ZPĚV O ČERNÉ I JASNÉ ZEMI (3)

Podivných šťáv se země ta napila.

Vlhkého potu a krve rudé.

Rudý je plamen, černá je mohyla.

Černá je, rudá. Na věky bude?

Velmož se zlatý k obloze natyčí.

Šachty a verky, fabriky, stroje.

Chraptivým hlasem do dálek zakřičí:

Všecko, co vidíte, moje je, moje!

Zdvíhá se Rotschild, Gutmann a baroni

z plamenů, dýmu, rachotu, křiku.

Pod jejich tlapou se šíje tvá nakloní,

havíři, hutníku, robotníku!

Po léta nosils znamení otročí,

uhelný prach a jizvy v tváři.

Po léta plili ti do očí, do očí

vznešení lupiči, otrokáři.

Po léta šeptals v smutku a bezmoci

básnická slova: Hynem, zhynem.

Po léta zpil ses za horkých půlnocí

krvavé pomsty opojným vínem.

V jiskření světel, v barevném přívalu

vsakuje krev tvá do černé půdy.

Zem už je zkypřena. Vydá plod pomalu,

havíři černý, hutníku rudý.

Zráli jste v prachu, temnu a kamení.

Strhnete velmože v nádheře zlaté.

Ale dřív vidina v tělo se nezmění,

dokavad ruce si nepodáte,

všichni, kdož ve velkou myšlenku uvěří,

všichni vy, v řadách, jásající,

havíři, táčníci, kováři, montéři,

slevači, koksaři – robotníci!