ZPĚV O ČERNÉ I JASNÉ ZEMI (5)

Ne plachý sen,

ne malátný přízrak, co do mlhy roztřesen,

však přítomnost silná a žhavá,

jež pradávné prokletí na věky snímá,

nám před očima horoucně rozzářenýma

teď vstává.

A z roboty dělné a z tvůrčího víru,

co architekt rýsuje, z rozmachu inženýrů,

i ze spirál, z výpočtů, ze suchých plánů

a z pohledu smělého moderních kapitánů,

co k obzorům dalekým připlují technickou lodí,

svět tesklivě tušený, po léta přivolávaný,

a dnes jistě pevný a rozmáchlý na všecky strany,

se rodí.

Hle, člověče, netřeba opít se mámivým vínem,

vždyť v království zázraků každý den plynem,

netřeba proklínat osudy lidské

a z oblaků volat si vidiny fantastické,

vždyť vidíš před sebou na dosah rukou,

jak před tebou nesmírná kladiva tlukou,

veliké dílny a hutě a stroje,

znamení slavná míru a boje,

vždyť vidíš před sebou ve vzruchu urputném

nového člověka a novou zem.

Tam hlubiny šachet se otevrou a dají dar.

Tam z verkovních jícnů už vytéká tušený tvar

a země se chvěje, ne záludným stenem,

však souhlasným akordem v koncertu rozvichřeném,

a vidíš už mohutné stavby a široké ulice,

co mocně jsou rozpjaty do dálek letíce,

a vidíš už průplavy dalekých do moří –

to člověka síla ty zázraky vytvoří.

A přece ne, není to plachý sen,

našimi mozky a rukama bude on přetvořen

v skutečnost horoucí

pro nás i budoucí.