ZPĚV O POMSTĚ ZA IGORA. (V.)

Celé léto oblehala Olga

město Korostěn, a její voje

podrobily zatím celou zemi.

Zlaté listí počalo juž pršet

s bříz, a dumné duby šatily se

v hnědý oděv, který podobal se,

zvlhlý mlhou, při zásvitu slunce

rozhřátému kovu brunátnému.

Dlouhou řadou táhli ptáci k jihu,

veslovali modrem, ztráceli se

v šeré mlze, jak se lodi tratí

v tumanech, již chmurně clonou visí

v sklonku nebes k siným vlnám moře.

K městu odeslala Olga posly,

promluvila takto jejich ústy:

„K čemu chcete dále se mi bránit,

k čemu krev prolévat, hladem hynout?

Celá vaše země jest juž mojí,

platí daň a žije opět v míru,

role svoje vzdělává i sady

jako dříve, zpěv a smích juž zase

v každé chýži ozývá se kolem

planoucího krbu bez starosti.

Přijďte též a smluvíme se k smíru.“

Vyšli Korostěnští k Olze v tábor,

bledí byli, umoření bídou,

zoufale své zraky upírali

k zemi, pevným ale děli hlasem:

„Nechceme se v milost tvoji dáti,

vítězně jsme posud odráželi

vojsko tvé, a bozi spásy pošlou

pomoc nám. My víme, že se pomstit,

krutě pomstit chceš za svého muže,

víme, že máš kámen místo srdce

v bílých ňadrech, víme, že jsi vlkem,

který ženy naše, malé děti

sdávit chce a napájet se krví.

Vytrváme v boji do posledku!“

Tichým hlasem odpoví jim Olga,

mezi tím co zraky její bloudí

smutně obzorem, kde řada čápů

zobci chřestajících v dál se nese:

„Nemám kámen místo srdce v ňadrech,

mocně mne to táhne v hrad můj tichý,

v kterém malý syn můj po mně touží.

Denně vzdychám po něm, denně pláči!

Teskno mi, když vidím holubice

v slunci kroužit nad střechami města,

vesele se vracet v tulná hnízda.

Slzy moje tekly, vlaštovice

když jsem uviděla k jihu táhnout,

modrolesklé, sladce šveholící.

Zpomněla jsem planoucího krbu,

zatoužila vrátiti se k němu.

Nemluvte mi o mstě! Dokonala

dávno jsem ji v Kyjevě a v stepi

obětujíc vaše bohatýry.

Přesycena krví je má pomsta.

Plaťte daň mi malou, nepatrnou,

těžkou ne, jak na vás Igor žádal,

pouze na důkaz, že uznáváte,

Kyjev že je vodící vám hvězdou.

Dejte daň, a navrátím se domů,

dejte daň, a nepřekročím prahy

Korostěnských bran! Chci odejíti.

Místo mne tam vkročí bujná radost,

přilítne na zlatých křídlech v město.

Spása kyne bohy uštědřená,

neplašte ji vrtkou od svých prahů!

Plaťte daň a dopřejte si míru!

Dopřejte mi návrat v milý domov,

dolétnout chci v Kyjev jak ti ptáci,

kteří v slunné kraje, šťastni, táhnou!“

Snivě zasvítilo Olze oko,

slza chvěla se na temné řase,

tekla pomalu a padla k zemi.

Korostěnští na to odtušili

hlasem, který pohnutím se třásl:

„Blaze nám a blaze, Olgo, tobě!

Slyšíme juž radost zlatokřídlou,

letící k nám s květnou ratolestí.

Rádi zaplatíme daň, již žádáš.

Silné raby, útlé otrokyně

rukou dovedných a sladkých hlasů,

zlatý med a vosk a měkké kůže,

bujné oře, vše ti pošlem v tábor,

pouze čas nám dopřej k vyhledání

všeho toho, co ti slibujeme!

Zdržela je Olga těmi slovy:

„Nelze vám, co slibujete, skytnout,

ouly vaše nemají víc medu,

stáda vaše zhynula a raby

shltil boj a umořila bída.

Vím, že schudli jste při obležení.

Nuže dejte, co vám snadno dáti;

poskytněte z každého mi domu

vrabců tří, co hnízdí mezi krovy,

každý dvorec ať tři holubice

výplatou dá. Zlatými chci nitmi

ptáky všechny spojit v živý oblak,

který vesele si šveholící

v Kyjev se mnou potáhne a v sadu

mého syna na stromy se snese.

Zaplesá mé dítě při pohledu.

Nezdá se ta daň vám mírnou býti?

Děkovali muži korostěnští,

odešli a tábor kněžny Olgy

zdvihl se a hnul se blíže k lesům.

Přiletěla radost zlatokřídlá,

zamávala květnou ratolestí,

zaplesali muži, ženy, děti,

stáli na hradbách a pozdvíhali

žehnajíce ruce vzhůru k nebi.

Otevřely s rachotem se brány,

útlé děti nesly v klecích z prutů

celá stáda polapených vrabců.

Dětí smích a ptáků štěbetání

pojily se v jásající hudbu.

Za dětmi zas přišly lepé panny,

hlavy měly kvítím ozdobené,

na ramenou bílé holubice

seděly jim, tiše broukající.

Přišel průvod v tábor kněžny Olgy,

s úsměvem přijala daň a štědře

častovala děti, obdařila

šperkem panny nebo řasným rouchem.

Kázala pak každé holubici

k noze tenké nit přivázat zlatou,

stříbrnou na hnědou peruť vrabcům;

posléz kývla pannám, dětem rukou,

s úsměvem jim děla odcházejíc

v stan svůj stojící na mírném chlumu:

„Vraťte se; až vzejde soumrak šerý,

odejdu do klína modrých lesů,

abych spěla domů k mému synu.

Buďte všickni na hradbách a hleďte

směrem sem, a uvidíte oblak

plachých ptáků vylétnouti k nebi –

poslední můj pozdrav Korostěnu!“

Vzešel soumrak a na hradbách města

stáli muži, ženy, malé děti,

všichni s bušícími srdci zřeli

k lesům, čekali na oblak ptáků,

který oznámit jim měl, že Olga

v Kyjev vrací se, že volnost kyne,

dlouho postrádaná v Korostěnu.

Náhle zdálo se, že šedou mlhou

liják modrých hvězd se z lesa žene,

metelice jisker že se valí,

ohnivé že se snad včely rojí.

Pršely to jasné hvězdy s nebe?

Ztroskotala se to bílá luna?

Padaly to její trosky k zemi?

Blíž a blíže nesl vítr světla,

spouštěla se níž a níže k městu,

zdálo se, že ptačí měla hlasy,

plnil vzduch se divným štěbetáním.

Němě zřeli Korostěnští vzhůru –

ale náhle zmocnil se jich úžas,

bolný výkřik, srdcervoucí, děsný

zazněl jako z jediného hrdla,

jedním vzdechem zaúpělo město,

poznali ten ’slední pozdrav Olgy.

Ptáci, které pro ni nachytali,

vraceli se nyní v stará hnízda

k vetchým krovům, odkapům a římsám;

s nohou holubic a křídel vrabců

vzňatá síra visela na nitech!

Proto vrátila jim Olga volnost,

Korostěnu aby zkázu vnesli!

Mžikem vzplanul na sto místech požár.

Slepý zmatek zastřel mlhou zraky,

bystrým pomocníkem stal se plamům.

Oheň jako vítězící obr

hrnul rudý plášť svůj kolem budov,

město leželo jak padlá oběť,

čekající smrt u jeho nohou.

Jako šelma vyřítil se náhle,

skákal divoce až ku oblakům,

hučel, bouřil, sypal jiskry kolem,

zbarvil rudou září celé nebe

jako krví, osvětloval lesy,

zastřel černým dýmem širou stepi,

jak by rozestřít chtěl po ní příkrov.

Všechno spělo zachránit se v pole,

ale v branách s kárajícím hrotem

pomsta číhala, tam ruští muži

použivše zmatku, byli vnikli.

Litovali trpce Korostěnští,

Igor že byl padl jejich meči.

Mroucí zraky obraceli k nebi,

hledali tam v prázdnu bohy spásy,

avšak to, co zřeli na obzoru,

bylo jim jak ’slední rána k srdci:

zřeli, jak se Olga na povoze,

klidně sedíc, v temném vdovím rouše,

v prostřed vojů hnala ku Kyjevu.

Korostěn na tmavou dráhu svítil.