslíš sladký cit v tvém milém pění?

Jakby prorazit plynoucí z bezinotmy mohlo znění,

Veselení přeradostné, stohy peřin, kde se válí?

Umlkni! on neslyší tě, víc si hebkost lůžka chválí.

Zaleť mezi jeřabiny husté, těš se v pusté stráni,

A samince v stínu čerstvém obětuj své klokotání.

Vzdal se ptáče roztomilé pryč od lidstva nevděčného,

V měkobězích temných lituj měštěnína nešťastného,

Jemuž náruživost blahým citům k srdci jíti nedá,

Jiným těšením se oddal, v jiném štěstí bavu hledá.

K záhubě ho žene prchem k nevypsání moc jakási,

Žádosti již v prsou zňaté z železa mu kují pasy.

Z rovin nyní na hory se umko půjdem podívati;

Tam se chvílka roztomilá pohleděním rychle krátí.

Mezi skály zajdem v dálku, větříček kde fučí zdravý,

Daleko tam vznešeněji Jasoň příští dnové slaví.

Mnohotných tu potýkání mráčků lehkých letem bavné,

Představ jejich výtvor divný, proměnění neustavné;

Loučení se zdílné chvílkou, zbratření zas okamžením,

Pomatené zápasení s soumrakem, a světlem denním.

Mezi ty pak svaly ještě žertné větříkovo hrání

Pozorovateli dává roztomilé podívání.

V chvíli, když se víc a více mladínký den čistě bělí,

Tu se rázem matenice mraků zšedivělých dělí.

Mrak ten mizí, ta se trhá svála; mlhy více není,

Jasnem hrdě osvícené stkví se celé položení.

Oudoliny ještě páry chladné podhorami tlačí,

Oko z výšky vidí, jak se šedivina v roklích mračí.

Zatím kolo na východu v zlatých plameninách hoří,

Kdo na skále stojí, myslí, nový planet že se tvoří.

Hřebení již lemem krásným pozlacené stojí celé,

Slunce jako vítěz slavný své paprsky seje vřelé.

Veškeré tuť tvorstvo světí v sladkém srdce podnícení,

Zpěvem přírody velebné obnovené oživení.

Jakým oslavené bleskem pyšnějí se prejštěniny,

Listosvíží močálové, luhy, louky, kapradiny.

Slepícími krůpějemi zkrášené se pole stkvěje,

Kteréž roztomilé jitro na zeliny denně seje.

Kdeby parnem svadlé kvítí, kdeby drny vláhu vzaly,

Kdyby tiché rosy moků zlatodrahých nedostaly?

Parnem lvíče mdlené v poušti jazyk horoucí chladívá,

Tygr, jemuž krev se vaří, chladem rosy pookřívá.

Tolik matko dobrodiní, tolik tvorstvu uděluješ,

Jitrem, za dne, večerem, a v noci dary opakuješ.

Lidstvo chceli pracovati, osení mu požehnáváš,

K utěšení přemilému krásy v květnici mu dáváš.

Ba i v pouště, kam nikoho noha nikdy nedonesla,

Byliny jsi rozesela, tam jsi mnohé krásy snesla.

Z mechů letních barvy loudíš, květy rozmilé tam seješ,

Aksamitem okotěšným místa neviděná kreješ.

Slavíky tam k zpěvu loudíš radostnému do křoviny,

Proudů krystálových bubel vodíš mezi samotiny.

Všude zpytatele mocnost nevypsaná překvapuje,

Všude krása dárkyni svou mocnou vážně posvěcuje.

Běžme, běžme z města na roviny,

Pod ty čisté nebes modřeniny!

Venko odplacuje hosti

Příjemnou svou veselostí.

Kolem města

Prašná cesta

Táhne se,

Puch nezdravý

Noc tam staví,

S tíží větříček ho roznese;

Venku všecko raduje se, všecko pěje,

V půlnebi kolo ohnivé již se stkvěje.

Vůni dychá pukající květ,

Den mladínký krásou šlechtí svět.

Běžme bratři z města na doliny,

Kde slyšeti ťoky křepelčiny,

Skřivani kde v modré báni

Protáčí své radování!

Tu jest blahost,

Tu jest radost,

Čistým zde se činí citům za dost,

Veselení pravé bydlí zde;

Z města bratři tehdy na doliny

Mezi hájů vonné zeleniny,

Hluk ať z brány jde.

Běžme, běžme z ulic do habřiny,

Pěnička kde pěje zmateniny,

Naproti kde vůně plyne z pusta,

Větřík oulísně kde líbá usta,

Noha kde si

Zajde v lesy,

Slavíčí se rozléhají plesy!

Píme, píme rozkoš tehdy dosti,

Písni dejme veselé se vznesti,

Příroda že otevřela den!

Ta nám radost utěšenou strojí,

Ctitel její blahostí se kojí,

V říši její šťastníme se jen.

Běžme z domů, běžme na drniny,

Projděm sedmikrásné průhoniny,

V lánech žitných radujme se,

Veselme se!