ZPĚV O POMSTĚ ZA IGORA. (VI.)

Zlaté slunce stojí nad Kyjevem,

hvězdojasně třpytí sníh se kolem,

vrhá paprsky své vzhůru k síni,

v které Olga na prestolu sedí.

Nehalí jí více temné roucho,

nachem hoří vlekoucí se říza,

plavé vlasy vinou se kol čela

pod závojem perlami se skvoucím.

Vejde zástup hrdých bohatýrů,

jako laně vejdou plaché děvy,

jedna vede tiše Svatoslava.

Vstala Olga, vyhrkly jí slzy,

spěchá k dítěti a líbajíc je

mluví takto něhyplným hlasem:

„Svatoslave, chci ti matkou býti

věrnou, něžnou! Nejblíž mému srdci

státi budeš vezdy, lid můj pouze

tebe dražší bude mojí duši!“

Z popele pak zdvihla zlatý věnec,

sedla opět na prestol a děla:

„Přísahám, že slavně budu vládnout,

slzy stírat chci a nezapláče

nikdo mojí vinou v širém kraji,

jemuž od pradávna Kyjev velí.“

Zamyšleně zůstala tak Olga

vedle krbu sedět s věncem zlatým

kolem čela, tisknouc dítě k srdci.

Vyšli muži, vzdálily se děvy,

ticho vládlo v staré, hrdé síni.

Náhle ale ozval hlas se snivý

nedaleko krbu v stínu sloupu:

„Olgo,“ pravil, zapomněla’s na mne?“

Vzhledla Olga, vztáhla obě ruce,

zavolala hlasem plným touhy:

„Bledý muži z dálných končin řeckých,

čekám tebe, mluv mi o svém bohu,

který smír a odpuštění káže.

Celou duši přináším mu v oběť,

poznat chci jej, celá jeho býti!

Lesť a úskok budou ode dneška

neznámými hostmi pod mým krovem.

V mohylu, kde spí zabitý Igor,

moje minulost ať propadne se!

Pouhým snem je velká moje pomsta,

kterou smířila jsem jeho duši!

Pouhým snem je velká moje láska,

která vzplanula v těch starých lesích,

v kterých Igor poprvé mne uzřel.

Zbuď mne, muži, ze sna k velké pravdě!“

Děla tak a dodržela sliby,

které složila, když vrátila se

dokonavši pomstu za Igora:

Nejněžnější byla synu matkou,

veleslavně vládla nad Kyjevem,

širý svět ji zove posud svatou!