ZPĚV O POMSTĚ ZA IGORA. (II.)

Přišlo jaro, Kyjev tonul v písních,

které drozdi v lesích šveholili,

které mocně šuměl modrý Dněpr,

které kolem hradu vítr zpíval.

V stinné síni, kam ten soulad vnikal,

zahalená v černá vdoví roucha,

Olga na prestole spočívala

bledá hořem, unylá a krásná.

Snivě bloudily jí zraky v dálku

k siným horám, splývajícím s mlhou.

Zpomínala na den onen vlahý

plný zpěvů, paprsků a vůně,

v který poprvé s střetla v lese

s Igorem, jenž nyní byl jí vyrván.

Zpomněla, jak tenkrát Igor zblednul

divou vášní, velkou, náhlou láskou,

když ji uzřel sedět na jelenu,

který jezerem ji nesl k břehu

v šero střemchy, která nakloněna

k šumné vodě, větve plné květů

tápíc do vln, střechou byla hnízdu

bílých labutí, jež Olgu znaly,

v ústrety jí s křikem přiletěly,

aby tulily se k jejím ňadrům.

Poprvé tak byl ji viděl Igor,

lově kolem hradu v modrém hvozdě.

Toho dne si Olga připomněla,

sedíc na prestolu v rouše vdovím,

naslouchajíc snivým jara zvěstem.

V této chvíli objevil se Svěneld,

udýchán na prahu síně zvolal:

„Drevané ti posýlají posly,

silná buď a vyslyš, co ti hlásí.

Spěchal jsem, bych připravil tě rychle,

aby nikdo neuzřel tě slabou.“

Bílá labuť Olga sebou trhla,

vzpřímila se, padla v křeslo nazpět,

třásla se jak strom, když blesk ho mine,

kyvla hlavou, zdála se zas klidná.

Vešli posli, stáli v šeré síni,

smělost jejich zmizela, když zřeli

Olgu sedět bílou v černém rouše,

zahalenou jako v zlatý závoj

v dlouhé, plavé vlasy, které spěly,

liják světla, na kamennou dlažbu.

Byla Olga krásná ve svém bolu,

hrdá jako orel nad oblaky,

velebná jak zora na severu.

Posli schýlili své bujné hlavy,

dlouho mlčeli, až jeden posléz

takto mluvil přitlumeným hlasem:

„Nekaboň své hrdé čelo, kněžno,

uslyšíc, co drevanská ti země

ústy vyslaných svých poslů hlásá.

Jestli vhod ti naše slova budou,

odměň úsměvem nás zlatozářným,

jestli nelibost ti vzbudí v ňadrech,

nezapomeň, že jsme pouze posly,

v svatém míru dej nám odejíti.

Nuže takto mluví naše země:

Ubili jsme proto muže tvého,

proto, že jak vlk nás napad’ dravě,

v porobu nás uvrh’, těžké daně

krutě na nás žádal, neúprosně.

Zabili jsme vlka, avšak lásku,

úctu nesmírnou a obdiv vřelý

chováme, ó paní, k tobě v srdci.

Kněžno Olgo, ó labuti bílá,

rozevři svá sněhotřpytná křídla,

dej se unést modrým proudem Dněpru

v květné luhy drevanského lidu.

Korostěn, ó bílá labuť Olgo,

ladné naše město, zlatým hnízdem

bude ti, tam zapomeneš strastí.

Zorala nám zem knížata naše,

krásně jako vonný sad nám kvete,

sladce se ti bude žíti, paní,

v zahradách a zlatých našich polích.

Nuže promluv, bílá labuť Olgo,

jestli Mala přijmeš za manžela,

drevanského knížete a reka.“

Ukončivše vzhledli posli k Olze,

mlčeli a čekali na odvět;

jeden z nich však, juný bratr Mala,

přiblížil se ku prestolu o krok,

blouznivě mu zazářily zraky,

sladkým hlasem jal se takto mluvit:

„Věru, Olgo, jestli s námi půjdeš,

nebude ti pouť tvá dlouhá steskem.

Odpočineš na palubě kryté

sněhem květů lákajících včely,

které bzučíce ti mračno tvoří,

chránící tě před úpalem slunce.

Plachty lodi tkaly kouzelnice,

svaté duhy když na nebi plály,

vtkaly měnící se jejich světla

v látku, která jako letní oblak

sluncem ozářený vzduchem vlaje.

Stožár lodi tak jak její boky

velikým jsou, nevyzpytným divem.

Daleko za horami a mořem

jantarový leží ostrov rajský,

neduje tam vítr, sníh nepadá

nikdy na zářící jeho květy.

Tamo letí v podjeseni ptáci,

aby mhám unikli, burným vichrům,

zpívají tam, blazi, svoje písně,

ozářeni věčně mladým sluncem.

S jarem vrací se zas v naše luhy,

neradi, však bohy přinuceni,

aby chmury plašili nám z duše.

Vzpomínka na jantarový ostrov

budí v hrdlech jejich sladký klokot,

který jako stín je oněch písní,

které pěli za dalekým mořem.

Jednou padl štíhlý, jarý javor

v siné proudy nesmírného moře.

Příliš hluboko do tmavé tůně,

neblahý, byl zahleděl se; touha

nesmírná po utajených divech

schvátila jej, vrh’ se v klamné vody.

Smavé jsou, však kruté; laškujíce

házely mu perle, avšak přístup

v tajeplnou hloub mu zabránily;

sladce šumíce jej nesly v dáli,

jantarový ostrov až mu zmizel.

Pak se zdmuly jako divé šelmy,

potřásaly pěnou bílé hlavy,

s děsným smíchem hodily jej větrům.

Zahnán vichrem vplul do ústí Dněpru.

Vylovili jej tam naši muži,

přinesli do Korostěna města,

urobili pro knížete Mala

lodní boky a strmící stožár

neblahého, přelstěného stromu.

Šplouchají-li vlny kolem boků,

zaduje-li větřík nad stožárem,

vzpomene si javor na svůj ostrov,

zachvěje se něhou, sladkou touhou,

z nitra jeho zazní zlaté zvuky,

které ohlasem jsou rajských písní,

v koruně jež zpívali mu ptáci.

Takto, Olgo, pluješ jako ve snu,

srdce se ti divnou něhou chvěje,

tušení o blahu neskonalém

stříbrnou ti mlhou v duši stoupá.

Jestli ale unaví tě snění,

zahraju ti, sedě u kormidla,

zahudu ti na veselé housle.

Písně znám, jež naučila bříza

v háji mne, kde po celé se léto

v slunci smála, shlížejíc se v řece.

Při těch písních vynoří se ryby,

zablýskají perlovými očmi,

kolem kormidla se hrnou, skáčou,

v divém reji směšné žerty tropí.

Dlouho, věru, neodoláš smíchu.

Odpusť, že v té vážné chvíli mluvím,

o věcech, jež postrádají váhu

v očích mnohých. Ptačím ale zpěvem,

šumem bříz a čarnou mocí pěvců

kojena je snivá moje duše...

Nuže mluv, má paní, půjdeš s námi?“

Dlouho neodpoví Olga slovem,

sedí tiše jako vytesaná

z tvrdé skály, pouze v modrých očích

příšerně jak bludných světel plamen

skáče divoce jí oheň, hasne,

opět vzplane, rudou jiskrou hraje.

Strachem jak před blížící se bouří

všichni zachvěli se v tiché síni;

náhle ale usměje se Olga,

poprvé po smrti Igorově,

skloní hlavu lehce ke Drevanům,

promluví pak takto pevným hlasem:

„Pláčem nevzkřísím juž svého muže,

osiřelá stojím jako vrba,

kterou libovolně vítr klátí.

Co mi dělat? Mal ať je mi chotěm!

Ctíc vás dokážu, jak jej si vážím.

Vraťte se na modré vlny Dněpru

v čarnou loď, jež sladké písně hude,

vpleťte květy ve vlající vlasy,

odějte se zlatotkaným rouchem.

Přijdou pro vás věrní moji Rusi,

donesou vás v lodi na ramenech

v stinné sady kyjevského hradu,

důstojně kde pohostí vás Olga.

Touha jala mne, když bratr Malův

blouznil o korábu, chci jej vidět.

Spěšťe, abych ukojila touhu!“

Divili se věrní ruští muži,

potřásali v nedůvěře hlavou.

Drevanům však radost v srdci hárá,

činí, jak jim povelela kněžna.

K večeru pak přišli ruští muži,

vzali čarný koráb na ramena,

nesli jej a drevanské své hosty

v starý sad, jenž kolem hradu kvetl.

Pod hradbami, kam se sady táhly,

zela propast hluboká a úzká,

temná, děsuplná jako hrobka.

Ze dna rostla k světu štíhlá jedle,

nevysoko nad propasti krajem

třásl vrchol její bledé jehly;

výška jedle byla jámy hloubkou.

Pověst hlásala, že kdysi Perun

v divém chvatu jel na černém mračně

velký zástup honě vzpurných běsů,

mrštil mlatem, který k zemi padl,

vyřkl zároveň však tvůrčí slovo,

které jako zlaté zrno vzduchem

zamihlo se, ponořilo v půdu:

rozstoupla se tíží mlatu země,

tvůrčím slovem vyrostla však jedle.

S hradeb dívala se nyní Olga

stojíc v začernalém sloupořadí,

vytesaném z dubového dříví,

klonila se dolů k bledé jedli,

šeptala cos tajeplně stromu,

upírajíc oči v temno bezdna.

Šerým vzduchem zazněly teď zvuky

bujné, divé, jásající hudby:

proti sloupořadí stáli reci

silní jako tuři, na ramenou

koráb nesli drevanský, a bratr

Mala knížete stál u kormidla,

šmytcem kouzlil jásající písni.

Vzpřímila se Olga vidouc koráb,

divý úsměv hrál jí kolem retu,

příšerně jí plála hrůza v oku,

schvátilo ji krvelačné záští,

lomcovalo celým vnadným tělem,

krylo bělmem jasné její zraky,

pěnou rty a zježilo jí vlasy.

Hlasem, znějícím jak štěkot vlků,

zvolá Olga hromně tato slova:

„V sítě vešli Igorovi vrazi,

v ruce mstící vydali je bozi.

Moji věrní, vrzte koráb v propast,

zasypte ji těžkou, černou hlinou,

vlastní krev ať zalije jim hrdla,

chlebem buď jim dusící je hrouda,

moje kletba při tom kvasu hudbou!

Důstojné to hod milým hostům!“

Výkřik hrůzy nes’ se šerým sadem,

okamžik a koráb letěl v propast.

Zašuměla jedle truchlým vzdechem,

koráb když se o peň její lámal,

rázem drtě štíhlé její tělo,

z hloubí bezdna zazněl ston a nářek,

úžas vázal ruským mužům ruce,

ale Olga děla s chmurným čelem:

„Zasypte přec temný hrob ten živých!“

Pak se smála, jak se vichr směje,

zběsile když nebem mračna honí,

klonila se níž a zavolala:

„Moji hosté, jak se hod vám líbí?“

Děsili se toho smíchu muži,

rychle konali svou krutou práci.

Proudy hlíny sypaly se v propast.

Slabě jako tiché vání větru

nesly se teď vzdechy vzhůru k Olze,

umlkly pak. Duněly jen hroudy

těžkým pádem valící se v jámu.

Byla plná, ztráceli se muži

mezi stromy, odcházeli tiše.

Šero houstlo, usínaly sady.

Olga stojí sama, podepírá

hlavu těžce o sloup, velké slzy

vstupovaly pomalu jí v oči.

Vzhledla vzhůru k večernímu nebi,

které bílé hvězdy květem kryjou.

Nočním tichem line v sluch jí hudba

plna touhy, sladká, dojímavá –

hude loď to zasypaná v hrobě.

„Igore můj,“ šeptá bledá Olga,

„pluješ sinou pouští širých nebes,

bílým proudem hvězd, na čarné lodi,

kterou poslala ti tvoje vdova?

Tiše pluj tam k blahým věků břehům,

ptačí zpěv ať kolíbá tě sladce!

Jestli unaví tě snivé pění,

zahude ti u kormidla jinoch.

Bujným šmytcem vyláká ti z tůně

bezdných nebes bledé vlasatice,

mraky pestře ozářené lunou,

povětroně, které jiskry srší.

Kolem kormidla se budou hemžit

mátožné ty stvůry temné noci,

pobaví tě divé jejich reje...

Žehnej mi, ó Igore, můj choti!

Přinesla jsem za tě zemi obět,

syré zemi, věrné naší matce,

která prach tvůj něžně v klíně chová!“