Zpěv jedenáctý.

Kdoby činy Českých Amazonek jevil

Pouze ve hrdinském vážném slohu?

Kdoby aspoň časem k plesu polních rohů

Nepoužil hrůzy, bitev neulevil?

Nejsou Slované peň kalokrevný;

Zpívám zde jen jeho trsu,

Jenž se stkví co národ zpěvný,

Saje bodrost ze netrudných prsů.

Sudík vážný vyřkne propovídku,

Neslušno že v přímé věci úsměch míchat?

Nebezpečno jest sic v hnízdo vosí píchat,

Dá se uvesti však na námítku,

Že i děvy libují jen půtek hrůzy

Z nuzné doby, a že hrdinskou svou chůzi

Kde jen možno mění rády v kroky plesné,

A že nepřichází jim vhod doby děsné.

A jak vypustiti z uzlu děje

Nermoutící, neb je pěti hlasem trudným?

Bodrost temno jasní, srdce křeje;

A kdo nazve báseň chodem bludným,

Zavzní-li předc ve vlastenském duchu?

Nepídí se pěvec po cizinském sluchu;

Následovat hodlá oučel jasných tvarů,

Udržet chce střídmost u rozmaru.

Pominulo děsení sna Přemyslova,

Na obloze třpytila se míru čáka;

Zněla ve ležení mužském plesná slova:

Ti tam, zpomněvše si na ušáka,

Přednášejí o něm pouhé chvály;

Ti tam jeví, jakých dívek by si přáli,

Jaká v hod by komu přišla za útěchu!

Ke Děvínu věje množství lásky vzdechů.

Tu zde zase mnozí přemilostní hoši

Kochají se v liboplynném zpěvu,

Zní jich píseň o výjevu

První lásky, kterak ve rozkoši

Ploul jim život ve obradujícím plání,

Že tu pocítili bláhy ve hovoře,

Že jim neostalo teď nic, nežli hoře!

Teď jim kojí bolest želné naříkání!

Tam zas viděti jest jarou chasu

Vybídat se ke zápasu,

Ty zde těší sláva ve závodu,

Ony zase ve přeplutí brodu,

Zde zas jiní při píšťale

Křepké kroky provádějí znale:

Tito však tam v chládku převesele

Zpěvný hláhol jeví u korbele.

Jako viděti jest času vedra

Po západu slunce ve oužlabí

Vodní obec, bodrý národ žabí,

Prováděti hbitost, brzo bedra,

Brzo vystrkovat vzhůru hlavy,

Brzo tropit směle nad umělce

Krátkochvilné kotrmelce,

Bdělost celou jeví tisíceré davy.

Jeden ostrým hlasem k pění vypobídá

Družky; zbor se po zboru hned střídá,

Celé položení hlásá vroucí řechtot,

Jsou to souzvukové druhům přelahodní,

Jest to plesot této obce vodní:

Tak ten tábor mužů jeví chechtot,

Horlivá jej baví kratochvilnost,

V vyražení vězí jeho pilnost.

Tak též zříme ve podivném času,

Rejdy držet na tisíce vran,

Na stráži ty stojí, ty co ve zápasu

V povětří se hemží u všelikých hran,

Provodíce křepké tůčky v letu,

Veselí se v kolotavém změtu,

Vyjevují radost jejich vnadné zvuky:

Taká plesná živost řídí mužské pluky.

Předciť dychtí nad druhé v hře Pražský dav,

Veselost chtě zvláštní provozovat,

Jeho vůdce Zděnek, který na ní snovat

Nepřestává, vězí u příprav.

Třeštění chce Štansonova představovat,

Jeho všecky příhody a činy znav.

Dlouho se již k tomu přehorlivě chystal,

Mnohý bystrý hoch mu k tomu přistal.

Štanson přirovnat se může Orlandovi,

Potkal jej též v lásce osud jeden;

Byl též jak on žehravostí sveden,

Neodal nic v síle Bruncvíkovi,

Koruně všech Českých reků;

Potřeštil se jako panoš francký v zteku.

Koho plápol lásky neomámí?

Komu nejsou její osudové známi?

Cítil v srdci touhu nějakousi

Po kadeřích nápodobných zlata rezu,

Ve snách viděných již, jel, kde Holovousy

Se stkví, tam je spatřil, přitom jako z bezu

Oči jasné; pohled plný vnady,

Bělost pleti, ana skrývá vady,

Děvu jménem Dojku, že se ráda mlékem

Obírala, tam to trhlo rekem.

Oba chodívali vroucně k Mžinu toku;

Na loďce se vozívala ráda děva,

Zatím řezával rek její jméno v dřeva.

Událo se jednou jeho soku,

Že choť na závodní stranu vystrnadil,

Pustiv po vodě loď, na koně choť vsadil;

Zhlídne rek náš maní svod,

Dychtí přeletěti brod.

Proud jej zanes, přebřed tok Mžin pozdě,

Našel sice sledy koně v hvozdě,

Však jej rychle překvapila noc.

Počal kvílit, zdmul se zlostí,

Hořel pomstou, soptil žárlivostí,

Mátly jemu smysly vlastní síla, moc;

Přehrozno řval, zůřil v jeku,

Až se posléz ztřeštil z milostného vzteku.

V zmatku tropil pošílené kusy,

Na všecko se počal kasat,

Zavraždil i mnohá hejna prasat,

Za soky je drže; za dívky měl husy,

Zhlídna jednou proti sobě pádit býka,

Páčiv za svého jej protivníka,

Uhnuv se mu za rohy jej popad,

Na hřbet skočil, darmo počal stádník kopat.

Jezdil na něm klusem do oupadu,

Až se skácel. Sjezdil potom mnohé zámky,

Všude pozanechav zmatku svého známky;

Slouha jeho dychtil napraviti vadu,

K němu svolal zaklínače,

Olejníky, líkárníky, navazače;

Pomoc líku, vroucího též zaříkání

Uhasily drobet potřeštěnost, plání.

By se spíše spustil děvy zrzé,

Věští se mu, že sen Rozhonovu dci

Jemu soudí, ana krásou ční.

Předevzal tak s Vlastou potýkání drzé,

Seznav, že sic jest to děvče charpooké,

Leporostlé, nedivoké;

Však že mu předc chybí plamen kštice,

Opovrh té slíčné krasavice.

Uzdravil se: důznam o milence,

Dozvěděl se, že jest v děvčím hradu,

Že tam sklouzla, aby do oukladu

Neupadla; chvátá ke studénce

Svého přání; tak se octnul v mužském bytu,

Mní se tam, že v přepiatém dlí citu,

A tak nechtí propustit jej s práznem,

Chtí s ním laškovat co s spolubláznem.

Zděnek převléci dal, by sved kratochvíli,

Zrzavé tři hochy za děvčata,

Za býka dva muže, mnohé za prasata,

Za reka a slouhu po dvou: ti vší píli

Vynakládali si ve obleku,

By se podobali Dojce, reku,

Z postav jedna byla jí tak nápodobná,

Že se zdála děva dvojnásobná.

Nebyl oučel Zděnkův reka nížit, trudit,

Hodlal třeštěnost jen lásky představovat:

Tím chtěl v vojště čilý rozmar zbudit,

Dal tak na dvou ladech provozovat

Jeho zmatky; na třetím chce, by rek stkvělý

Vytvařoval sám svůj plápol vřelý,

Však mu odejmouti kázal zbroj,

By se v hoře neproměnil plesu zdroj.

Zděnek k panošovi kvapně kročil,

Praviv: „Teď jsem mezi zajatými zočil

Sličnost plnou žárných vnad;

Jsem skrz na skrz její krásou jat.

Přichází hle! stkvělost její kryjí roušky,

Po ramenu skví se ryzé kroužky;

Jev, co znamená ta v znaku jejím sojka?“

Zástup volá: „Toť jest kněžna Dojka!“

Přestrojenec Štansonovi libě šepce:

Černoušku můj, jsi mi ještě věrný?

Odpoví tu trhnuv sebou panoš černý:

Jsi to Dojko? na milost se tážeš? v lebce

Vězela mi, ano celičičká v mozku;

Mnil jsem, zanechá že z něho pouhých trosků.

Bohyně má, panovnice rudá,

Ke výjevu lásky mluva má jest chudá!

Na to vypravuje mnohé statné činy,

Co mu byly uložené od sudbiny;

Zděnek místo herce, by se neprozradil

Hlasem, jeví jemu známé děvy děje,

Nimi reka víc a více vnadil,

Který plápolností celý zeje,

A tak v omylu se více sílí,

Sám a jeho slouha v milence se mýlí.

Dí ten: Všekrásovno, hvězdo z Holovousu,

Jeví tvář již milost, vzhledni na oslablé

Reka zraky, na vyzáblé

Jeho líce: toť jest od vrtousů

Parné lásky; jindy krásný co vzor hejlů

Podobá se nejstaršímu z chramostejlů;

Pro tě válčíval i s obludami,

Které cenily nať jako vrata tlamy.

Na to přišel Černý panoš k slovu,

Vece: „Nech mě uzřít zanímavost v tváři,

Tak jak hledím na tvé zlaté kštice záři;

Zotavím se celý zase znovu;

Oděv se mi zjasní z mraku

V červec, tak co brní raku.

Děvo krásolícná, ladodobná,

Nehoda mne chtěla tebe zbavit zlobná!“

Velitel hry praví: „Získáš za odplatu

Děvy, nápodobné zlatu,

Jejího jen otce ze zajetí zbav;

Vězí na Děvíně.“ Dí rek: Nedůvěry

Neklaď, vydobil jsem Rozhonovy dcery,

Vyzvu do souboje dívek dav.

Ač s ním válčit není dvornost,

Musí se zde hledět na odpornost.

Přišla mluva zase na původce

Veselohry, praví: „Větvi holovouská,

Důvěřuj mu, jistě Děvín zlouská,

Vysvobodí z vazby tvého ctného otce,

Dovol hned již zasnoubení slavit,

Hleď ho předc již jednou hoře zbavit;

Hle, jak co vosk v parnu měkne!“

Hrdina v tom na koleno klekne.

V celé krajině jen ozívá se smích,

Též i neukojitedlné řechty;

Lesové a skály opakují chechty,

Dál a dál se plesot vůkol líh.

Herec jeden vytvařovač šlechty

Mačká k srdci místo děvy vích,

Panoš Černý drží posměch za plesání,

Mní, že cítí s ním vše radování.

Posléz se tu sešli ti tři Štansonové,

Tolik sluh též, podobné tři Dojky;

V jejich štítech bylo vidět sojky,

O to bylo podívání nové!

Dí rek Černý: Bdím-li, čili vězím v snění?

Já jsem jistě u vidění!

Slouho, pověz, jestli smyslové mně třeští?

Co ten úkaz milenek třech věští?

Praví slouha: Jsou to pouhé kouzly,

Vždyť předc nemám oči v týlech;

Pověz reku, jsme-li ve třech dílech?

Do mé podoby snad běsi sklouzli?

Mně se osobnost i sama mate;

Nevím, které patří z těch vám vlasy zlaté?

Po kterých má šílit vaše touha,

Bať i nevím, který z nás jest náš ctný slouha?

Byla veselá to motanice,

Vydávala se tu každá za militku;

Každá žádá, aby ji vzal do příbytku,

Pouští se již choti do různice.

Hádají se také mezi sebou soci,

Štanson děvám chvátá ku pomoci,

Slouhové se mezi sebou mlátí,

Reka mysl sem a tam se klátí.

Volá slouha: „Přeslovútný reku,

Čas jest svrchovaný ke outěku!

My jsme okouzleni; vidím holé čáry!“

Dí rek: „Podej mi zbraň, jistě skončím sváry,

Já jsem sám jen Štanson, druhé za přeludy

Držím, ty dvě děvy za obludy,

Budiž Perun jenom s námi,

Všem tu vazy hrdonosné zlámi.“

V nejlepší hře přestaň, praví přísloví,

By si vyváz předce s kůží celou.

Často následuje na veselou

Hračku smutek hotový.

Často radost začátkem prý bývá

Želu; často kdo si ráno zpívá,

Večer pláče. Často slunce jasně svítí,

Brzo obloha se na to porozlítí.

Když tak plouli v rozmaru a laškování

A nic slyšet nebylo než smích,

Tu se proměnila nechvíst z nenadání,

Užas v mužstvu najednou se zlíh.

Jsou jim na zad děvy; z předu se též hrnou

Muži, před nimi tu celí trnou,

Ve strach obrací se vroucné plesy,

Nevidět nic nežli pouhé děsy.

Když se dělo toto šaškování,

Přišly vyslankyně děvší ke knížeti,

Že si děvy nedají hrad rozházeti,

A že jejich knění nesmí bez spáchání

Zrady v sňátek stoupit; že mír polovičný

Neuzavrou. Muži nechtí hrad mu svolit.

A tak povstal tento výpad ryčný,

Jak by se zbraň zase měla trolit.

Jako když se poslední noc masopustu

Hejřilcům, jenž rejdí do holého rána,

Hejno děsů, které chová pekel brána,

Zjeví ve zápachu sirném v hrozném šustu,

Deroucí se bez okolku

S výbory křepčícího spolku,

Vše se hemží, přemejšlíce kudy kam:

Tak to vyhlíželo také tam.

Marně pádí, do zajetí padli.

Přednáší sic vůdce nad divadly,

Že jsou pro počet jen, žeby měli slouti

Pouze zhola darmožrouti,

By se propustili. Prosí darmo,

Jindy křepcí jako kozy, smutně kráčí:

Tak se volci kolorozí, kterým jarmo

Odolalo, z vorby ke domovu vláčí.

Vlasta měla ve poloze

S zájmy oslaviti dnešní den;

Zakázala, aby žádná ve lomoze

Nevynikla, leda jen

Kdeby kázala to nuzná doba:

Muže pílí másti tůčkami a tahy,

Skrývá oučel u nástrahy,

Zdá se, jak by vypukala bitvy zloba.

S nevrlostí Pětisíla toho šetří.

Tak jest nepokoj zřít u výžlence,

Který zápach sledu na cizím dnu větří;

Jest mu, jak by šlapal na mravence,

Aneb jak by válčil s hejnem střečků;

Když jej lovec připne na odpornou smečku,

Ještě hodlá po zápachu jechat:

Tak jest bojovnici, jenž má půtky nechat.

Jindy zvyklá srážet kštice

Tak co makovice,

Jednáť tak co náš rek Bruncvík dobrozvěstný,

Když svůj konal život scestný,

A řek k svému meči: Hlava dolů všem!

Byla jich hned plničičká zem,

A teď měla obrněná v zbroji

Nechat hrdých kotrb mužských na pokoji.

Jako čilý krájič za mnoho se páče,

Ostrým nožem vyjma ze koláče

Přehrozného kosovatý skrojek,

Druhých nechav státi spojek:

Takto Vlasta pozorujíc války nivu

Odděluje z ní z vojsk skývu,

Marně muži vysvobodit jatých pílí,

Naproti nim vzdor se dívek sílí.

Umko, nejsi sice vševědoucí;

Však víš víc, než letopisník vroucí;

O děvách vnes ve své spisy,

Kterak ozbrojené byly tisy.

Vyjev zmotrchané děje, na budoucí

Aby přišly časy, neb ty jsi

Viděla vše, nechci jeviti je v půli,

Zjev i které zašly proti kněžny vůli.

V chumeli jsme zanechali ctného reka.

Tento vyváz velešťastně ze zajetí,

Důmnělá choť prchnout chtěla do daleka,

Přečerný rek za patama jí jen letí,

Herec myslí, že mu rek vaz zláme.

Šíbalství že nečil, bylo štěstí,

Sicby jej i dívače byl utlouk pěstí,

Zarazí se slyše hlasy známé.

„Pomoc!“ volá prchající Dojka pravá,

Za ní Smiloš se vší mocí pádí,

Poznal ji rek, a že postava ta dravá

Jeho sok jest, tu hned srdce v prsouch řádí,

Bez zbraně byv, sahá po sochoru,

Staví se ním soku ku odporu,

Vzhůru celý velebně se vtýčil,

Zajisté by odporníka zničil.

Jako Diomedes Homerův ctný rek,

Spatřiv Hektora se zděsil, lek,

Tu mu napadlo hned uprchnutí:

Takto Štansonova postava a kej

Velikánský soka k běhu nutí.

Darmo volá za ním: „Posečkej!“

Sokovi se však to neuznává –

Uprch. Panoš k milence se nazpět dává.

Divčice mu jeví, kterak po únosu

Uprchla pryč v noci násilnému krádci,

Že ji věrnost čistonitá a bosú

Vyzvala pryč od něj, a že vzala k stádci

Outočiště, které musila prý pásti.

Nejistá že ušla k děvínskému pluku,

Čest že zachovala, že chce klásti

Na Peruna rádlo ruku.

Pravda jest, že ušla brzo témuž dravci:

Ale padla jinému zas nemravci

Za kořist. Rek neznav tyto vnadné chyby,

Pro čistotu víc si děvu do obliby

Přijal. Přestávají chybami být vady

Pohřížené. Vida, co zde za ouklady

Nevinné té divčici rek strojil,

Její poctivostí se víc ještě kojil.

Jevil, v cizinstvu jak dobrodružil,

Mnohého jak dopad z lásky potřeštěnce,

Který toužil jak on po milence,

Kterak mnohé rady od nich užil,

Že se sešel s Orlandem, jak nach

Plodil znamenitým rekům strach,

Jak své děvě získal ctného jmena,

Že s ním jednala co nemilena.

A že náš rek nedbal o kněžice,

Ale pro čest choti jenom o rvanice,

Na to děva rusá odpovídá:

„Otec můj se na Děvíně co plen hlídá,

Pro něj musím sloužit ještě celý rok;

Trvej v lásce, neodejme mně ti ji sok.“

A v tom chvátá k děvám do ležení;

Černý panoš stojí jako u vidění.

Hle tam, co to za svar? strašně se dvé hádá.

Vece žena: „Pomsta mne sem bádá;

Musím ti teď všecky křivdy splatit,

Prohlašuji tebe za hubence,

Za krutce a za nedověšence!“

Doráží naň mečem. Dí muž: „Jen se katit

Přestaň! počni ráděj jechat,

Nechcešli zde živobytí nechat!“

Žena vidí, že mu neodolá,

Bere ke lichotě outočiště.

„Sladký mede!“ přeoulisně volá,

„Co rceš? chci se tobě starat o ohniště.“

Usmíval se, v tom tu po něm ženouc dýku,

Praví: „Za odměnu to měj, krahulíku!“

Ale při klesnutí se ji hbitě chopil,

Tak zem její krví také skropil.

Vedlé sebe padli, všecku k žití čáku

Potrativše trvají předc v hádce.

Ona přezdívá mu vrahů, zabíjáků!

Že jest ženobijec, krutec, zrádce;

On jí oblud, dračic vynadává.

To dvé slábne, však předc nepřestává

Pošeptmu se mezi sebou vadit,

Posléz zášť svou aspoň dechy chladit.

Tam zas jiné dvé jest vidět svářit,

Libošovy oči zůřivostí zářit,

Milenka že na soka se jeho smála,

A z ust jejích o něm někdy zněla chvála.

Darmo družka volá, že jsou to jen klamy,

V čistotě že žije mezi děvčatami:

Nic to naplat! natahuje luk,

Ku pomoci spěchá jí žen pluk.

Ten zbor volá za ním: „Ó ty pošetilče!

Ó zůřivče, nevděčníku,

Ó ty přežárlivý podměšilče!

Ó ty ženstva protivníku!

Horlení tvé jest jen nemotornost,

Věřiti nám káže dvornost,

Láska naše jest jen pro vás milost;

Jak ti napadnout ta mohla urputilost?“

Tu hluk jiný volá: „Poďme na padoucha,

Jenž tam v zadu klamně obstupuje,

Ženstvo za kořist jen vilnou považuje,

Jeho libost v lících, stkvostnost roucha

Mnoho svedla: na svůdce ty nenevráží,

Něžnou lásku, věrnost za nic páčí,

Przní cenu ženstva, ať se v krvi máčí!

Ať se všecko k zhoubě jeho vynasnaží!“

Zaskočen jest. Jako zajíc, jehož chrti

Oloupit chtí honosného rouna,

Oklikami ujíti chce smrti,

Předčít klamem nad běhouna,

Až se posléz vrhne do rákosí skokem,

Nedostíhne víc jej žádný okem:

Tak rek, jemuž neztratil se ani vous,

Mezi křoví husté hbitě sklouz.

Tamto zase ruka osudova

Hrozí přivest Lichoslava do nesnáze,

Vydal o Ctislavě utrhačná slova.

Dí ta, jak jsou k ochraně cti slabé hráze,

Často mnohé křivé vykládání

Oloupí čest, kterou hájit vadí stud,

Důvěří, že nevinna se sama brání,

A tak roztrousí se kradmo lichý blud.

Zahlídnouc jej volá: „Lichý nabádáči!

Lupiči cti, krutý utrhači!

Poď sem v souboj! – Prcháš, jevíš strachy?“

Vece panoš v běhu: „Od jiného vyšel

Důznam, mluvím, co jsem slyšel;

Povyš se jen nad ničemné tlachy.

Utichne řeč. Života ni pro obuvy

Nenastavím, tím míň pro pomluvy!“

Praví děva: „Reku bezectného ducha!

Není krádce jen, kdo jiné loupí, svláčí,

Za něj se i, kdo se dělí o lup, páčí!“

V tom tu panoš mněv, že dostíh v běhu sucha,

Zastaviv se, z děvy tropí smích;

Její družka hodlá mstíti pych,

Sahá po zpružném tu luku.

Děva volá: „Perune řiď její ruku!“

A hle, urazila jemu ucho střela!

Panoš pro něj víc než pro kotrbu oupí,

Praví družka: „Zachovalost tvá se čněla,

Žádný lichák ji víc neoloupí;

Celý život spořádaný tvůj vše zvrátí!“

Volá panoš: „Žádný mne víc neobrátí,

Tupit, hanět budu vás teď všecky,

Nazívati stejnými i mečky.“

Hle tam, co se to as děje na bojišti?

Bžírka válčí se Černošem převášnivě.

Jednal jedenkrát s ní urážlivě,

Nechav ji stát samu na křepčišti

Pro sokyni. Převedla ji sem msty zloba,

Ana nechce po letech ni levit,

Chtěla se již víckrát jevit;

Ale teprv vyskytla se k zhoubě doba.

Panoš volá: „Chci tu všecko vynahradit!

Chci i živobytí pro tě vsadit!

Neb mé rámě s uraženou válčit nechce,

Odpusť, sokyně mne k tomu popudila;

Zavrh jsem ji.“ Msta tu krotne. Poranila

Předc jej, ale velelehce.

Strká do pošvy meč; podali si ruce,

Panoš po rekyni touží v blahé muce.

Tam si Lehka na bojišti skáče,

Pomámila mnohé reky sliby,

A tak chrabrý Zlomír došel také chyby,

Za posměch a potupu to páče,

Číhal na ni, až ji předce jal,

K děvě mstou a láskou celý žhal;

Hrozí smrtí, s ním-li volně nepotáhne,

Dívka po svobodě pouze práhne.

O pomoc zde rychlou vzívá bohy,

Ti jí okřídlili spěchem nohy;

Zdá se býti tak co větra plémě,

V běhu sotva dotýká se země.

Mnozí za ní pádí, co jen ducha měli,

Za ní pouští spěchající střely.

Vyvázla již v bezpečenství;

Slavme její nohy, tak co udatenství!

Co to za hluk, odkud přichází ten hřmot?

Silný, jakoby řval tisícerý skot?

Jest to Vadky povyk hoden chvály,

Mnohé závistivé si ho přály;

Huláká tu: „O jak jest mi mílo,

Že zde mohu, co mne těší, z prsou svalit,

Tak svůj souzvuk zdokonalit;

Dosavad jde dobře naše dílo.“

„Nejsou moje zvuky pouhé tlachy,

Plodí mužům hrůzonosné strachy;

Zástupy i plaší to mé nadírání,

Slyšet je ho do končin až Čech,

Hrom i nemá v prsou, co já zvučný měch!

Hrome přijmi se mnou k jeku vybídání!“

V tom jí šípka do ust přímo pádí:

Proti střelci řečnice ta vztekle řádí.

Jaký nářek to zní? Líbezna tu kvílí

Nad svou plukovnicí, po kteréžto chylí.

Volá: „Žalovat vše musím Leli!

Zašla Vládka od milence,

Že prý dbala více o výžlence,

Nežli o něj; proto spustil po ní střely;

Družky nezajděte pro ni v želi!

Hle, jak se stkví ještě u ruměnce!“

„Okrasa tvá velevnadný čepec,

Tento podiv krásy, umělecké dílo,

Jenž se na hlavě ti přehonosně chvílo,

Zašel s tebou. Kvilte pro něj, neměl tepec

Aspoň tebe šípem srazit,

Vznášel jsi se hrdě nad porohy

Bydlitele lesa do oblohy!

V čemžs mu ublížil, ach, že tě hleděl zkazit.“

„Závistně i na tě zřela děva mnohá,

Znavše stkvostnost té tvé velké ceny;

Působila spanilost tvá velerohá

V srdci mužů čarodějné změny!

Kdo tě nosil, tu ta sebe škaredější

Zdála se hned nejlepější,

Kdekoliv jsi se pnul hrdě vzhůru,

Věštíval jsi lásku, časem buru.“

„Lela na tobě, ach! kuly sličné ruce,

Svou zbraň složil do tebe sám Lel;

A tak nad ozdoby všecky jsi se čněl!

Teď však ležíš poblátěný co onuce,

Tepou tebe, ouvech, koňské nohy:

V čem jsi popudil tak na se lásky bohy,

Že tě opustili ve osudné chvíli?

Ach, kde vezmu ke vychvale dosti síly?“

„O tvé kráse pěli básníkové jací!

Po krajinách hlas jen chvály zněl!“ –

Chtěla dále ještě jevit žel;

Ale plukové se děvčí na zpět vrací

V bolné místo; zabírá se v jinou stranu,

Viděti jest slavně táhnout pluku hranu,

Vítězství že vydobyla malou ztrátou,

Jenž se sotva získá bitvou kolikátou.

Zájem mužstva vyved vládykyně znik,

Polapeno jest ho přes třetinu;

Děvy chtí je nazpět pustit na dědinu,

Jestli odpřisahán bude od nich zvyk,

Že víc nechtí s nimi válčit, neb jim kázat,

Mají jenom vězením se vázat

Mocní, znamenití pro věhlasnost,

Aneb koho povýšila rodu jasnost.

Štěstí určilo si ještě dnešní den

Oslavit víc; lapnut být měl vzácný plen,

Takto ve rozmaru s příhodami hrálo.

Rubomila vychovaná u svévole,

Zvykla konat, co se jí jen zdálo,

Přitáhla sem s vlastní druží v pole,

Tropívala všecko na opak,

Na šíji svůj nosívala znak.

Držet stráž dnes měla s druží v lese,

Ta tam křepčí, poskakuje v plese;

Pásti nechává své zvíře jízdné,

Polokoně, zvyklého, jak na něj hvízdne,

Navrátit se. Slyšev dnes však šusty,

Umyslil si místo pastvy lazem jechat,

Děva volá, pronáší zvuk hvízdný usty:

Nepřestává předce cvalem spěchat.

A tak přišel polokůň ten na vrcholi,

Za ním děva, a s ní její zbor.

Napadly tam vůdce, skoumavší, kam v poli

Míří dnešní rozdrchaný spor:

Chytrák Přibral vězí mezi nimi také,

Děvy usilují ten hluk vzácný lapit,

Mnohé musí za cvikířem kvapit,

Který zkouší tůčky křivolaké.

Tento výpad, zájem tropí v mužstvu zmatek,

Mní, že ženstvo vězí v lese ve záloze.

Zatím Rubomila, vedouc stkvělý vzatek,

Jedouc na mezku co na vítězním voze,

Hrdne při slavícím zvuku,

Odevzdává kořist mnohocennou pluku:

Přitom její šlapák, zvíře lepé,

Pyšně svými kopyty zem tepe.

Ples zní vůkol z všech stran hlasno,

Povýšují jej též polní rohy,

Že se vine ze polohy

Vlasta, oslava žen, míru nové jasno.

Jatí smejšlí, že je potká krutá bídnost,

Na svobodu propuštění dívek vlídnost

Nemohou dost vynachválit,

Těžko přichází jim od vnady se vzdálit.