Zpěv jedenáctý. INTERVIEW.

Můj muž – zřím jasně – k druhu hostí patří,

jenž večeří, však shimmy netančí.

Jak zdá se, český čert, tak jako jeho bratří,

rád na se béře roucho beránčí.

Zrak upírám čertova na beránka,

snaže se vniknout v jeho podstatu.

Kabát je křesťanský: Konfekční firma Džbánka.

Však co se skrývá v tomto kabátu?

Jdi přímo k věci – uklouzne ti jinam

a nevystrčí rohy mluv co mluv.

I usedám. A jemně započínám

s pekelným druhem tento intervjův:

Zdrávi-li doma? – Díky za optání.

– Na cestách? – Ano. – S někým nebo sám?

– Nedala jinak, jsme tu s mojí paní.

(Ah, voilá, toujours, cherchez la femme!)

I pátrám kol, hledaje družku pána

českého pekla, českou Lilitu.

– „Je v hotelu. Na lůžko připoutána.“

Šibalsky: „Což bych jinak moh’ být tu?“

A dále: „Migréna. I já už sotva lezu.

Těch římských svatých! Teď chci svatý klid.“

Důvěrně: „Půlnoční je v kostele il Gesù.

Jak vypadá, prosím vás, jezovit?“

Chrám il Gesù je totiž jesuitů:

(řád proslulý ďábelskou reklamou).

Dím: „Jako vy.“ – A mysle na Lilitu:

„Tak hanebně však ženy neklamou!“

Ni brvou nehnul. Proti tomu muži

je světicí ubohá Lilitka.

– „Však kdybyste byl“ – podotkl – „v mé kůži,

také byste si hodil z kopýtka!“

Nu, chvála Bohu, podřekl se zrádce!

Okončetiny venku byly by.

Nedokážeš mi, ďáble, jen tak hladce

jak paničce snad svoje alibi!

V tom jako blesk jeden cameriere,

k nám skočí, ďas jak by ho posedl;

protějšku mému talíř z ruky bere,

jsa v domnění, že ještě nejedl,

a že jen v sarkastické demonstraci hbitě

host po talíři nůž svůj prohání

vlaštiny neschopen. Však toto velké dítě

odvětí měkce: „Danke. Domani.“