ZPĚV NAVEČERNÍ O MYŠLENCE.

Když pod hvězdnatou splynou oblohou

hory a lesy, dálky u nohou,

světla a stíny, chvíle s věčností,

vše, zdá se, stísněno je velkostí

snu, myšlenky, jež z ticha věcí všech

svůj zdvihá let a omamný stře dech...

Vyrůstá z věků? z dávna? z mladosti?

ze slávy lidské? z vášní? žádosti?

Má rajské ženy kouzlo, pád a stud,

mužovu ctižádost i cíl i blud,

má vše, co zkuté slovo, meč i kříž,

co v hloubku sráží tě, co vznáší výš,

hor srázy má i nekonečno cest,

studenou výšku nedostupných hvězd...

Je někdy laskavá. Má blízký hlas

někoho z těch, kdož milovali nás,

lyšajů sametová křídla má,

bříz bělost po tmě, vroucně rukama

jak pouze milenka se umí tknout,

jak vězeň z mříží v hloub se rozhlédnout,

neb dítětem si pohrát v slunci dne

od rána k noci, květ než uvadne...

A časem, noc kdy chce ti podmanit

ulehlé ticho, paprsků jež přede nit

i zpívající vůni růží plazivou

zanáší vany vzbuzenými v duši tvou,

tak mocným učiní ti čas, kdy vše se utiší,

že zvíš, co jiný nevidí a nikdy neslyší...