ZPĚV NÁVRATU.

Již křehká vesla spuchřela a člun můj valně sešel,

i stožár zlomen, na který jsem hrdou vlajku věšel.

Čas nejvyšší, bych z cizích vod se k rodným břehům stočil

a před soumrakem u krbu své bratry ještě zočil.

To plavba byla nádherná, když vlny tancovaly

a se skalisek omšelých se oči Siren smály,

když v bouřném vichru vanutí se hloubky otevřely,

a na dně palác mořských vil se zjevil zlatoskvělý.

Když blesky mračny křížily a hromu pozoun hučel,

dav utopenců mátožný kol člunu žalně skučel, –

v té chvíli hrůzy velebné, kdy stěžně blesky sráží,

já cítil s dravou rozkoší jsem sílu vlastních paží.

Dnes ruka již se zachvívá a veslem vládne těžce.

K svým poutí znaven vracím se – a prázdné vezu měšce.

Já zlaté zámky sice zřel, na sloupech stály slonních,

z nich hudbu slyšel čarovnou, – leč nevkročil jsem do nich.

A spěchám v tichý přístav svůj, kde v rybářově chatce

chci ještě čelo vrásčité své staré zlíbat matce,

na břehu sedě písčitém chci v západ hledět rudý

a slzou vděku pokropit své rodné země hrudy.

To bude večer velebný... Zem, moře v tiché kráse,

jak bledý opál v blankytu, hle, luna kolébá se,

z chat rybářských se vine kouř, chvoj lesní z něho voní –

já sepnu ruce: klekání mým drahým zvonem zvoní!

Ó sladké kouzlo domova, kdys v půlnočních hvězd kraje

jsi provázelo kroky mé jak zaslíbení ráje, – –

dnes poutník, který čelit chtěl zlu Herkulovou prací,

– jen v holých rukou čistý štít! – se z marné cesty vrací.

Ó vítej, země otců mých, jich krví, kostmi svatá!

V Týn bezpečný a velebný už noha v touze chvátá,

již v branách skláním kolena, pochodní zvedám hlavně,

svých bratří službě pokorné se zaslibuji slavně...