ZPĚV O ČERNÉ I JASNÉ ZEMI (4)

Uzrála setba v dunivém blýskání,

před šachtou svítí defilé tanků.

Uzrála setba, žatva se naklání

do rudých zášlehů, do červánků.

Uzrála setba, slavná i krvavá.

K plnému klasu vztáhni si ruku.

Dědovský kahan slavně se podává

na cestu do šachty silnému vnuku.

Oddaný pohled k jámě tě provází,

havířský synku statečný, přímý,

s kahancem neseš dědovské odkazy,

zrající roky bolestnými.

Robota panská nechýlí ramena,

necítíš rachot drábovských řečí,

práce tvá velkým je posláním pokřtěna:

I ty jsi stavitel pro stavbu větší,

pro stavbu svoji, nesmírné rodiny,

pro sny, co zrály dlouze a temně,

pro lidstva nový rod, mocný a jediný,

pro novou slávu dunící země.

Těžní se kola jásavě roztočí,

černé jsou tváře, tvrdé ruce,

statečná věta jiskřivě vyskočí:

Teprv teď zraje revoluce.

Tisíci světel se země ta zadívá

do jasných výšek, do bílých mraků.

Slyšíš a rozumíš? Stroje a kladiva,

údery pístů, šumění vlaků –

Země ty černá, co v dýmy se ukrýváš,

duníš a hučíš a kylofy bijí.

Země ty jasná – to zpíváš a zazpíváš

nového zítřka symfonii.