ZPĚV JITŘNÍ.

Já,

kdys v kole začarovaném

zlých dědictví, mdlý synek nesvobodný,

živ tesknotou i snem

smutného paria –

dnes v duchový kraj rodný

jsem vstoupil přešťasten a veselý,

mír ranní našel v něm

i pýchu volnosti, jíž v mládí stísněném

mé oči nikdy ještě nezřely!

Zde čirý horský vzduch

zemitou vůní lesní opojuje,

zář výhledu i výšek smělý vzruch

i vichr svobody zde duší duje

i naplňuje

mdlá srdce vroucností i pýchou!

Tak tedy zde

spočineš, duše bědná!

Jde

krajem tím jak nad lučinou tichou

mír horkých dní i letní bouře hlas!

Ledna

jiskřivá noc, úplňku mrazný jas

zde květy vzbuzuje i májem dýchá

z mateřských ňader země!

A živé lidské srdce touhou vzdychá

po činu hrdinském i svaté oběti!

Smrt prchla daleko. V bratrském objetí

tisíce volných duší volně dýchá.

A živé lidské srdce bije ve mně!

Umlkla navždy kletá ozvěna

řinčících pout!

V tragickém dějství smírná proměna,

v níž nesmí zahynout

kdo prošel černou cestou ponížení!...

V zmatku a vření,

v krvi a kouři,

v ohnivém dýmu tone celý svět!

Leč lidské srdce jako horský květ,

kam nedosáhne ruka zlá

po těžké bouři,

po bitvě vítězné zas jasně zavolá

oživující slova!

Oživující slova,

kdy navždy prchl rmut šedivých dní,

malých, mrzkých, pokořených dní...

Prodejná, lživá, chamtivá cháska

se starým zhynula světem.

Po noci zlé se rozední

v domě tvém vonícím jarním květem,

kde zrodí se láska.

A s čela vítězova

stesk sletí, hněv i lítost.

Oživující slova!

Svobodná lidská bytost!