Zpěv jitřní

V propastném bezdnu tmy vhroužena země spí...

Vysoko hvězda plá v samotě nezměrné,

jediný ryzí skvost, pln zářných tajemství.

A z hlubin zamlklých vstříc mlze důvěrné,

v ohnivých proudech svých, v něž noří modré chlumce,

nad hory daleké planoucí stoupá slunce!

V stříbřitý jitra šer svá křídla rozestře

pták rudý, perutí jenž zlatou brázdí tmu,

jež zardívajíc se v polibcích žhnoucích mře.

Dav mladých hrdinů v svém pyšném pozdravu

výš’ zvedá meče své vstříc oku krvavému,

s údery o štíty zpěv hrdý zpívá jemu:

Do srdcí odvážných čerpáme sílu tvou,

jež ňadra zmlazuje a proudí v údech všech!

Rty, lačné pocelu, zář’ pijí ohnivou,

jež tváře zrůmění a provoní náš dech!

A čela bělostná hledají tvého jasu,

by nezranitelná vstříc spěla bitvy hlasu!

Z nás každý touží teď jak hrdý, mocný pták

na křídlech vítězných nad širou, tesknou zem’.

Nesmrtnou naději, jež stoupá do oblak,

jak poklad nesmírný hostíme v srdci svém.

Z nás každý touží žhnout’ v polední horké výši

své zemi, v pokoře, jež naši píseň slyší.

A žhavých vášní tok v paprscích proudivých

nám vtéká v chtivé rty jak medoviny žár!

Žhne záře světelná ve zracích ohnivých

jak božstva mocného zářící vroucí dar!

A v srdcích, bijících jak v poplach v zlaté zbroji,

květ síly rozkvétá ku pocelu i k boji!