ZPĚV JEDENÁCTÝ.

Mrtvé ticho. Země máť se třese,

hrůzy nohou zdusán její prs,

ve svých plodech štěp jen popel nese,

ve květech krev růžový má trs;

cizák zabral chatu vyloupenou,

hrad i chrám, v němž z bible věstil kněz,

dívky hynou za klášterní stěnou,

juni spoutáni jsou do želez,

v damašku a zlatě chodí vrah, –

česká říše samý pláč a strach!

Léta hynou, nikde žádné spásy –

ten, jenž strašil druhdy světa půl,

orel Mansfeld, junák sivovlasý,

lidem plakán dávno zahynul;

Zádru blíž, chtě ujíť vrahův lečem

na věčnosť žel s krunýřem a mečem.

A kde Hanuš, dědic jeho vzdoru,

proč že nejde v hodný věru čas?

Waldštýn s Vídní ve zlém tone sporu,

Tilli zabit, země bez vojsk zas...

oj, jdou od severu jiné zprávy,

Hanuš vojska sbírá u Žitavy.

Jako mraky v noci dusném taji

k bouři kvapí nebes na obzor,

zevšad exulanti pospíchají

do zátiší krkonošských hor.

Znova rostou nadšení a síla

rozprchlých se po Evropě druhův,

vše, co zloba posud nezhltila,

do rodných se tajně vrací luhův

k pomstě boží na zlotřilých smělcích,

zhoubcích práv a země na vetřelcích.

Sokolem Thurn střelmo do Sas míří,

Gustav Adolf orlem do Bavor,

Richelieu síť piklů znova šíří;

mraky nasycen jest nebe svor,

v jejichž ňadrech černá smrť si vije

kolem hlavy války rudé zmije.

Z Lužic do Čech učiněn je vpád;

co dřív českou volnosť utýralo,

divým kvapem na útěk se dalo

lvem jak polekané hejno stád,

okřídlené Hanušovy čety

zabírají v stálém vítězení,

před šesti co zanechaly lety;

není města, vísky, dvorce není,

kam by nevracel se na pospěch

cizím lotrem vypuzený Čech;

po stech kněží v průvodu se hrnou

do škol, far a chrámů nazpátek,

mečem svým jak bleskem Hanuš rek

křivdy hubí – loupežníci trnou,

a ti černí mniši Španiel

rozprchli se do svých skrýší stínu,

jak u větru z přisládlého blínu

ve skal spáry jedovatý pel.

Děčín dobyt; české chasy sbor

do města se prodral z temna hor,

tře a bije šíře pláč a strach:

poražen je vůdce Tiefenbach,

s křídly zlomenými k Slezska straně

prch jak z drápu orla skřehlé káně.

Ku Praze vždy blíže tíhnou voje

jako v máje utěšenou chvíli

v lípy větve bujné z oulu roje.

Kdo je raněn, ani nezakvilí,

třeba zmíral. S pozdviženou hlavou

k vůdci hledí tváří s usmívavou,

by mu cestu zlatou v život nový

ukázaly oči andělovy,

který v ruce prapor s kalichem,

něžnou paní po boku mu jede,

a jenž nazpět v milou spěchá zem,

by jí věnčil skráně smutkem bledé,

které loupežníci vášní litou

ovinuli větví trnovitou.

Jako bílý sokol Hanuš letí,

za ním siré vlasti siré děti,

za volnosť a víru heslem volá,

Pán bůh s námi, Praha neodolá!

V Praze ticho. Velké hradu síně

vyzdobili páni ku hostině,

aby oslavili plni chlouby

desátý rok bělohorské zhouby.

Lahůdkami přetížen je stůl;

nejvyšší pan hofmistr dnes darem

příjmů ročních obětoval půl,

a pan kanclíř skvostným rudým žárem

hodlá rozjařiti země hlavy:

okovů dal náklad stoletého

na hrad přinést z panství Mělnického,

císařem jež dostal do zástavy.

Veselo a hlučno kolem všudy,

divy tvoří český klenot rudý,

aniž dbá kdos přitlumených zpráv,

Sasův že a Čechův valný dav

z Lužic k Praze vede Arnheim smělý,

jemuž, vojevůdcem podružen,

Hanuš z Řičan prvním vojům velí,

aby zpět vzal říši, dravcův plen.

Hodovali. – V tom na chodbách ruch,

tlum jest měšťan; Michna strachem tuh,

poznaltě hned z jejich obličeje,

že se hůře nežli tušil děje!

„Co nám chcete, páni, v také době?“

„Rozjitřen je všecken městský lid,

ochrany proč nevšímáte sobě

pražských měst, jak kdyby mír a klid

bílým křídlem stínil vaše čela,

zatím hrozná zpráva zasyčela

města vůkol. K Praze táhne Sas

s exulanty Čechy, jejichž hlavou

ten, jenž uprchnul vám před popravou!“

„Klam!?“ dí usmívavě Maradas,

„chcem vás brániť, lží-li pouhou není

Petrovských snad, že by v rozkacení

voj náš hraniční byl pokořen?

Věru tak! Aj roste Hanuš ten!

Kudy kráčí zemských po hranicích,

v pustých samotách a skrýších lesů,

vydupává sbory váhajících

k děsnějsímu nežli posud plesu;

s Arnheimem k útoku se stroje

volá vyhnance, kdo ještě živ,

aby za pomoci saské broje

zpět je vedl do vltavských niv!

Jako hejna rozkacených běsů

selský lid mu v ústret spěchá z lesů,

že se prachu pozvedají mraky –

za tři dni sem přivalí se taky!

Kaplířové, Kinští, Těchnic, Bubna,

každý zvlaště svůj mu druží sbor,

tak že predikantův ústa chlubná

právem dí, že stěny Krušných hor

bohem oživeny Praze kráčí,

aby zavalily zmetky dračí.

Václav z Roupova, druh Hanušův,

tlučovským juž údolím tou chvílí

z Litoměřic do Roudnice pílí...“

„Zadrž!“ vece Berka, Michna: „Mluv!“

Ale posel nedbaje těch sporu

ani nepřestává ve hovoru:

,,Žitenice zaleh Roupovec,

bratří Lstibořičtí Žernoseky,

a hrad Kamejk Ploskovec;

povždy víc se šíří dravců vzteky,

z obrácených kacíři jsou znova,

vrchem víry kniha Ježíšova,

ona bible, kterou v hněvu svatém

páliti jste dali mistrem katem. –

Lidstva zpěv a zvonů hlaholení

vítá zbojce jako spasitele,

vše se k Hanušovým nohám stele,

beránkové na vlky se mění,

nejvíc ti však zlostnou pášou příku,

v rejstřících jenž byli kajicníků.

Divné zvěsti vypravuje lid:

Po boku že bílém na komoni

Hanušovi kluše nebes vid

a sbor jeho zlatým štítem sloní;

zázračný prý jest ten nebes zjev

ve krunýři skvoucím archanděle,

zlatý šišák na bělostném čele,

v outlé ruce skvoucí korouhev;

netasený meč kol outla pasu

jarní písní o hruď koně zvoní,

plavý vlas, jak bystřeň v slunce jasu,

přes plášť sivý k patám až se kloní,

jak když zlatí paprskové vplynou

v rána době na pláň nebe sinou,

a kam mávne korouhví svou bílou,

vítězí Čech sterou nad přesilou.“

„Snad ten zázrak též Vám ňadrem škube,

zbožní páni?“ vece Berka z Dubé,

„také zvěsti otravou jsou lůze –

proč nám nepřejete klidné schůze?

nemáme snad původce těch šumů

přivésť na radnici ku rozumu,

aby“... Nedomluvil; týmže mžikem

rozlétly se dvéře večeřadla,

Tiefenbachské jízdy poručíkem

pravda jedem v poháry jim padla

otravujíc náhle skvostná vína:

„Hanuš k Praze táhne blíž a blíž,

Čechy jeho jsou, snad celá říš,

za ním Sasi vtrhli do Děčína!“

„Aj?“ dí Michna, pohár pouště z pěsti,

„netušené, hrozné jsou to zvěsti,

Hanuš se Sasíky to že páchá?

Není v Děčíně snad Tiefenbacha?

Kdo vás poslal? rcete!“ „Právě on!“

a z úst všech se ozval děsný ston.

„Ó tak pravdou!“ vece Michna v ráz,

„k Vídni rychle obraťme se zas,

nelzeť dáť co na sebranou chasu,

na měšťáků hrstku zbabělých,

prchnem raděj, rychle, nechme kvasu!...“

a s ním Berka s Jeníškem se zdvih.

„Jak, vy páni z Prahy prchnouť chcete,

kdo nás brániť bude? pro bůh, rcete!“

„My,“ dí Maradas, „s Hoef-Huertou,

ať si prchnou čeští páni, směle

sami v boj chcem jíti s lůzou tou,

nechať znají, kdo jsou Španielé;

my“ – a oba pěstí na hruď buší –

„jako poctivci zde budem s vámi,

jděte jen, vše ostatní jsou klamy,

Maradas cti svojí neporuší,

životem svým brání česť a vás,

jděte jen!“... Tu vchází posel zas:

„Běda, páni, běda! v ranní zoře

bude Hanuš z Řičan s vojskem svým

s Arnheimem stáť na Bílé Hoře;

juž ho prozrazuje ohňův dým,

rachot kusů, plachý úprk žen,

a než zora nový zrodí den,

zhynou mečem, nebo v ohně dýmu,

kdo jdou s Ferdinandem císařem,

nebo duší nachýlili k Římu –

Hanušovi patří celá zem!“

Jako jeden muž se páni zvedli,

rudé víno pili, přec však bledli,

ve pokřiku skončen hodokvas,

sluha sotvy plápol svící zhas;

všecko domů – z domů, z města kvapí –

na nosítkách, na voze i koni,

muži klejou, ženy slzy roní,

všecko v divé směsi: páni, chlapi;

vůdci, nedbajíce slibů svých

s vojsk svých zbytky v různou tíhnou bránu,

s nimi v patách pražské chasy smích:

A my vstříc jdem Hanušovi k ránu,

dřív však pobavme se v sklepa skrytu

otců Pavlanů a Jezovitů. –

A juž chasa z pomsty silou tuří

v klášterech a vrahů domech zuří;

ničí všecko na prach, trhá v rum

Jeníškův a Kravařského dům,

v kterém otec, tuše pomsty nával,

mrtvicí dřív ztepán dokonával. –

Křik a nářek kolem; plni žele

Pavláni a černí Španielé

z klášterův svých stěhují se sami;

vinaři je ženou sekerkami,

hanou pleše, blátem šat jim ruší,

druzí teslou v městské brány buší,

nesouce své duše z ňader tísně

v ústret bratrům na perutích písně.