ZPĚV IX. BAR-KOCHBA A BAR-KOSIBA.

Šer leží na všem. Jako olovo

se roztéká a lehá do srdcí.

Noc kvačí již a bude bez všech hvězd.

Jak stíny rostou! Hleď, jak obrovské

se z hloubi týčí mužů nahé pléce

i ramena v té práci úsilovné!

Jak příšerné se stíny mihají

hrob kopajících, hrobů řadu celou...

Na práci svoji skoro nevidí,

dám pochodně jim zažhnout, v hořlavém

jich ohni lépe půjde od ruky

jim těžká práce Hola, pochodně,

a hodně pochodní, ať splašíme

noc netopýří jejich ostrou září!

Proč tak jsi zadumán, ó Bar-Kochbo?

Tak z otevřených ňader přírody

cit smutku tajně stéká v lidská ňadra

jak předzvěst časů zlých a bouřlivých.

I mně se zdálo, co jsi právě řek’

a trefně řek’ – ne řady vojínů,

já v chvilce jedné řady hrobařů

jsem viděl před sebou – jak vidění

to schvátilo mne, smysly opilo...

Však je to pryč, ten smutek přírody

jest příliš nakažlivý, příteli.

Dost s příšerami nitra vlastního

my bojů máme, k čemu s těmi ještě,

jichž davy příroda nás obléhá?

Já myslil o lecčems a není dobře

tak o všem myslit, jak to vletí v mozek;

jsou ošklivé sny, plné předtuch zlých,

těm třeba brániti se napořád.

Tak člověk každý dvojí vede boj,

s tím, co jest mimo něj, a s tím, co v něm,

a horší bývá druhý nežli první.

Však třeba silný býti, otče můj,

a zaplašit v ráz všecky příšery,

jež hrozí z nástrah vzduchu, hmoty nám

a kalí jasný hlavy rozmysl.

Již minuly a prchly s pochodněmi,

jsem opět silný a jsem opět svůj!

Rci, k čemu děláš tyto průkopy?

V nich celý plán jest mého tajemství.

Ty, Eleazare, jsi pravý muž,

jsi jediný zde z mého příbuzenstva,

jenž cítí se mnou, vedle Akiby

a vedle Judity jsi jediný,

jenž plně cítí se mnou ve všem všady,

jenž se mnou žije – davu nevěřím.

Tři pouze znáti máte plány mé,

ty’s jedním z tří a ty mne nesklameš!

Můj svědek Jahvé, vládce zástupů;

víš, říkají mi duše Betaru,

tu důvěru přec zradit nemožno.

Hlas trub jsi slyšel, každou hodinu

jsou tady vystřídáni pracovníci

a v tom jest, otče, dvojí úmysl.

Ten jeden zřejmý, nechci znaviti

je příliš, okamžiku neznaje,

kdy v útok třeba nastoupiti jim;

však druhý tajný, můj; jen hodinu,

když v hloubi pracují a ve tmách skoro,

směr neznají, jenž řídí práci jich,

a kde se průkop znova zahýbá,

jsou novými zas na kvap vystřídáni;

a dále tak a vědět nebudou,

kam podzemních cest zabočuje směr.

A nač to všecko? Máme snad jak myši,

jak sysli dát se ucpat v doupěti?

Já celý Betar s valným okolím

i složení všech skal a vrstev znám,

jak nakreslené leží před zrakem

mé bdící duše! Tuším, k této skále

že připoutáni budem na dlouho

jak v středu odboje, výš nemůžem,

na křídlech ptačích – z nebe k zemi zrak

jsem upřel dávno, když ne drahou vzdušnou,

my podzemními žilami ku srdci,

jímž Betar jest, spojíme celou vlast.

To plán jest můj a věř, jej vykonám.

Kdes v poušti náhle mezi keři hlohu

a bodláčí ty stoky ústit budou,

jak otevřené oči Betaru,

však známé pouze nám a výhodné

že budou brzy, objeví ti čas.

My jimi dosáhneme spojení,

až ku moři a nazpět k Diopolis

i k Jabne ano k Jerusalému.

Jich útrobami budem všady hned,

nad vyzvědače ony lepší jsou;

v ráz keř se zachví, balvan povolí,

a možná dost, že v samém středu plném

římského vojska státi budeme,

jak sama by se otevřela země

a vychrlila bojovníků sta,

a jak se otevřela, zavře se,

a ticho zas a pouště mlčení

kol zavládne a v noci černém plášti

se otevrou zas, aby celé vozy

k nám zásob vpustily a skotů stáda

a sudů s vínem, zbraní nových stohy

a nových vojů vždycky vítaný,

jenž z kraje k nám se přidá, přírůstek.

To, Bar-Kochbo, je příliš důmyslné,

však nejisté, já zrady bych se bál!

Což vypátrá-li Říman tyto chodby,

jak jmenuješ je, oči Betaru,

a náhle vrazí sám v jich stinné koby

a jimi do města? To nemožno!

Sto vybraných je mužů dobře hlídá,

z těch neví ani jeden o druhém,

má každý jiné heslo své a jiné

trub signaly. Kde průkopy mé končí,

jsou vrata dubová a okována

a u těch opět leží řada mužů

i zrovna jak ti v práci nahoře

se střídají tam v bdělém hlídání,

a v každé hodině se vyměňují.

Se zavázanýma je očima

vést nechávám až ke dnu průkopu,

tam teprv po tmě s očí strhne se

všem páska tmy, když vzplanou pochodně,

tu u vrat stojí těžce okovaných

a dobře zavřených, jež hlídají.

A jak se střídá pořad mužů zde,

tak rovněž signály se střídají,

když přítel jde neb nové zásoby.

Vše toto znát by Říman musil dřív,

všech zrada sotva zde by pomohla,

kde jednotlivce zrada nemožností.

Vlastními druhy byl by sesekán

na místě hned, kdo pouze podezřelý

by zdál se v chování svém, znám svůj lid,

vždyť pro sebe to všecko podniká!

To všecko krásné jest a důvtipné

však jednoho se bojím, Bar-Kochbo.

A to by bylo? Nedostatek vody;

pět pouze studnic živé vody má

náš celý Betar, co tu domácích

co gojimů jest – a když vyschnou studny,

jak lehce stává se, i cisterny,

co pak si počnem? Právě průkopy

vždy novou vodu my sem dostaneme.

Však nebezpečí toto na oko

jen velkým zdá se, – v skutku také není!

Klid vládne krajem, velký hlubý klid,

až podezřelý skoro, celý týden

od vyzvědačů zprávy nepřišly,

co dělá Říman, posud nevíme,

kdo vojska novým vůdcem jmenován,

a proto dřív, než tento dusný mrak,

vím, strašlivou že bouří těhotný,

se roztrhne a vychrlí svůj zmar,

chci hotov býti s všemi průkopy.

Jen opatrnost při všem, Bar-Kochbo!

Jsem všeho srdcem, vše jest v ruce mé,

víš, od prací se nehnu na vteřinu.

Vše vedu sám a za vše ručím též.

Ty se mnou buď a věrně při mně stůj,

jak stojí Akiba a Judita,

víc nežádám! A já víc netoužím!

Hled, Judita tam z brány vychází,

ó jistě stýská se jí po tobě,

jdi, promluv s ní a vše s ní věrně sděl,

jeť duše tvá a toho zaslouží.

Já modlit se jdu za nás za všecky,

jsmeť všichni ptáci v dlani Hospodina

a síla naše pouze v důvěře.

A síla naše – pouze v důvěře!

Ty ani nevíš, kmete ctihodný,

co vyslovil jsi. Vše jest víra v sebe,

tou hory přenášet lze, jako hračkou

tou vítězí se... Ano, důvěru!

Jak pokračují práce, Bar-Kochbo?

Hůř, než jsem doufal, země tvrdá jest

a samý kámen, deset toporů

se zláme vždy, než balván vypáčen

a vyrván z útrob země – však to půjde,

neb musí to jít, když jest vůle pevná

a nezvratná, a tou jest, duše má!

Jen silný dále buď, ó Šimone,

a nedej zviklati se protivenstvím!

To všecko jest, má dobrá Judito.

Však vskutku jakbys o všem věděla:

jsou protivenství, jsou a stále rostou,

až v hory rostou... Co víš o Římanech?

Nic, posud nic, však také neleká

mne Říman tak jak různé příznaky,

jež v lidu vlastním začínají tiše

se jeviti. Když na valy jsem šel,

šer večerní již na krajinu pad,

já v stíny vmísil se a poslouchal,

co tajně v práci vypráví si lid.

Jsou nezvyklí na takou tuhou práci,

a reptají a stále mezi sebou

se ptají, nač a k čemu toto vše?

Já nemohu přec vykládati všem,

co celé války mojí tajemství?

Dřív zvykli byli, když boj nebyl právě,

si hověti jen líně při číši,

dnes práce trud jim hnusný, reptají,

a myslím si, že kdos je ponouká

a nasazuje bídně proti mně.

Jen přijít na kloub tomu, toho klubka

nit najít jen, bych zničil v zárodku

tu nechuť jich, než v odboj zaplane

a zjevnou vzpouru! Chovám obavy

a podezření skoro bezpečné,

že rabbini ty žáry rozdmychují,

těch strana, které kdys v Bét-Rimmónu

jsme zavázali velkou přísahou,

když nesouhlasí, aspoň mlčet mají.

I mlčí ovšem, krtek také mlčí,

však ryje dále na svých podkopech.

Ó státi s čelem nahým, Judito,

chci jako Simson proti tisícům,

však bíti se, boj bude spravedlivý!

Leč proti tajné práci úkladné,

jsem bezbranný a jenom té se hrozím!

Jak můžeš takto mluvit, Šimone?

Či opouští tě vskutku síla lví,

jež vládla davům? Davům bohatýrů

vždy vlásti chci – ne lišek zástupu.

Tys plna síly posud, Judito...

Z tvé duše přešla do mé, Šimone,

ó dovol, ať ji vlíbat smím tam zpět!

Jen před tebou smí tato slabá chvíle

mou přeletět skráň, vůči ostatním

tam zavládne hned stará jistota,

klid bezpečný a síla vítěze!

Z tvé ruky jejich přijmu škrabošku,

však jedno cítím dnes, ó Judito,

já musím tvrdý, hodně tvrdý být

jak železo a balvan, tento národ

chce tuhého jen pána cítit pěst,

on musí voděn být, kam nestačí

svou leností a lstí svou zděděnou.

Zde výstrah třeba, přísných rozkazů

a okamžitých trestů, ani o píd

se nesmí pustit cesty zákona

a předpisů, neb snadno by mi vzrost

nad hlavu hned – ba, téci musí krev,

pak poslechnou, chtí cítit žernov zlý,

ať ucítí jej, až je rozmele!

Být krutým k zlobě válka omluví,

leč k dobrým, Šimone, je třeba být

jich lepším ještě! Kde máš důkazů,

že vskutku lid se bouří proti tobě,

jsa několika poštván rabbiny?

Co zaslechl jsi v šeru náhodou,

jest několika rozmrzelých řeč,

ne lidu hlas, ten stále tebe ctí

a poslouchá tě oddaný a rád.

Ty nevíš, jak lituji, Judito,

že z šera nevystoup jsem jako král,

a nekázal hned zatknout zbujníky,

je nepověsil prvním na stromě

všem k výstraze! V té chvíli cítil jsem

cos v žilách svých jak mdloby olovo.

Mně napadlo – co všecko nemihne se

ve také chvíli mozkem zjitřeným?

Ty kdyby si byl vyvolený Páně,

jak o tobě to káže Akiba,

zem sama musila by v jeden ráz

se rozskočit a pohltit to plémě,

jak Danta, Koru, Abirona kdys.

A já v té chvíli čekal, Judito,

že musí stát se zázrak takový,

on nestal se... a to mne schválilo!

Proč Hospodin, Bůh věčný zástupův,

to neučinil jako Mojžíši

i Aronu to učinil vždy rád?

Červ pochybnosti vryl se v duši mou,

já pryč jsem odplížil se jako stín,

a v sluch mi znělo náhle výčitkou:

oč menší jsem, že divů nehoden?

Proč nezcepeněl jazyk rouhačům,

a ruka neupadla, uschlá haluz,

zrak nezjítřil se hnisem krvavým,

proč šílenstvím hned neztrestal je Pán?

Ty myšlénky ti ještě scházely,

bys začal pochybovat o sobě,

když teprv začíti máš – silný být!

Ó silným být a cítit velkost svou,

když kolem jásá rozvášněný lid

a palmy tobě hází pod nohy

a volá: „Messiáš jsi náš a král!“

být nezdá se mi těžkým, Šimone,

leč v protivenství s čelem nesklonným

stát jako v blescích na skalisku dub,

v tom pravá velkost a tys schopen jí!

Ó nedej zakaliti mátohám

svůj jasný soud a rozum, Šimone!

V tvém srdci největší tvůj nepřítel,

tož vlastní k sobě nedůvěry zdroj,

ten zasypat hleď a čím dřív tím líp,

než rozvlní se v příval, v kalné moře,

jež utopí i v sled tvou sílu lví

a odvahu! Buď silný, Šimone!

Jen v tobě spása všech jest jediná,

ty klesneš-li, jsme všickni ztraceni!

To vésti tebe musí bojem zlým,

na proti nepříteli, Římanu,

leč proti vrahům srdce vlastního!

Jak děl jsem, přiznávám se, Judito,

v té chvíli byl jsem slabý na chvíli.

Ti měli viset... ne, já na valech

je kamenovat měl jsem národem,

a první po nich hodit balvanem

a křiknout: „Takto trestá Bar-Kochba

již v zárodku svém odboj veškerý!“

Máš pravdu – třeba silným, silným být!

Víš, co mi nyní chybí, Judito?

Boj chybí mi, dnes jedno vítězství

a vrácen jsem své rovnováze zas,

jen boje hluk a vřavu slyšeti,

třesk oštěpů, skřípání beranů,

lom kopí, mečů o štít údery,

a vidět krev, ó krev kol horoucí,

jak tryská ořům v hřívu z mužů ran,

křik slyšet, povel trub a dunění,

jímž zem se chví pod cvalem legií,

prach hltat zvířený a vidět slunce

v odlesku mečů temně krvavých

a zuby skřípat, hřívou třást jak lev

a drtit, prolamovat zástupy...

Však v tupý klid jsem skován dlouho již,

o Římanu kol ani památky...

kraj jako po vymření tichý jest,

a žádné zprávy, žádné odnikud.

Mne zalkne brzy toto příměří,

a babu ze mne udělá mých snů

a děsných vidin. Judito, jen boj!

Tak svého lva zas jednou poznávám!

Ó hřívou třes jen, lve můj královský!

Viď, Šimone, již přešla chvilka mdloby?

Jen tobě díky, přešla, Judito!

Co znamená ten hluk, ten žalný kvil,

jenž od bran valů v sluch mi zaléhá?

Ó běda, pane, obrň uši své

ku zprávě zlé, žel, třikrát pravdivé!

Mluv, co se stalo? – Ale rychle mluv!

Kde vzíti slov, ať raděj mluví sami

ti Tur-Simonu reci velební!

Co pravíš – Tur-Simonu reci – co chceš s tím?

Jak pravil jsem, ať pane, sami mluví,

můj vázne jazyk v němém strnutí.

Tak navracím se k tobě, králi můj,

a víc než králi, otče, dobrodinče,

smrt na jazyku jdu ti zvěstovat –

– ó matko, neplač, bez viny jsem v tom,

a hrdý čistý štít svůj povznáším,

nechť zdeptán třeba, zbit a pokořen –

pad Tur-Simon. – A ty máš odvahy

svou hanbu takto nésti na odiv?

Ó vyslechni jej dříve a pak suď!

Dva velké dny v mém byly životě,

ó králi můj, a upomínka jich

i tento třetí polehčí mi dnes.

Víš tenkrát v táboře, kdy chtěl jsem prst

si useknout přes odpor matky své,

ty sám svůj uťals za mne v obět lásky,

a druhý, když’s mi pevnost odevzdal,

tvůj Tur-Simon, kdy v mladou ruku mou

jsi vložil klíče jeho! Vem je zpět

dnes z této mojí zkrvácené ruky.

My bojovali, králi, jako draci,

z tří tisíců ti třicet odvádím,

a zdravý není ani jeden z nich,

jsme všickni syni smrti, nejdřív já;

pět útoků jsme šťastně odrazili

a bili se jak lvové na náspech,

leč ohromné měl Říman katapulty,

jež celé hory dštily proti nám.

Tys nebyl tam, ó velký Bar-Kochbo,

bys kolenem balvany odhazoval,

však my se bili – ví to Jehovah!

Za svoji vlast a, králi, za tebe!

Nás tři tisíce a jich třikrát třicet!

Při šestém útoku – ať Hospodin

mne schvátí v ráz svým bleskem klikatým,

ať země otevře se pode mnou

a zhltí ihned blízkou svoji kořist,

do půle příkopu krev tryskala

jak rudé moře ořům k hřívám až!

Z tří tisíců ti třicet přivádím

a umřem všichni dnes neb zítra, umřem –

My mohli do vřavy se rovněž vrhnout

a v krve hrobu tom se pohřbíti,

však já jsem chtěl – byť mroucí, naposled

v tvou patřit líc, číst odpuštění v ní

a matku vidět – to mi nezazlíš!

Tak vrhli jsme se jako divá zvěř,

jíž smrti blízké jistá předtucha

vře v žilách, krev poháníc v nový var,

na vojsko římské, silou nadlidskou

my změtí povalených ořů, těl

se probili skrz davy nepřátel,

z ran bezčetných jsme cestou krváceli,

a stokrát stavili se ztýráni

a bez dechu – sem k tobě, králi můj!

Ó jinak myslil jsem, že navrátím

v tvou dobrotivou ruku Tur-Simon,

že nestalo se tak, jest kletba má,

můj pád a trest! Ó plačte, rány mé!

Ó rcete králi mému, v hrozném boji

že padli jsme, však padli jako reci!

To chtěl jem říci tobě naposled,

neb těžká mdloba, smrti na víčka

mi zvolna klade prsty ocelové...

Vytasí meč a vrazí si jej do prsou.

Já urychlím jí práci – Králi můj...

Můj otče... díky, díky za vše vem,

pád Tur-Simonu přežit nedovedu...

Však, lide, věz a věř to, Bar-Kochba

jest poslední tvůj král a Messiáš!

A pro mne slova nemáš, synu můj?

Jsem bez viny – ó matko – s Bohem buď,

však Bar-Kochbo, viď, že mi odpouštíš?

Já odpouštěti tobě, hrdino?

Já žehnám ti a velebím tvůj los.

Tak umřít jako ty ve květu mládí –

a v plné síle život v oběť klást,

je triumfů všech triumf největší!

Ó chápu tebe, s myslí jako tvoje

moh’s vrhnouti se pod komoňů těla

a hrob si najít v moři krvavém

u Tur-Simonu! – Ty’s však mne chtěl vidět

a matku svou, chtěls říci lidu všemu,

jaks věřil na mne do poslední chvíle,

a za to nejvíc tobě děkuji!

Výš pochodně nad tělem hrdiny!

Níž prapory a slyš to, lide můj,

co ústy mrtvého zde znělo ti,

jest jistě svaté! Kdo z vás malé víry,

jenž myslí klesá v každém nárazu,

tak dovede se bít a mřít jak on?

Děs chvátí vás a hrůza posvátná?

V prach na kolena všichni, zbabělci

přec nebudete, duši hrdinskou

kde vydech on za Boha a svou vlast?

Zde mluví skutky jeho! – Mlčíte?

Hlas chvějný slyším jako modlitbu

se vznášet kolem – zda-li chápete

tu velkost síly té a oběti,

již přines on a jeho třicet reků?

Pad Tur-Simon a Říman zvítězil,

však ptám se vás, zda lze to strpěti

bez odvety? Sem všichni, na kolena

a přísahejte při těch svatých ranách

Bar-Dromy zde a jeho třiceti,

že žádný z vás se netkne pokrmu,

ni pěnivého kraje plné číše,

ni rtů své ženy, lože sladké něhy,

ni kadeřavých vlásků dítek svých,

on pokud nepomstěn, náš Bar-Droma

a jeho vojsko u zdí Tur-Simonu!

Já přísahám to první za všecky

a přísahu mou slyší Hospodin,

Pán zástupův! Ať přilne jazyk můj

ku dásním mým bez vláhy blaživé,

ať roznese mé kosti pouště sup,

ať šakal vyhlodá je hladový,

a Samum písku vírem zasypá,

když nebude, než slunce devětkrát

se stopí v moře, pomstěn Bar-Droma

a Tur-Simon nám vrácen, třeba v troskách

a spáleništi, ale vrácen přec!

Ven meče z pochev, hlasně přísahejte,

ať slyší Jehova to v oblacích,

ať slyší Řím to zpupný! – Přísahejte!

My přísaháme! Slyš to, Hospodine,

ať zhyneme, ať zhynou děti naše,

když pomstěn nebudeš, ó Bar-Dromo!

Krev nová – jeho krev a reků jeho

se v žíly naše přelij schvácené!

Když v útok hřímali jsme vražedný,

z všech rtů vždy hlasné znělo: Bar-Kochba!

Dnes bude zníti z rtů všech: Bar-Droma!

a Tur-Simon! Toť heslo proti Římu,

toť Israele heslo jediné,

je opakujte všichni! Bar-Droma!

Bar-Droma! Bar-Kochba a Tur-Simon!

Tak znám svůj lid! Teď k práci vstaňte všichni,

ten zářný příklad reka před sebou!

Teď nových bojů otvírá se brána,

jdu v čele vašem a my zvítězíme,

jen sílu mějte, vůli jako já!

Vše pro tebe a všecko jeho jmenem!

Teď zase já bych sílu tobě vléval,

a rád to činím, moje Judito,

kde druhá matka, šťastná jako ty

tak zřela syna svého umírat?

On dal mi nová křídla, Judito!

Kéž vydrží, jak věčný jest můj bol!

Zpět všichni, ticho, já zde poroučím,

co stalo se a nač ten divý shluk?

Zde traviči jsou – jsi-li ty náš král

a Messiáš, pak potrestáš je hned!

Co traviči? To ještě scházelo!

Je pravdou to, co praví lidu hlas?

To není pravda!

Dva poháry sem a jdi k studnici,

zkad ona žena vody čerpala,

kde viděni dva byli tito muži,

a odkud její malé dítě pilo.

Hned uvidíme! Co tím dokážeš?

To dvojí přec – když otrávena studna,

pak zhynout musí každý, kdo z ní pil.

Já ptám se ale, kdo ji otrávil?

Kdo viděn byl tam, než tam přišly ženy?

Kdo kovovým se lesklým divil pruhům

na vody hladině, kdo s chutí pás

zrak nedočkavý na žen zástupu

z vln čerpajících, na dítěte smrti?

Nu dobrá, uvidíme okamžitě!

To boží soud! Ať pravda zvítězí!

Soud boží volám zde na vaše hlavy!

Snad mohlo děcko umřít náhodou,

však po tom neptám se, jen po jednom,

ať dokáže svůj zázrak Hospodin

v tom těžkém sporu! Jestli vypijete

a smrti jestli zmar se netkne vás,

jste nevinní a volnost vaše buď!

Pij, rabbi! Jehova zde při mně stojí,

když nevinen jsi, netkne se tě jed,

ať v studni rozházel jej kdokoliv,

když vinen jsi, pak sám svou piješ smrt!

Bůh svědkem mým, jsem nevinen a čist!

Tak tedy pij! Pij! Ať to uvidíme!

To věru luze vzácné divadlo!

Pij, rabbi, pij! Já píti nebudu

a řeknu raděj pravdu, Bar-Kochbo!

On přiznává se! Sketa! Na strom s ním!

O zrádce nestojím já vyznání,

pij, nebo skolím svojí pěstí tebe!

O smilování, pane! Slyšeli jste?

on přiznává se! – Ale musí pít!

Pij, rabbi, pij! Já vám to všecko povím.

Nic nechcem vědět, pouze chcem, bys pil!

Pij, skolím tě jak bídnou ropuchu!

Na hlavu tvou to padniž, Bar-Kochbo!

Ta snesla víc, tvou kletbu snese též!

Toť on, který nás k vzpouře přemlouval,

když na práci jsme byli v průkopech.

Toť on! Toť on!

Soud boží mluvil! Mrtev, otráven!

O druhého se rozdělte, jak chcete!

Však jasně vidím, s kým teď účtovat,

ne s Římem tak a velkou jeho mocí,

leč s vlastním lidem. Hanba, hanba vám!

Div nebes promluvil a Bar-Kochba

v při této vyhrál. – Zmocněte se chlapa!

Zhyň, padouchu! Ó zhyň! Zhyň, traviči!

Zde, lide, zříš, kde nepřítel jest tvůj!

Bůh promluvil, dík vroucí jemu buď!

Jsme opět o krok dále k spáse své.

A k zahynutí tvému! Bar-Kochbo!

Ať žije Bar-Kochba, král, Messiáš!

Teď vidíte, že cizí nepřítel

vás nezmůže a domácí že vrah

je nejhroznější z trestů nebes všech,

jež mohou tady stihnout smrtelníka!

Teď jasně zřím, co zbývá konat dál,

lid vrátit lidu zas, jej vyrvat psům!

Zdar Bar-Kochbovi, zdar buď synu Hvězdy!

Snad nevčas, přicházím ti, králi můj,

však musím s tebou mluvit okamžitě.

Akiba v nevčas? – Tomu nerozumím.

Chtěls na hradby – Kde jest mne potřeba;

však počkám rád. Ó jak ti děkuji!

Co neseš mi? Jak vždycky myslím, světlo.

Ó jak bych světlo rád teď uvítal,

jak teprv z ruky tvojí, Akibo!

Je na tobě, bys přijmout je chtěl jen.

Mne, otče, přece znáš již řadou let,

zda byl jsem tvrdošijný, zarputilý

a k tobě zvlášť! – Mluv, prosím, budu rád.

Ty jistě víš, proč k tobě přicházím...

Jak věděti to? Nejsem vševědoucí.

Ta udalost – víš, s těmi traviči...

Co s těmi může Akiba mít jen?

Tvůj rozsudek byl příliš ukvapený.

Můj rozsudek? Zde právě omyl jest,

to rozsudek byl boží – Akibo!

Že boží byl? – Ne, ten byl sofismatem.

Ó pak jsme domluvili, Akibo!

Jak to z tvých úst? To řekneš vůči mně?

Jak proti pravdě, klidně, rozhodně.

Co zastávat jich chceš se, Akibo?

Přec nebudeš se míchat s traviči

a s nepřátely mými? Uvaž jen,

kam by to došlo, v jaké důsledky!

Ne k travičům se nikdy nedružím.

A také nepřišel jsem k tobě teď,

bych jejich při tu hájil ztracenou.

Je ztracena – a sám to uznávám.

Co tedy chceš? A ty se můžeš ptát?

Jen blaho tvé, tvou spásu, Šimone!

Mou spásu, blaho moje? A v čem jsou?

Bych klidně nechal bujet bujné býlí,

až klidně přes hlavu mi přeroste

a jehož símě v řadách vašich klíčí,

vy rabbini? – Ne, to se nestane!

Jak lékař směle v ránu zasáhne,

tys rukou smělou v ránu Izraele

sáh’, Bar-Kochbo! Buď za to tobě dík!

Jsme bližší sobě zase, Akibo,

co tedy chceš? Jen pravdu říci tobě.

My oba pochybili, Bar-Kochbo!

My oba – já i ty? – Věř, nechápu,

proč v tento smutný případ míchat chceš

mne s tebou zároveň! Já zde jsem král

a spolu při tom soudce nejvyšší,

co konám, jistě konám podle pravdy

a nejlepšího svého svědomí

a uznání – A ty! Jsi svatý muž,

pln moudrosti a věštby, které ctím,

co oba my, rci, máme s traviči?

Trest vytrpěli již ať nevinně

či podle zásluhy, to ví jen Bůh.

Však jedno jsem ti přišel říci dnes,

co dávno leželo mi na srdci

a k čemu odvaha mi chyběla

neb příležitost, jak to zváti chceš...

Ten veliký tvůj pochod vítězný,

tvá velká sláva zpily mysle všech –

I Akibovu mysl zpily snad?

I Akibovu – tys to vyslovil,

že jedno přehlédli jsme oba dva.

My něco přehlédli? Toť novinka!

Žel novinka, co v jádru staré již.

A to by bylo? Jak to říci mám,

bych nedotknul se příliš citu tvého...

Přec nejsem děcko. Právě, že jsi muž

a víš, že dnes jsi pomazaný Páně

a velký vůdce náš a pán a král,

je těžko vyslovit se, Šimone!

My oba chybili jsme v jedné věci,

my oba přehlédli jsme maličkost,

jež v balvan vyrostla nám nad hlavou

a hrozí zdrtit nás. Jen Říman může

nás rozdrtit – jiného nevidím.

My sebou navzájem se opili,

ó Šimone! Já tebou a ty mnou!

My přehlédli čas, co je mezi námi,

s čím počítat nám nyní nastává.

Což může vystřízlivět Akiba,

ten orel spitý sluncem? Já i ty,

my oba, že jsme byli opilí?

Ó pravdu-li díš – všeho zanechám,

meč rozlomím a strhnu pancíř svůj,

v prach zdeptám přilbu svou a v ruce tvé

vše vrátím hned, kams v tichou zajdu poušť

a budu tupě, blbě přihlížet

ku konci truchlohry, již započal

můj Akiba – a kterou opouští.

Již, Bar-Kochbo, dřív, nežli vešken lid

tě uznal králem svým a Messiášem,

já upozornit měl tě na jedno,

já pominul to, to jest vina má

a z této může vzklíčiti nám pád.

A nyní víš to? Teď jsi prohledl?

Dřív musila se hrozná ta věc stát,

by vlastní lid byl těmi otráven,

kdo měli jeho otci, vůdci být?

O pak jsi špatně ved’ mne, Akibo!

Já přiznal se k své chybě, Šimone,

však nikdy není pozdě chybu znát

a odpykat. – Ten případ s traviči,

mi jasně připomněl mou povinnost,

tož přišel jsem, jak poctivý jsem muž,

ti říci vše a k vině své se znát.

Můž’ Akiba si viny vědom být?

A velké viny, drahý synu můj.

A ta by byla? Kdysi v Bét-Rimmónu

jsem spáchal ji jen z lásky pro tebe!

Mne déle nenapínej, předmluva

je trošku dlouhá, doufám, otče můj,

že vina sama kratší bude as.

My jedno přehlédli jsme, synu můj.

Nuž vyslov se! Ať znám tvůj velký hřích.

Vliv rabbinů, můj drahý Šimone!

Vliv rabbinů? – Což nejsi, otče z nich?

Já, maje tebe stále po boku,

jsem ani ve snu nemoh’ pomyslit,

že mohou bez tebe mít jakýs vliv?

To mátoha jen tvojí obraznosti,

vliv rabbinův? – Aj, jdižiž, Akibo,

to skoro k smíchu – s těmi hotov jsem!

Já ne, můj králi! Což sám nejsi z nich?

Já jsem i nejsem – podle okolností,

a to jsem neměl tobě zamlčet,

v čas pravý tebe měl jsem poučit,

kde pravá mez a hráz – to vina má.

A jaké této viny důsledky?

Hned historie s těmi traviči

a tajný odpor, jenž vře proti tobě.

Ten pokořím a zdeptám, Akibo!

To jiná otázka – však vinou mou

jest, Bar-Kochbo, co nyní pykám teď.

Mně nejasno jest, nač tím narážíš.

Na jedno, králi můj, co podstatné

a důležité, co jsme přehlédli,

jak děl jsem, zpiti vlastním vítězstvím.

Stát Israele – ber to, jak to chceš,

jest státem božím a tím vždycky byl

od Saula začínaje k Davidu

a Salomonu – toho nevyvrátíš!

Vždy prvním veleknězem byl mu král.

Před archou úmluvy kdys tančil David,

jen k vůli kněžím – král byl vždycky kněz!

Ty nejsi prvním knězem Israele,

a proto rabbinů zášť proti tobě.

Já měl to říci tobě, nebo nevíš,

ký rabbinův je v lidu vliv a moc.

Kdy ukázal’s se při obřadech svatých?

Kdy’s před archou se s nimi uklonil?

Kdy’s vyznamenal úctou pobožnou

vše učitele lidu, rabbiny,

ty oči všech, ta ústa zákona?

Zda pošel’s z nich? Čím ty jim můžeš být?

Jen vetřelec a drsný bojovník

a rabbini jsou, králi, citliví,

v nich semeniště svatých proroků

a věštců jest, do dneška vedou lid.

Zvyk rabbi sobě vlády členem být

a míti vliv – a to jsme přehlédli.

Jich váha velká posud u lidu

a zmohou víc, než na oko se zdá.

To vina moje. – Nyní, všecko víš

a jednej podle toho, rozumně.

Pak rabbini jsou špatní vlastenci,

když mohou lidu, který nemůž za nic

a obětavě propůjčí se nám,

i studně otravovat. Bohužel,

že tam to došlo! Mně to dostačí.

Já myslil, Akibo, když tebe mám,

že mám i rabbiny – tys přece z nich

a první z nich – jsem oklamán i zde.

To nejsi posud. Nejsi oklamán,

ni opuštěn, je, věř mi, posud čas,

kdy všechno dá se spravit, Šimone!

Náš lid je dobrý, lpí však na svých zvycích

a starých řádech – třeba uznati to,

a jít mu vstříc. To jinak řečeno,

já podrobiti mám se rabbinům,

já odprosit je, popel na hlavě,

že přehled jsem je a jich necenil?

Já vítěz v padesáti bitvách mám

jim pokořit se? – Ne, můj Akibo,

v té chvíli právě, v zlobě, pravím v zlobě,

kdy vzpoury hrot vztýčili proti mně

a klesli, bohužel, až k travičům?

Proč nestáli v té věrní přísaze,

jež v Bét-Rimmónu byla přijata,

když nesouhlasí s lidu většinou,

že mlčet mají aspoň – k výsledku?

Kdo porušil zde první slovo smlouvy,

zda Bar-Kochba anebo Akiba,

či rabbini? Ať na to odpovědí!

Ti traviči mi za vše dostačí.

A přec i tito moji bratři jsou!

Tím hůře pro tebe jest, Akibo,

i pro mne též. – Však nemohu víc zpět.

A ty bys chtěl? Je vypovědít z města,

kam nepatří, kde shnilé údy jsou

zmar sijící a otravu a jed.

To rozmyslíš si přece, Bar-Kochbo!

Ne, nerozmyslím, Bůh jak nad námi!

Když prosím já, bys to si rozmyslil.

Co můžeš ty a co zde mohu já?

Ó pověz sám, jak stál bych před lidem

v té chvíli nadržuje rabbinům?

Z nich povstal odboj a z nich povstal vzdor,

z nich proti průkopům mým reptání,

a nechuť v lidu ke mně, dobře vím,

jak moje mince vykládali lidu

a jaký smích si ze mne tropili,

co klepů, pomluv lichých, nestoudných,

co lží napletli k vůli Juditě,

ne, Akibo – to nelze zapomnít

a svážit v jedné misce moudrosti,

byť třeba hvězd se dotýkala – nelze!

Zde marně mluvíš – já je odsoudil

a půjdou z města. Tělo Israele

chci čisté mít – jsou oni vředy v něm.

Pak též jsem vřed – a nejsem nejmenším.

Že můžeš tak se s nimi stotožňovat!

Jsou bratří mí – to neměj za zlé mi,

krev hlásiti se bude vždy k své krvi.

Pak velká propasť zeje mezi námi,

ó Akibo! To dávno znamenám.

Pak neměl jsi mne králem provolat

a Messiášem – vina vždy je tvá!

Muž, je-li celý, vždy je celý muž,

měls napřed říci jasně, to a to

a nevím, zda bych tobě přisvědčil.

Dnes moc mám já a dnes jsi přišel pozdě.

To vděk tvůj tedy? Ne tak, otče můj.

Vděk můj vždy s tebou půjde, světa kraj.

Zde opět chyba má, já nevěděl,

kdo větší v Akibovi, zda-li přítel

a přítel vlasti mé – aneb zda rabbi.

Dnes rabbi zvítězil – to jedno jest,

co pro přítele přítel vykonal

v tom sladkém, velkém vzruchu myšlenky,

jest nesmrtelné, věčné, Akibo,

a nemůž’ nikdy odloučiti nás

neb rozdělit. Mé jméno od tvého

víc neroztrhne doby nenávist

a záští červ. – Jsme spolu pro vždycky,

ať v pádu Israele, vítězství,

to jedno jest – Bar-Kochba s Akibou

jsou spjati pro vždy! – Mně to dostačí.

Však mohl by jsi, kdybys jenom chtěl,

vše svésti ještě v jedno řečiště,

a proto přišel jsem. Víc nemohu.

Já za všecko ti z duše děkuju,

já líbám nohy tvé i ruce tvoje

a v pláči líbám je – co mohu víc?

Však pochop též, zde vladař jsem a král,

ne Messiáš, toho jsem nehoden,

tvůj sluha, žák – však více nemohu

ni o krok dál. – Však ty mi nezazlíš,

až uvážíš vše v jasné duši své.

A ty mi za zlé míti nebudeš,

když s bratry půjdu? Vždyť jsem přece z nich!

To bude, věř mi, největší tvůj trest!

Jejž zasloužím za svoji slepotu.

Však, Šimone – nelze to odvolat?

Ne, nelze, otče – krále majestát

by trpěl tím – Máš pravdu, mlčím již.

Tvé požehnání, otče! Synu můj!

To brzy uvidíte!

A Eleazar, duše Betaru

ten odtud nesmí, na svých vetchých rtech,

jež dnem i nocí kvílí k Hospodinu,

on osud nese všeho národa

i Bar-Kochbův – ten neopustí nás!

Nás nesmí, nesmí, nesmí opustit!

Již spusťte řetězy, otevřte bránu,

jich čas se blíží město opustit!

Nu slyšeli jste? – Otevřete bránu!

Máš sílu v paží své – my odcházíme,

však naší silou Hospodin a Bůh!

Strh’s boží purpur na skráň hříšníka,

chléb s tebou lámat – kletba jest a hřích!

V plen dáváš boží stádo Israele,

však nevíš o tom, zaslepen a mdlý!

Vzdal’s násilnostem celé srdce své,

a zhyneš silou svou a mečem svým!

Já brzy umru. Ale to ti pravím,

ty ochromil jsi rámě Israele,

tys vyloup’ oči jeho, rabíny,

a proto souzena jest paže tvá

a vyloupnuté vlastní tvoje oko!

Tíž věků, již svých nesu na bedrách,

ti hlásá zřejmě, jak jsi maličký

přes všecku sílu lví ve páži své.

My jdem, ty také půjdeš. Bar-Kochbo!

Prach střásám lehce se své obuvi,

kde vládneš ty jen pouhým násilnictvím!

Já odcházím, však jedno říci musím

ne tobě, Bar-Kochbo, neb ty to víš

leč lidu, který tebou zaslepen

sám řítí se ve zkázy černou noc.

Ty nejsi prorok, nejsi Messiáš!

Bar-Kochba zveš se? Špatně znáš své jméno,

a špatně Akiba je vykládá.

Ty synem hvězd – Bar-Kochba? – Kosiba

se čísti má a to znamená lež,

ty’s synem lži a tím vždy zůstaneš!

Ó nezavřete bránu, poslední

chci vyjít z ní, kam první jsem kdys vkročil!

Jak Akiba? On opouští jej též?

Stůj, Akibo! – Ni o krok! – Prosím, stůj!

Já nemohu, svých bratří slyším hlas

a musím s nimi. Ty mne opouštíš?

Jdem každý za svým cílem, Bar-Kochbo,

já nemohu přec bratry opustit!

Ty odcházíš, kde vzíti sílu pak?

Kde bral’s ji, vydav tento krutý příkaz?

Tak neodcházej, počkej do zítřka!

To zradou bylo by na bratrech mých.

Pojď, smluvíme se, vysvětlí se vše,

ty přece neodejdeš, Akibo!

Já musím s nimi! Pak mne opouštíš.

Ty dříve opustil jsi zákon boží,

jen důvěřuje v sílu paže své

a podceňuje příliš sílu ducha.

Co udělal jsem tobě, Akibo?

Mně? – Lidu svému co jsi udělal,

se dříve ptej! Ty tedy odcházíš?

Ve prospěch tvůj, vždy budu při tobě.

Však odcházíš – a na tom je mi dost.

Tak všemi, všemi, všemi opuštěn!

I já chci s nimi! Nikdy, nikdy, ne!

Tys duše Betaru – ty neodejdeš!

tys lidu svědomí, v nás boží hlas,

ty neodejdeš!

Ty neodejdeš, ty nás neopustíš!

Což mohu já, kde velí přísný zákon?

Jej nepustíme! Slyšel’s to? Zde viz!

Jej nepustíme! Naše duše on!

On pokavad se modlí, silní jsme

a vytrváme v boji veškerém,

jej nepustíš ty z brány Betaru.

On musí zůstat a on zůstane!

On zůstane! On duše Betaru!

On zůstane, on, duše Betaru...

Co já jsem pak? – Nuž bránu zavřete,

On zůstane! Ať žije Bar-Kochba!

náš jediný král. Sláva, sláva mu!

Co zmohu já? Co jste to chtěli jen?

Kmet nad hrobem modlitbu pouze mám.

A ta buď naší, otče! Strážný duch

buď Betaru! Již bránu zavřete!

My tedy dva a náhle proti sobě...

Já synem lži dnes nařknut veřejně,

ó krutá ráno! – Muselo se stát

a stalo se. Jsem opuštěn a sám,

kde v tom si najdu pramen nové síly!

Co chce ten lid? – Nač civí ještě kol?

Zřel přece pohanění svého krále

a svého Messiáše. – Co chce víc?

Ať rozejde se! Zdráv buď Eleazar!

Jak? – Eleazar? – Proč ne Bar-Kochba?