ZPĚV O POMSTĚ ZA IGORA. (IV.)

V květné stepi, jež se k lesům táhne,

čekal kníže Mal a jeho druzi,

čekali, kdy dostaví se Olga.

Třetí den, když slunce zlatou hlavu

klonilo juž k břízám unaveně,

zjevila se posléz na pokraji

modrých hvozdů s družinou svou Olga.

Zamihla se družina ta pestrá

jako oblak, který v zlatě tone

zbarven všem světly, všemi stíny

zářícího večerního nebe.

Zadul větřík, zčeřila se tráva,

mořem žlutých hvězd a modrých zvonů

plula blíž a blíže labuť Olga,

jak by nešena tichým větrem.

Deset bílých ořů táhlo povoz;

na chomoutech, které nad hlavami

obloukem se vysoce jim klenou,

ukované ze zlata a stříbra.

sedí po desíti plavých drozdů,

šveholících bez únavy písně,

jimiž naslouchají bujní oři,

potřásají hrdě lesklou hřivou,

sypajíce z očí zlaté jiskry.

Každého z těch koňů štíhlá panna,

vysoká a vnadná jako bříza,

za zlacenou, volnou uzdu vede,

pohání ho prutem plným květů,

hlas svůj zvučný mísí v švehol ptáků.

Medvědí se měkká kůže vleče

bujnou travou, splývající s vozu

tesaného z lipového dříví,

kovaného rudě třpytnou mědí,

stíněného ratolestmi dubů,

perutěmi orla, temným nachem.

V prostřed vozu sedí Olga bílá,

zahalena v černém vdovím rouše,

plavé vlasy jako zlatý věnec

kolem čela vinuté a skryté

závojem, podobným ranní páře,

která zastírat chce mladé slunce.

Za vozem jak husté bouře mraky

zástup vraných, bujných koňů hřímal

hrdě nesoucích a silných hřbetech

výkvět ruských bohatýrů chrabrých,

krásných junů, těž i moudrých starců.

Tak se nesl s kraje modrých hvozdů

květnou stepí průvod kněžny Olgy

jako barev proud a ladných zvuků.

jako sen, jenž luzný se ti zjeví.

Obdiv zmocnil drevanských se mužů,

zatřás’ vzduch se jejich divým rykem.

Letí Mal a chrabří jeho druzi

kněžně vstříc jak tlupa pyšných orlů,

dupot jejich koňů snící stepí

zaduněl jak rachocení hromu.

Vítali se Drevané a Ruští,

Olze ale kníže Mal tak pravil:

„Bílá labuť s věncem zlatých vlasů,

s očima jak blankyt hvězdokrytý,

vítám tebe v stepi, která volná

jako nebe bez konce se šíří,

oživena pestrobarvým květem.

Netruchli juž dále, bílá labuť,

nasypal jsem Igorovi kurhan

čnící jako ostrov z měkké trávy.

Stromy kolem na něj stíny hází,

jeho chlum je ptákům milé místo,

večerem když slétají se v tlupu.

Povedu tě, chceš-li, k tomu hrobu.“

Vede mlčelivou Olgu stepí

k mohyle, jež celá ověnčená,

pozlacená klonícím se sluncem,

jako do na pohroužená leží,

do sna krásnějšího všeho bdění.

Na vrcholu sedí deset panen

holubičích zraků, temných vlasů,

zpívajících sladkobolné písně

o smrti a dlouhé pouti duší,

deset panen, lepých sester Mala.

Padla Olga na tvář před mohylou,

divý pláč jí bouřil v bílých ňadrech,

ryla prsty v rozvlněnou trávu,

štkala, jak by pukalo jí srdce.

Muži schýlili, pohnuti, hlavy,

tiše odcházeli, byla sama.

Lepé panny, útlé sestry Mala,

tulily se k sobě, holubice,

hlasy jejich, mísící se v nářek

siré vdovy, zmíraly jak dozvuk

chvějných strun, a konejšivá slova

plynula jak léčných bylin šťáva

v rozervanou i kněžny Olgy.

Vstala tiše, obrátila líci

k pannám lepým, čarně zpívajícím,

jak by dík jim poskytnouti chtěla.

Chtěla mluvit, ale ret se svíral,

vyšleh’ blesk jen z blankytného zraku

který nenávist, ne lásku hlásal.

Tulily se těsněj’ holubice

jedna k druhé, útlé sestry Mala,

ustrašeny, udivením němé.

Olga ale obrátila kroky

k stanu, který strojili jí muži

nedaleko Igorova hrobu,

kde dvě břízy bělokoré větve

v lásce splítaly v krov pohostinný.

Zvučným hlasem promluvila Olga

pod nachovou stojíc řasnou clonou:

„Tíseň mého mučeného srdce

těžkým deštěm slz mých pominula

jako oblak, jenž se v rosu změní.

Nuže, teď ať vzejde bujná radost

jako duha, která jasně vzplane,

mračna když dobouří nad krajinou!

Hleďte k lesu! Drahou, jíž jsem přišla,

valí proud se věrných služebníků,

blízko medovina, sladké víno,

které vezou kupci z Cařihradu.

Plňte číše! Reje, chorovody

veďte kolem Igorova hrobu,

pijte na věčnou mu, slavnou pamět!“

Domluvila. Zatím z lesa lemu

přiblíží se hustá tlupa rabů;

vezli víno, sladkou medovinu,

číše z mědi, ze stříbra a zlata.

Těžké vozy bořily se v hlínu,

pomalu je táhli silní voli.

Hlučně vítali je Korostěnští.

Olga sama naplnila číši

sladkým vínem, podala ji Malu.

Třikrát Mal ji vylil na mohylu

mezi tím, co sestry jeho pěly

tiše, smutně tak, jak holub brouká,

když mu milá uletěla družka.

Na to začly bujné chorovody,

divý ples a jásot, bouřná vřava,

výskot rabů, smích a třeskot štítů,

jimiž muži v počest bohatýra,

v hrobě spícího, při tanci hřměli,

hlučely jak rozpoutaný vichr.

Celá step se zdála pohroužena

v tůně nesmírného vytržení,

radost jako rozpěněné moře

vlnila se, v šílenost se měníc.

Lidé berou na se cizí vzření,

zraky bloudí, hlas se mění v chrapot,

roucha v cáry, rozkrušené číše

míhají se temnícím se vzduchem.

V horečném tom plesu stojí Olga

nepohnutě jako sloupy stanu,

neodvrací zraky z kraje lesa,

jakby koho ždala s oné strany.

Dvakrát přišel Mal pod řasnou clonu.

Jednou pravil: „Smutno mi a teskno

v tomto víru zběsilého smíchu.

Olgo, hleď, jak bílé holubice,

útlé moje sestry, polekány,

leží na mohyle jako kupa

ostrým větrem přivátého sněhu.“

Děla Olga: „Raduj se a plesej!

Prázdni číš na své a moje zdraví!

Zaplaš chmuru, tížící ti duši.“

Zase přišel Mal a pravil Olze:

„Teskno mi a smutno. Pověz, Olgo,

kde jsou posli, kteří z Korostěnu

v Kyjev táhli? Kde můj mladý bratr?

Zaplašil by hudbou těžkou chmuru.“

Děla na to Olga konejšivě:

„Zírám k lesům; muži nejvěrnější,

ti, co byli s Igorem, když padl

v zimní noci drevanskými meči,

reci, kaleni jak ocel v boji,

slíbili mi s nocí přijet k místu,

smířiti se s tebou u mohyly.

S těmi muži přijdou tvoji posli,

bratr tvůj, jenž sladké písně hude.

Raduj se a plesej, prázdni číši!

chvíle blízká, která dá mne tobě.“

Nyní po třetí Mal k Olze mluvil:

„Dávno uprchlo juž zlaté slunce,

polekané nesvatou tou vřavou.

Přišla noc juž. Kde jsou tvoji muži?

Bratr můj kde mešká? Moji posli?“

Vztáhla Olga ruku k temným lesům,

zavolala chvějícím se hlasem

radostí, jež utajena dlouho

nyní vyšlehla jak velký plamen:

„Male, hleď, co od lesa se valí!

Spása moje blíží se a chvíle

nadešla, jež dá tě v moje ruce!“

Pohled’ Mal a pravil udiveně:

„Nechápu, co slova tvoje tají.

Nevidím než temné, těžké mraky,

které deštěm hrozí nám a bouří.“

Domluvil, a mrak se roztrh’ ve dví,

žlutý blesk mu vyjel z temna klínu,

krajina zaplála siným světlem,

chápal nyní Mal, co Olga děla:

viděl Mal při náhlém osvětlení

muže v plné trysku z lesa chvátat,

zjevily se žasnoucímu zraku

napřažená kopí, břitké meče,

luky mířící a šípy v letu.

Zahlíd’ Mal, jak na pokraji lesa

Ruští vraždili a ubíjeli

ty, již omámeni sladkým medem,

klidně v měkké stepní trávě spali.

Malu zježily se vlasy hrůzou,

mžikem viděl nesmírnou tu zradu,

která kolem z černé noci zela

Plnou silou svého hlasu zvolal:

„Chopte mečů se, ó moji věrní!

Vzhůru, korostěnští bohatýři,

střeste z údů zhoubné omámení,

vražda přikvačila, ostří spáry,

aby vyrvala nám život sladký!“

Ale hlas ten zanik’ v dvojí vřavě,

která na nebi a stepi duní;

dvojí bouře řítila se z lesů.

Na nebi řve hrom jak tisíc turů,

stepí bouří ruští bohatýři,

vichrem kvačí, blesky s nebes výše

křižují se s blesky jejich mečů.

Vražda kasala si rudé roucho.

Ohledl se Mal, chtěl Olgu prosit,

aby strnula se nad tou bídou –

ale kněžna zmizela juž v stanu,

clona shrnula se těžce k zemi,

dvanáct mužů s napřaženým mečem

brání neúprosně příchod k Olze.

Zašla Olga za nachovou stěnu,

jako slunce za hory se skrývá,

temné noci vládu zanechajíc.

Zašla Olga, vzešla bledá hrůza,

která v kámen lidská srdce mění.

Děsná vražda, ohromná a krutá

dupala teď vztekle lidské žití,

plným proudem pájela se krví,

řvala radostí a hnusným smíchem,

přehlušila rykem hlasy hromů.

Viděl Mal, jak kosila mu reky,

viděl při blescích a hromobití,

na mohyle jak mu rdousí sestry,

bílé holubice, plny vděků.

Viděl svého lidu pád a zkázu,

s úsměvem pak vítal krutý čepel,

který v útroby mu posléz vnikal,

černou mrákotou mu zastřel zraky...

Dobouřila vražda, shasly blesky,

bílý měsíc vyplul, stál nad lesem

jako hrůzou zsinalá tvář obra.

Matné jeho světlo jako příkrov

padalo na chvějící se stromy,

rozdupanou tep a na mohylu.

Rozhrnula Olga těžkou clonu,

vyšla tiše, bílá jak ten měsíc,

zraky bloudily po širém kraji.

Zachvěla se, pravila však klidně:

„Slavila jsem za Igora tryznu,

přinesla jsem raby, koně v oběť,

bez čísla jich leží pod mohylou.

Poslala jsem Igorovi reky,

aby sám nebloudil osiřelý.

Devět panen na chlumu tam leží,

bílých jako sníh, ty poslala jsem,

aby Igorovi mohly sloužit.

Duše jeho je teď usmířena.

Nyní vzhůru! Korostěn nás čeká!“

Zvolala tak Olga, sedla na vůz.

Květnou stepí táhly její voje

k temným lesům, směrem ku západu.

Ticho vládlo zase květnou stepí,

pouze vítr mezi mrtvolami

sténal tiše, svištěl křovinami.

Kníže Mal však nebyl posud mrtev,

slova Olgy vzbudila jej k žití.

Vražda letěla teď k jeho městu,

dechem posledním teď bylo nutno

zachránit hrad slavný jeho otců.

Nedaleko bloudil kůň po stepi,

který ušel vítězící seči,

chytil Mal je za plynoucí hřívu,

druhou ruku přitisk’ silně k ráně,

která žití vychrlit mu chtěla

s černým proudem lijící se krve;

sed’ mu na hřbet, poháněl jej hlasem.

Krytou stezkou, vlekoucí se lesem,

letěl větrem k hradbám korostěnským.

Sběhl lid se, hrůza jala srdce.

Sledním dechem Mal jim vypověděl

zradu Olgy, nesmírnou tu vraždu,

kterou zahynuli jeho reci.

Domluvil a vyletěla duše

bílým hrdlem k blednoucím juž hvězdám.

Zazněl pláč a truchlý, dlouhý nářek.

S rykem zavřely se města brány,

zbraně chopil všechen lid se věrný,

přísahaje brániti se chrabře.

Přísaha ta létla hromem k nebi,

první voj když Olžin objevil se,

temně rýsuje se na obloze

při zaplání rudé zory ranní.