ZPĚV O POMSTĚ ZA IGORA. (III.)

Ráno potřásalo zlaté kštice,

z kterých rosa perlami se lije;

vyšla Olga mezi lid svůj věrný,

děla takto s úsměvem na tváři:

„Beřte k Drevanům se rychlí posli,

rcete jim, že Olga takto mluví:

S radostí chci vaší kněžnou býti,

avšak valný sbor ať pro mne přijde,

abych s velkou slávou podstoupila

cestu z Kyjeva v hrad korostěnský,

Nové posly poctím jak ty první

podle lásky, kterou v srdci chovám

k drevanskému knížeti a lidu.

Jsou tak drazí mi ti první posli,

pustit že je od sebe mi nelze,

dokud neznaví je dlouhé hody.

Kníže Mal i milí jeho druzi

v ústrety ať přijdou nové kněžně

k místu, kde můj manžel Igor leží.

Popláču tam, ulehčím si srdce,

vystrojím mu tryznu, rozloučím se

s památkou na zabitého muže,

abych klidně s novým chotěm žila.“

Nedivili se víc ruští muži,

věděli, že Olga pikle kuje,

věděli, že snuje temné sítě

záhubné a nenasytné pomsty.

Činili, jak byla povelela:

rychle pluli modrým proudem Dněpru,

hustým lesem káceli si cestu,

jako vítr hnali květnou stepí,

přirazili k městu Korostěnu,

řídili slovo kněžny Olgy.

Jásot zatřás’ městem Korostěnem,

Než se plná luna proměnila

v zlatý koráb, který modrem pluje,

chvátal výkvět korostěnských mužů

v Kyjev hrad a nesl skvostné dary

Kněžně Olze, ruským bohatýrům.

Olga stála klidně u vrat dvorce,

zahalena v černá vdoví roucha,

vítala je s zářícími zraky,

slyšela, co Mal jí po nich vzkázal,

v stepi kvetoucí jak na ni čeká

s duší plnou radostného chvění.

Pravila jím Olga, bílá labuť:

„Přijměte můj dík, ó drazí muži,

radost čeká na vás pod mým krovem,

pohostinnost otevírá náruč,

dary sypou zlaté její dlaně,

ze rtů jejích paprsky se linou,

vonné květy pod nohy vám stele.

Slyšíte ten šum ve velké síni,

která stinná jako sluj se klene?

Hodují tam vaši milí bratři,

posli, které Mal mi poslal kníže.

Nuže vzhůru! Avšak dříve ještě,

nežli zasednete za stůl k hodům,

lázeň zve vás, by vás občerstvila.

Smyjte umdlení své v jasné vodě.

Jako stříbro teče z tvrdé skály,

bublá, jako rusalka se směje,

perlami se pění, duhou hraje

tříštící se v krásném vodojemu

vytesaném z lesknoucí se žuly.

V páru vřelou pak zas promění se

v žhavých břichách z kovu litých zmijí,

které z tlam ji chrlí jako v hněvu.

Pyšně, hle, se třpytí lázeň v slunci,

stěny dřevěné jsou potaženy

pryskyřicí borovic a sosen,

celá koupel voní vlahým lesem.

Hleďte, zástup otrokyň vás čeká

v stínu lip; až znamení jím dáte,

vejdou k vám, by z mocných tuřích rohů,

okovaných stříbrem, olej lily,

vonný, třpytný, na zářící údy.“

Drevané se mlčky poklonili,

vešli vysokými dveřmi v lázeň.

Poslední když zmizel za veřeji,

přikázala Olga závorami

pevně uzavříti těžká vrata,

kolkolem pak narovnati dříví

v hranice, jež k samé střeše strmí.

Tiše konají, co Olga káže;

zatím ozývá se smích a hovor

mužů drevanských, již netušíce

blízkou smrt se v jasné vodě baví.

Dokonali rabi rychle práci,

kyne Olga sličným otrokyním,

které zadumány pod lipami

s tuřím rohem v bílých rukou stojí.

„Lijte vonný olej na hranice,“

dí jim Olga přísně, hlasem tvrdým,

„plameny, ne jemné vaše prsty

silných těl se budou dotýkati

mužů drevanských, prokletých vrahů!“

Loudavě se děvy přiblížily,

mlčky konaly, co kněžna káže,

mnohá z nich však padá Olze k nohám

obě ruce k prosbě spínající,

neboť v duši mnohé padl obraz

krásných junů, kteří hrdí, silní

byli vešli v zrády plnou lázeň,

aby sílu svou a krásu, jarost

v šedý popel zahrabali mrzký.

Olga ale nepohnuta stojí,

vlastní rukou zhoubný oheň vznítí.

Černý dým se sloupem k nebi valil,

žlutý plamen skákal kolem lázně,

obrovskými snopy nesou jiskry

vzhůru se do poledního modra.

Z ohnivého hrobu rozléhá se

srdcervoucí, zoufalý křik mužů,

marné hrozby, chrapot těch, jež dáví

trpká smrt juž, slitovnější Olgy,

která posměch krvavý a divý

v praskot mísí padajících břeven.

Poslední když uhas’ žlutý plamen,

bílé kosti když jen z kupy čněly

popele a zářícího uhlí,

vzhledla Olga vzhůru ku blankytu,

v kterém dým se rozplýval a hynul,

zavolala velkým, slavným hlasem:

„Nebi, kterým zlaté slunce spěje,

měsíc jasný a stříbrné hvězdy,

přinesla jsem obět za Igora.

Obřad pohřební jsem vykonala

věrně, jak na jeho vdovu sluší.

Nyní vzhůru! Ustrojím mu tryznu!“