ZPĚV O POMSTĚ ZA IGORA. (I.)

Hustá mlha leží nad Kyjevem,

krvavě zapadá v sněhu slunce,

pošmurně se dívá zlatý Perun,

jehož hlavu obletí vrány,

dolů s chlumu na udatné reky,

kteří zbraně svoje, štíty, skvosty

k nohám jeho kladou, přísahají

bledé Olze poddanost a věrnost.

Bílá labuť Olga beze slova

stojí podepřena o veřeje

vysokých vrat knížecího dvorce;

obě ruce tiskne silně k srdci,

avšak oči nevlhnou jí slzou.

Nepohnuta jako kámen slyší.

smutnou zvěst o smrti Igorově,

jemuž byla milující ženou;

slyší, jak jej krutě zavraždili

Drevané, odvěcí nepřátelé

Kyjeva a jasných jeho knížat,

slyší, jak jej nectně zahrabali

beze tryzny, bez oběti bohům

v širé pláni, na níž bujný vítr

burácí a lká, kde metelice

z černých lesů bouří, bludné duše

s vyjícími vlky při měsíci

v divém reji po bahnech se honí,

slyší vše a tlumí výkřik hrůzy

sevřeným a chvějícím se retem.

Věnčili ji na to zlatým věncem,

halili ji v nachový plášť dlouhý,

podali jí v bílou ruku žezlo,

nazvali ji vládkyní a paní.

Vedli ji pak v staré hradu síně,

které podobné jsou velkým slujím,

v jejichž temnu jako hvězdy hoří

chvějné paprsky, když zachytí se

v hranolech nesmírných drahokamů,

zasazených v začernalé stropy.

Usadili Olgu, bílou labuť,

poblíž ohně na dubový prestol,

klekli kolem, klonili se k zemi.

Těžké dvéře teď se rozletěly,

vešly děvy s poděšenou tváří,

vešly ženy, bledé, uplakané;

Jedna nesla Igorovo dítě,

zlatovlasé, s blankytnými očmi,

Svatoslava, pozvedla jej k matce,

ostatní pak tlumenými hlasy

zalkaly a trhaly svá roucha.

Přistoupíce tázaly se děvy:

„Bělolící Olgo, jasnozraká,

otevři svá ústa, pověz, kněžno,

mešká choť tvůj v dálné, cizí zemi?

Slaví dlouhé hody s bohatýry

daleko za lesy, za horami?“

Olga zaúpěla, těžce klesla

hlava její v třesoucí se ruce.

Zvolaly pak ženy takto s pláčem:

„Běda! Mroucí tvoje oko hlásá

neblahou nám zvěst, že siné hory

loučí na věky nás od Igora!

Avšak mluv, ó bílá naše labuť,

pověz nám, jak bledý smrti přízrak

přiletěl a učinil tě vdovou.

Přišla neúprosná smrt jak žena

žebrající chléb pro svoje děti?

Nebo přišla jako chrabrý vojín,

nebo vzala na se podobu snad

kupce, který z dálných končin chodí,

honě za zlatem se neustále?

Nemohla jsi odvrátiti osud?“

Vstane Olga s dubového stolce,

vrhne zlatý věnec v popel krbu,

vryje bílé prsty v plavé vlasy.

Výkřik bolný zavzní temnou síní,

třikrát selže kněžně slovo na rtech,

stáhne křečovitě bílé hrdlo;

posléz ale plyne mocným proudem,

rozvlní se sír, vniká sluchem

hluboce všem v rozechvělé duše:

„Kdyby kruté smrti temný přízrak

nenasytný, osudný a kletý

ve dvorec byl vešel v tvaru ženy

shrbené a umořené hladem,

byla bych hned vystrojila hody,

celý Kyjev zaplavila medem!

Kdyby kruté smrti temný přízrak

silnější než všechny řeky světa

ve dvorec byl vešel v tvaru reka,

táhnoucího v dobrodružné boje,

zlatou zbraní, pestře tkaným rouchem,

byla by jej oděla má ruka.

Kdyby kruté smrti temný přízrak

ve dvorec byl vešel s tváří kupce,

který z dálí chodí v dál a hledá

chtivě bohatství a drahé zboží –

byla bych jej přesytila zlatem,

skrušila jej k zemi šedým stříbrem,

perlami a tíží drahokamů!

Byla bych snad odvrátila osud,

dadouc vše, krom toho, co mi vyrval

bohů hněv neb závistivých běsů.

Ale kruté smrti temný přízrak

zrádně skryl se v lůno černých mraků,

letěl za Igorem širou plání

letem ohromného bouře ptáka,

náhle zatřepetal zhoubným křídlem,

vyjel bleskem z valících se mračen,

zaťal spáry s děsuplným skřekem,

vytrh’ duši z bílé reka hrudi.

Zaduněla země mocným pádem,

kolíbaly lesy šumné hlavy,

náhle postrašeny divým smíchem

jásajících mužů v Korostěnu,

v hrdém městě kletých reka vrahů.

Bole můj, ó rosti vzhůru k nebi

jako hora, která zemi tíží,

bole můj, ó sžírej jako oheň,

jehož jícen celá města hltí.

Zařvi hukem sbouřeného moře,

zavyj stádem nezkrocených vlků,

jejichž vřavou temná noc se leká,

zaduj vichrem, který lesy kácí!

Zlom a znič mne, bídnou, sirou vdovu!“

Těmi slovy lkala Olga v síni

veliké a temné, v kterou západ

hasnoucí své rudé světlo házel.

Těmi slovy lkala Olga v síni,

zalomila ruce, padla k zemi,

zahalila tvář si v plavé vlasy.

Přistoupila k Olze žena stará

vysokého vzrůstu, nezlomená

tíží roků ni břemenem žití,

přistoupila k Olze, promluvila:

„Vzhledni, kněžno, držím Svatoslava,

tvého syna, syna Igorova,

v náruči jak držela jsem tebe

někdy na rukou tam v rodném kraji

v Pskově, v starém hradě tvého otce,

který jako ptačí hnízdo trčí

z ostružin, v těch velkých, vlhkých lesích,

hnízdo omšené a tulné, kolem

jehož vetché střechy celé mraky

holubů a vlaštovek se nesou.

Vzhlédni, kněžno, nejsi osiřelá,

dokud syn tvůj Svatoslav ti žije!“

Přistoupil pak k Olze Svěneld chrabrý,

jehož sláva celým ruským krajem

jako hukot mocné řeky šumí:

„Kněžno,“ pravil, „zvedni zlatý věnec,

posaď jej na hrdou svoji hlavu,

pomni, že jsi matkou svého lidu:

Neleží tam v širé pusté pláni

v sněhu, v mlze za smutnými lesy

Igor sám, též mnohým ruským mužům

zapadla tam síla, štěstí, mladost

v bařiny, kde bludná světla skáčou.

Jejich matkám, vdovám, malým dětem

sluší tobě horké slzy stírat.“

Posléz přistoup’ ku zlomené Olze

bledý muž, jenž šel z končin řeckých,

snivě zasvitlo mu temné oko:

„Olgo,“ pravil, „podrobit se Bohu

jedinou jest pravou cestou k blahu,

podrobit se tomu Bohu, vdovo,

jehož slovo po měsíce hlásám,

tobě, všem vám. Zapomnělas’, kněžno,

srdce tvé jak mnohdy zachvělo se,

když o jeho mukách jsem ti mluvil?“

Vzpřímila se Olga, odvětila:

„Nemluvte mi o tom, že jsem matkou,

nemluvte mi o tom, že mám vládnout,

a ty, bledý muži z řeckých končin,

nepřipomeň neznámého boha,

který smír a odpuštění hlásá.

Přede vším jsem Igorovou vdovou,

přede vším mi tane na paměti,

pomsta že mi sluší neslýchaná,

pomsta rovná Igorově slávě.

Přede vším mi tane na paměti,

že mi sluší usmířiti duši

Igorovu, který bez obřadu,

beze žertvy zahrabán je v zemi.

Povinnost tu až jsem vykonala,

přijďte zas a přineste mi dítě,

budu mu pak matkou něžnou, věrnou.

Povinnost tu až jsem vykonala,

zvednu z popele zas zlatý věnec,

vsadím na skráň, chci pak slavně vládnout.

Přijď pak též ty, muži z řeckých končin,

připomeň mi neznámého boha,

který smír a odpuštění káže –

otevru své srdce tvému hlasu!“

Osušila slzy, pokynula.

Odešli a Olga stála sama

poblíž okna, temná v šeré síni,

vysoká a hrdá jako sosna.

Hvězd nebylo; nad sněhem rděla

slední stopa slunce, které spělo

k luhům drevanským, kde Igor ležel.

Olga zírala na rudou stopu;

snivým hlasem, jako šelest větví

lkala tiše, pak zas vzpřímila se,

temným hlasem jako sosna v bouři

slibovala Igorovi pomstu.