ZPĚV O ŠESTI ČERTECH.

Věřte mi to nebo nic,

ale je to pravda svatá,

do kořán že pekla vrata,

že den ke dni čertů víc

v troufalosti velkorysé

mezi námi prochází se –

beze strachu z kropenic.

Arci žádný, páni drazí,

českým světem neobchází

ve své pravé podobě,

nýbrž mívá na sobě

masku lidí zasloužilých.

O žádném bys neřekl,

v jaké kukani se vylíh'

a že z pekla utekl.

Není tu však hloupých čertů

staročeské pohádky.

Dnešní ďasi nejsou k žertu,

znají péci oplatky.

Třeba že z nich hrůza jde

a kdo o nich zpívat musí,

toho mrazí kůže husí –

verš je přece vynajde.

Nejlépe se čertu daří

v ministerské kanceláři.

Ve dne k sloupům státu patří,

do koleček nahlíží,

noc ho se spiklencem sbratří,

jenž stroj nový rozkliží.

Po tom nám však pranic není,

jakého kdo přesvědčení.

Pekelníků svoboda –

je dnes pýchou národa!

Chudším čertem podšitý

škarohlíd je zarytý.

Ten i v slunci najde díru,

stojí v čele kazimírů,

a v čem věrné oko zřelo

svobody ctný diadém,

poprská, by ošumnělo,

špině vše han výkladem.

Horší ďábel, škůdce jistý,

chodí v masce žurnalisty.

Ač má rohy dobře skryté,

kde chce, trkat dovede.

Podrývá zdi věkovité,

ohlupuje bdělost stráže,

na oči jí klapky váže –

až se podkop povede!

Jemu čert je po ruce,

který mezi vojskem řádí.

S udatnými kamarádí,

z hrdin dělá onuce.

Časem zlata měšcem mává,

prapor zradit našeptává:

Špatný žold! Vlast nevděčná –

prodej akta válečná!

Jiný satan, drazí páni,

zakuklil se k nepoznání.

Vrchol vtipu ďábelského:

zvolil masku – Komenského!

Zaved' ihned za své éry

do výchovy nové směry.

Předně mládež poučí:

vlast a národ, kteří dosud

chovali ji v náručí,

výminkářů stihne osud.

„Kohoutek“ už kokrhal,

že smí umřít v tichosti

marasmem či sešlostí.

Ten čert dětem vylupuje

zrak, by v dávné důvěře

neznaly už mateře;

oslepené v peřince

žene v cizí ovčince.

Nade všecky, jediný,

jako tenor hrdinný

ďas je, který křiky vzlyky

štve a číhá na dělníky,

denně bičů ulicí

honě svoje věřící.

Jed jim plije do kaše,

do srdce blín záště sází,

živé klade v rubáše,

na bratry řve: ejhle vrazi!

Aby ztvrdli v kamení,

černé brýle mámení

nasazuje na oči.

S těmi kdo se plahočí,

bude ve všem křivdu zříti,

proklínaje živobytí,

až se stane prokletí

modlitbou i dítěti...

Hle, co čertů vlastí chodí!

Kdo nás od nich vysvobodí?

Kde jen meč je anděla,

škraboška by zmizela

se všech tváří nelidských,

aby každý, moudrý, prostý,

uzřel nahé čertí chvosty

na tribunách řečnických,

v redakcích i v kanceláři,

v kolektivním kalamáři

medoústých básníků,

veškerému publiku

by se rohy objevily,

jež se kšticí zahalily,

a už v střevíc neskryto

o zem cvaklo kopyto!

Srdnatého zaklínače

volám na ty černé hráče

jménem božím, jménem vlasti,

aby draků zbavil kraj,

satany svrh' do propasti,

odčaroval český ráj!