ZPĚV O HLASECH Z HROBŮ.

Jarní až i vichry se zdvihnou, pod pokornými rádly

černá prst rozhrne se a po krvi bude čpít.

Zvoláním velikým těch, kdož za nás, pro nás padli,

budou nám hlasy ztracených synů z všech končin hřmít.

Člověk, mravenec pilný, kusadla vycenil směle:

staletí ochoten budovat domnělý božský div,

ve chvíli jedné jej zboří s odvahou ničitele,

aby zas na nové stavbě budoval trpěliv.

Přece se probije v krvi k spravedlnosti boží,

k svobodě života. Chceš-Ii té krve, bože, víc,

vezmi, je tvá, ať v rukou tvých zhnětena lidství zmnoží,

tebou jen zušlechtěna svou pravdu zas může říc’.

Hlasy ty z hrobů jsou blízké i ozvěny minulosti,

jenom těm naslouchej, srdce, jež k životu volají,

po víře v sílu je poznáš a v svojí mohutnosti

přehlušují ty skeptické, skuhravé potají.

Slyšíš-li, srdce, ty hlasy? Jsou všude, v skutečnu, v zdání,

z Evropy celé jdou, slyšíš je ve vůni květů, vod lkání,

slyšíš je lesy šumět, v slavičím hrdle plakat,

s hrdličkou plachou v křovinách strání zatichlých

zalkat je slyšíš jak milenčin zadrhlý do slz smích,

černými stíny v slunečných ostrovech tušíš je skákat,

v potoka hučení prudkém, v zakvítajících lukách,

děvče kde pod křížem stojí, v svěšených, bezradných rukách

z barvínku věnec držící,

v každé je chalupě cítíš, po komsi prázdnem, mlčící,

slyšíš je v krocích vdov, to hřbitovní kaple je křísí,

milenek bezútěšných, jež stoupají po stupních k výši

kostelů za bílými hřbitovy

s dětmi sirotečky, s nichž smuteční šatečky visí. –

Dobře-li hlasy ty slyšíš, věz, – pukají okovy.

Jediné duchové bratrstvo úžasný ten čas

zbylým nám zpívá z hrobů hlas,

víka až chvějí se, mrtvolné větrem zadouvá plátno:

K životu, k životu! volá sta hlasů, slyš, ó slyš!

Budovat, budovat z důvěry, bratrství, krásy, síly,

vydat se za otci našimi k zaslíbenému cíli,

za zmarů, za bouří dobývat spravedlnosti říš.

Otcové připravovali ji v půtce duchů lité,

my jsme ji krví stvořili, – vy ji obydlíte...