ZPĚV NÁDRAŽNÍCH SVĚTEL

Jsme zelená, červená, žlutá světla

luceren, semaforů,

noc nad řečištěm trati vzkvetla

čtverylkou našeho sboru,

jsme stráže poslušné, jsme oči, které sní,

světla jsme nádražní.

Za ruce křížem krážem se držíce,

navzájem v kázni se posilujíce

svou službu konáme věrně,

ale ač jsme jen souhvězdí technické,

lomcují námi vášně mystické

jak hráči v hazardní herně.

A v klidu stejně jako v pohybu

jsme zřídly žáru;

noc horkou činíme až do všech záhybů

a plnou varu.

V ní horké také jsou kovové skřeky,

nádražní rachoty, rány a jeky,

supění lokomotiv a rázy nárazníků;

jsme jako ženy smyslné, pro které vše se děje,

pro které řičí touha, i strach, i beznaděje

v signálech trubek, pískotů a křiků.

Dny jsme až dosud všecky prospaly,

se šerem k životu jsme se vždy probraly,

noc pro nás pravé má hodiny:

tu sníme v tichu stejně jak v lomozu

o vášních, nikoli o věcech provozu,

žhavé jsou naše vidiny.

Jak drama z biografu a román detektivní

jdou scény mimo nás a lidé srdceryvní,

má erotika ve všem velkou úlohu;

v zavřeném kupé zříme krutá znásilnění,

zločiny kolem se dějí v každém provedení,

vášnivé ve slohu.

Po krvi nejvíce v snách svých však lačníme

a na katastrofu tajně se těšíme

jak na cíl tužeb svých:

do tváří hrůzou a bolestí ztrhaných,

do nahot, do ran krvavých

paprsků zuby zatnouti chce se nám

zelené, červené, žluté,

neznámým lidem a neznámým končinám

dát pozdravení kruté...

Tak sníme a na to čekáme,

zatímco přesně konáme

svou službu v každou noc,

zatímco píšťaly zblízka i zdáli

jako by časem vydávaly

volání o pomoc.