ZPĚV OBELSTĚNÍ.

Jsem jako z vína zamželé

sny bohaté vidění.

Průvody a hudby neděle,

slavnostní zvonění.

Cynicky žvatlám půvabně

z mask, svodů a kuplířství,

kočkou se plížím hedvábně,

co zalhu, drápkem tkví.

Já obelstím, já získávám,

tě do víry přenáším,

já měním hlas a volávám

tě hlasem nejdražším.

Jsem radostné přelhání života,

jsem nezvaně vítaný host.

Překvapím chvílí, v níž chychotá

se lehkomyslnost.

Bez důvěry tvé bych nebyla

jen navždy ztracená

na horách a v údolích zpozdilá

poslední ozvěna.

Ne, nejsem píseň ni ozvěna,

však uplývám lehounce,

jsem ta, jež se celý den zelená

a kvete drobounce.

A chci-li, vše dřív ti zveselím,

tak slunce na zdi plá.

Smích můj – jak strom já ševelím

letního za tepla.

Jdu, jako když klasy praskají

za noci v žitništi,

v němž sametově se laskají

a paprsky zablyští.

Tak uplývám potoka prouděním

a na písku rybami hrám,

a zatáčím se blouděním,

v němž prameny přibírám.

Já stále se měním a nechávám

svit slídy snít o štěstí

a z račích skořepin svlékávám

odbyté bolesti.

Že ty mi své srdce a oči dáš,

jež musím vypíti,

a že se chvíš a ukrýváš,

toužím tě zloupiti.

Neb lišák vychytralý jsem,

vždy schoulen za sýpkou.

Za duší tvou plížím se úkosem,

zděšenou za slípkou...