ZPĚV O ČERNÉ I JASNÉ ZEMI (2)

Nepovím legendu o starém, ožehlém kováříku

– v dojemné příběhy spletly ji čítanky –

šprým ani nebyl to pitvorných permoníků,

mužíčků bradatých, v čepičkách, s matnými kahánky,

když mezi spálenou trávou, strom kde byl rozklaný,

temně se zaleskly balvany,

ale spíš z rozmaru země, co nesčetnou nocí i dnem

poklidným dýchala snem,

jediným hlubokým výdechem rozbila stín,

odkryla v tajemném žíhání klín –

Balvany zrozené věčnými tmami!

Staletí zakletá v svítivý kámen!

Zázračné kameny pod skalami!

Zážehy světla, žáry a plamen!

Dusivý dým

z kamenů hněvně vyrazí.

Synečku zasněný, vzpomínáš?

Vzpomínáš? Chalupy, ticho zim.

Jizbička, polena praskající

zadýchnou lesem a pryskyřicí –

Synečku směšný, jak blouznivé obrazy!

Rozhlédni kolem se do všech stran.

Rozryty meze a rozrytý lán,

kde zrála úroda milostivá,

lidský se krtek do země vrývá,

kde voněl ječmen a šuměla rež,

zdvíhá se do výšek ponurá věž,

pěšinkou lipkami ovroubenou

černí jdou chlopi,

mlčky jdou, s kylofy na ramenou,

a dole tam,

pod zemí, pod zemí tisíce rukou

do věčných tajemství kladivem tlukou –

vidíš – a rozumíš, synečku z dědiny?

K dalekým obzorům

dýmavé kopce a komíny, komíny –

A také ty,

synečku z chajdy, co k zemi se sklání,

plesnivá, v stařeckém umírání,

také ty půjdeš jednoho rána

cestou, co černě je posypána,

také ty pokorně zaklepeš tam

u brány černých a červených jam,

nakloníš hlavu a trhanou řečí

o krajíc poprosíš, o krajíc větší:

Za krajíc, za groš dám odevzdaně

život svůj, tělo své, sílu svou, ochotné dlaně.

Také ty,

synečku, naplníš nesmírnou řadu,

tak jako před tebou tisíce kamarádů,

také se spustíš do černých slojí,

hloubkám je třeba roboty tvojí,

rukou tvých, krompáčů, kladiv a lopat,

do lesklých kamenů budeš bít, kopat a kopat,

až svaly ztuhnou a naběhnou žíly,

jedno, ať nahoře aleje voní,

jedno, ať cesty se do šera skryly,

jedno, ať oblohou, modrými stíny

hvězdy se v tanci veselém honí

nad tebou, nad šachtou, nad komíny.

Štola tě lapí, vzduch nasládle dusí.

Ale ty kopáš, tvůj krompáč balvany drtí,

se stěny padají jiskřivé kusy,

kahan je pokropí kropáčkem žlutým,

na ohbí za tebou pohledem krutým

šklebí se maska, záludná vidina smrti.

Pro koho bijí tvé urputné rány?

Pro koho kopáš, havíři umazaný?

Pro koho vozíky nahoru vyletí,

pro tebe, robku tvou, pro tátu, pro děti?

Pro koho zázraky jasného života,

pro koho svaly tvé, krvavá robota,

kdo zloupí kamení, černé tvé kamení,

kdo do nich výsměšné své jméno vyryje,

kdo dary hlubin si ve světlo promění,

v tepelné vanutí, ve zlato, v akcie?

Víš to a rozumíš?