ZPĚV JEDENACTÝ

K výši šlehá plamen Trobojnice,

bílé kol ní krouží holubice.

A jak prapor vlá a štká a kvílí,

junáku se zdá, že ptáci bílí

píseň pějí, vroucnou píseň hudou

o národu – pobratimství svatém

všech, kdo byli, jsou i kteří budou,

trojjediném, v sledu věků spjatém:

„Dědův kosti trouchnivějí v hrobě,

v kolébce sen hvězdný dříme robě;

ty však miluj, bojuj, trp a služ,

věren hrobům, kolébkám i sobě!

Mrtví živým cestu ukazují,

živí budoucím ji připravují.

Věren těm, kdo řetěz tajemný

spolu s tebou kovali a kují,

pro pravdu a pro lásku-li strádáš,

poklad vzácný v nebesích si skládáš.

Blažen, břemene kdo lehkého,

rozkošného toho jha si žádáš!

Čeho, duše, čehože se bojíš?

Obětí-li srdce nenapojíš,

bude vysýchat, až okorá.

Málo ztrať a se mnohým se spojíš!

Naše kosti trouchnivějí v hrobě,

v kolébce sen života sní robě.

Ty však bojuj, věren do smrti

kolébkám i hrobům, nám i sobě!“ –

K hvězdám šlehá plamen Trobojnice,

bílé kol ní krouží holubice.

Tichou nocí prapor štká a kvílí,

slzy šumí a ti ptáci bílí

píseň pějí, vroucnou píseň hudou

o národu – pobratimství svatém

všech, kdo byli, jsou i kteří budou,

trojjediném, ve věčnosti spjatém:

mrtví živým cestu ukazují,

živí budoucím ji připravují,

všichni, jedni druhým, druhým jedni,

stejně dlužní, stejně odpovědni. –

Uviděl ten prapor junák dobrý,

zaplakaly jeho jasné oči.

Oblak slyšel zpívati a láskou

zaplanulo jeho mužné srdce.

Láskou, bolem, hněvem zahořelo,

odhodláním velkým zkovovělo.

Zaplál junák jako vatra živá,

tvář mu hoří za horou jak slunce,

oči jak dva temné drahokamy.

Skočil junák jako oheň živý,

mávl junák šavlí plamenitou,

svého vrance mezi oči líbá:

„Budu z hladu černou zemi jísti,

budu z žízně z listí rosu píti,

ale rozbiju tvá pouta, Vlasti!“

Tak to slíbil na zástavu drahou

před Bohem i před Lazarem světcem,

před Lazarem, jeho bohatýry.

Miloš-vojvoda, Jug Bogdan-stařec

a s ním devět archandělů jasných,

devět synů, devět Jugovičů,

svědky byli přísahy té čisté.

Tak to slíbil na zástavu svatou,

tak mu Bůh a junácké dej štěstí!

Šumí, šumí v noci ohvězděné

Trobojnice Bohorodicina:

„Neztiší se váhy vychýlené,

pokutou leč vyváží se vina.“