Zpěv osmnáctý.

Boje družek se již končí, děvo Česká!

Pěvec mírnil struny, kde šlo v bitvách horce,

Ví, že píseň nemůže se zdát všem hezká;

Tvá-li lepota však přízně pozatleská:

Opovrhne záštím hanotvorce.

Tobě pěl a vlasti: kdo dbát na odporce

Bude? nevlastenská zášť jej často táhne,

U něj žádný žící ceny nedosáhne.

Měl sic jevit pěvec ještě mnohé děvy,

Osudy též jejich přeurputné,

A co působili víckrát Mílka hněvy,

Co se dělo z žehravosti neslovútné,

A jak mnohý panoš mužný

Milence své přijel na posilu,

Jaké příhody se děly ze omylu:

Jaký obor odvírá se dobrodružný!

Ale k předmětům všem sto by zpěvů

Nestačilo: bojí se, by při výjevu

Neuprchli poslouchači mnozí,

Jako věstci, který nehodami hrozí.

Přitom zbrojné děvy, oslavení hodné,

Zbudí, nadchnou zpěvce veleplodné,

Uchopí se rádi oslavení zdroje

Stkvělejšího nad trojánské boje.

Po vítězství ráno kněžna mluví k sobě:

„Tehdy se již končí vlnobitná plavba?

Vlasti svatá, utišíš se v malé době;

Volností však upevněna není stavba!

Má se stvrdit na základy bytné,

Zmizet musí křivdy starožitné:

Ale temnoli se zase smrkne,

Podniknutí s vlastí v říceniny zhrkne.“

„Mocní bohové vy! stále jste mne střehli,

Když se nepřátelé v vzteku zběhli.

Vám chci odevzdati ze vděčnosti zbraně!

Nosila jsem je jen ke obraně!

Srdce plá vám díky, vám jest blaho milé

Ochráněných! přiďte teď mi ku posile,

Zvlášť ty, jenž jsi vytrh ze okovů ženstvo,

Povýšením k výbornosti člověčenstvo!“

„Neznám tebe: silen jsi však; tvá se blíží

Moc k nám. Stejného jsem hledala též směru

Pro krajanky; ale kladu nedůvěru

V každý základ. Předsudkové hnusní víží

Mysly mužů; jest to podniknutí těsné!

Tvá mne pomoc drží u naděje;

Tali ke oučeli nepřispěje,

Naše vážnost s vlastí na vždy klesne!“

„Na mír čelí má teď všecka snáha.

Jaká skončit musí hrdinský běh dráha,

Bych se nezbavila sama blesku slávy?

Nad láskou snad osloní jmně zvítězilost;

Zdělené snad zvěční se knížetem zprávy:

Čili s jasnotou se spojit nedá milost?

Neb ní zajde oslavení v šeru?

Jakého se uchopit mám směru?“

Vězela tak kněžna v kolotání:

Nenávidí bojů, krve prolívání,

Řídí ji jen k vlasti láska čistá.

Poselkyně míru k vládci rychle chystá,

Výbor růžokvětných, vděkůplných děv,

An jest v stavu zhledem utišiti hněv.

Zří se Května, Duchka ve vyslanství čele,

Všemila a Krasoběla, děvy stkvělé.

Co když přichází k nám květorouchá Vesna

Ve své celé stkvělé odmladnosti,

Cítíme tu její opojnosti,

Mizí z mysle všecka trudoplná těsna,

Oddýcháme plesně, volně:

Takto příchod lepotvárné druže

Podjal spanilostí všecky muže;

Vítají se vyslankyně přeplápolně.

Řečí Krasoběla: „Mocný Čechů vládce,

A vy blahorodní vládykové!

Nesem pokoj; mají zlatostkvělí dnové

Těšiti vlasť, má se oupor činit hádce:

Vyjasní se v Čechách doby blahé,

Vlasť se zase jarně zratolestí.

A ač se nám zvítězení štěstí:

Oběti předc velké chcem klást vlasti drahé.“

Jako muži uznávali za okrasu

Ženstva leporostlé vyslankyně:

Takto uslyšavše o smíření hlasu,

Nemohou se dosti mluvy medovině

Jejich vynadivit – jejich mysle jímá,

Vládykovi strasti z prsou snímá,

Jeho oko se mu plesně jasní:

Citové se srdce ozívají hlasní.

Vece: „Vaše příští jest všem Čechům milé,

Děvy hrdinské a zvítězilé

Nesou vlasti drahocenný klid,

Přivádí je sem k ní vroucí cít.

Netluče v nás též i srdce nevlastenské,

Ctíme vaši zvýbornělost; ze panenské

Ruky rádi přijmem pokoj blahodějný,

Blažit vás má stav i s námi stejný.“

„Vypravil jsem posly k vašemu též hradu;

Mírnost za pravidlo k udobření kladu,

Má vás pokoj milolibě blažit,

Poštěstit vlasť chci se vynasnažit.“

Mužstvo počíná děv slíčných přichod slavit,

Provádí jim ke cti kratochvíle,

Připravuje, co by je jen mohlo bavit:

Plynou doby jim tam utěšeně, míle.

Příměří jest uzavřeno obapolně,

Jistcové se dali do zástavy,

Přitom oboum stranám stojí volně,

Navštivovat odpornické davy.

Řádají se umíření články,

Rostou ve zástupích radovánky,

Srdce počínají se tu k sobě blížit,

Láska vroucí nádhernost zná nížit.

Nový odvírá se děvám svět:

Slyší hudby, kouzedlné zvuky,

Vidí hochů roztomilých květ,

Cítí v mílo měniti se tísně muky,

K plesání je budí sladký úsměch, vzhled,

Zří, že srdce bylo studené co led,

Předešlý stav neposkytuje jim ceny,

Slaví teď jen nových citů změny.

Jako děvče od přírody nevidomé

Skáče plesně, kde mu místo povědomé,

Teprv tenkrát, když se odejme mu slepost,

Sezná, že jen žilo v tmavém rovu,

Nemůže dost navelebit světla lepost,

Přiviknuvši změně žije jako z novu,

Valí se mu v mysl nepředcitné tvary,

Omylem se zdají podobizny stary:

Takové též podjaly je city,

Zhlídše vroucí lásky svity,

Vidí nespatřené v světě spanilosti;

Všecky tvory kouzlí jim teď lahodnosti,

Počínají žíti v blahonosném pudu;

Půtek nenávidí tak co bludu,

Diví se, jak mohly s hochy vesti vojen,

Přejí si, by byl již rozbroj upokojen.

Jako mnohá dcera citná,

Již zisk roditele, aneb starožitná

Zvyklost přilákala do nevolné vazby,

Kde jí neprospěly žádné svaté mazby,

Kde se chytati ji chtěla vytrženost;

Když ji dobrý vládce svazku sprostí,

Zajde skoro pod radostí,

Cítí blahou v mysli naděšenost:

Tak jest vidět mnohou děvu plesat,

Ana svému do naručí padla,

Divší: „Bez tebe jsem na Děvíně vadla,

V boji jsem tě zřela víckrát klesat.“

Dí choť: „To též žhavé plání

Působilo bázeň v potýkání,

Pro tebe mne nepokojil strach;

V objetí v tvém nad vládce jsem blah.“

Tam zas děvy láskou nadechnuté,

Dráždí hochy vyhlídnuté,

Dí z nich mnohá: „Ten hoch švárný lásky nezná!“

Odpoví on: „Děvo přelíbezná,

Děvče lepotvárné, vlídné,

Od ní jest hned pojat, kdo tě zhlídne;

Tvůj vzhled citný jeví duši jemnou,

Hleď se zabrat na dědinu semnou.“

Zde dí jiná k družce: „V prsech nesu

Vnadné štěstí pro milence,

Oblažit chci svého vyvolence.“

Dí hoch vytržený jako v plesu:

„Děvo lepá, velkodušná,

Odplata tě dojde odměnná a slušná,

I v mých prsech tluče srdce citné,

Sídlit bude u nás blaho bytné.“

Tam zas jinoch vece: „Děvče převálečné,

Považ, že jsou půtky nebezpečné;

Jaké slasti cítíš v statečnosti?

Věčně žít chceš bez milosti?

Či jsi bez citu co skalná socha?

Neodlučuj laskavosti od jinocha,

Který nectí nad mužátku žádné jiné!“

Děva poznavši jej v naručí jej vine.

Tu zde viděti je k hradu spěchat matku,

Táže se tam na své drahé trsy,

Zhledavši dceř, hned ji na své tiskne prsy,

Najdouc druhou, poděšená jako v zmatku

Do hlasitého se dává plesem pláče,

Od jedné tu k druhé skáče,

Volá: „Mám svůj statek, mám své děti drahé!“

To tré plyne v opojnosti blahé.

Tam zas bojovnice vece k synu:

„Po tobě jsem marně hledívala v boji,

Chtíc jen tobě říci, bys dal výhost zbroji;

Podnětu vždyť nemáš k vojenskému činu?

Nenásleduj otce záště zlostné.

Našla jsem ti děvče přelubostné,

Pravý poklad.“ Dí syn: „Zlatá máti!

Odvedu ji, nechám jiné kopím kláti.“

Dí tam bratr k sestře: „Tvůj duch vbitvě větřil,

Ani bratra svého neušetřil;

Hle, jak jsi mne do ramena bodla;

Chránila tě víckrát paveza má zvučná.“

Odvece mu sestra: „Odpusť, bouře hlučná

Spletla mysl, žes to, jsem hned neuhodla:

Poznavši tě, krve jsem se lekla,

Tu se druhá rána hbitě smekla.“

Praví mnohý manžel vynašedvší ženě:

„Zlatá družko, v ztrátě jsi mně v ceně;

Ze častých změn mnoho nepochází;

Byl jsem prudký, a ty časem nepovolná:

Co rceš, jestli udobří nás obapolná

Přízeň? jestli hněv se tvůj již sází?

Vrátíšli se? ctítli budeš zas mé Skřítky?“

Dí ta: „Mohli jsme žít tak co dítky.“

Oboum stranám plouly doby ve rozkoši:

S děvčatami hovořili hoši

O milosti, neslo blaha rokování,

Slibovali si již věčné milování,

Myslivše, že usmíření není v dálce,

Slyšet nechtěli nic o záhubné válce,

Plesali, že víc je zloba nezachvátí:

Nechtí děvy jevit, že se rády vrátí.

Když se to tak ve leženích dalo,

Slavný velitel se ještě v Skreji léčil,

Sloužila mu Budislava, v ní se zňalo

Více plání; panoš o Vlastě s ní řečil,

Kterak si té panovnice váží.

Družka u něj plápol podníti se snáží,

Neví začít jak a kudy,

Vázaly jí jazyk study.

Posléz vece: „Divně se to děje,

Že si málo kdo i z reků přeje

Zasnoubenu býti s dcerou statečnosti,

Kterou často řídí mysl vznešenosti?“

Panoš odvece: „Ctím dívek udatenství,

Blažilo by mne i mnohých společenství;

Ale ranila mne na vždy Lela kuše,

V svazcích pevných drží milostná mne duše.“

V tom sem kněžice ta vnadná vchází;

Panoš plesá, srdce se mu mocně hází,

K prsům vyvolenou vroucně tiskne;

Radost oboum z očí svítí,

Ve objetí blaženými se zde cítí.

Budislava zkormoucená sotva piskne.

V tom se zase odvírají dveře,

Panoš Čáslav se sem beře.

Bratru Kasalovi všecek nápodobný,

Tak že se zdál tento vůdce dvojnásobný.

Vítá jej rek, přitom jemu představuje

Nevěstu svou, a též statnou družku,

Kterou nad choť výše vychvaluje.

Příchozí jat vzhledem prvním, za milušku

Vyvoliti si ji v mysli ustanovil,

Žádal bratra, by si v mluvě hovil.

Dokuď se rek zcela nepozdravil,

Vycházíval s chotí k Mžinu břehu,

Kde se posloucháním zpěvu ptactva bavil;

Jednou uzří, jak tam komoň v plném běhu

Do hlubiny s neznámým se rekem kácí –

Byl již ten tam, zmizel; bratři oba

Pomáhají, vytáhnou jej snažnou prací

Z vody; svírá oči jemu temná mdloba.

Leží vedlé břehu zkřehlý, bezživotný;

Jede tady na hrad vyslankyně,

Pozná reka, praví: „Byl jsi přeochotný

Ke přispění nuzným: pro tě vévodkyně

Bude slze cedit, trhat vlasy.

To jest Přemil.“ V tom se dále bere;

Pomáhá se, ouraz srdce všechněm žere,

Posléz jeví panoš dech a slabé hlasy.

Po chvíli dí: „Jel jsem skrze lazy

V zamyšlení tam, kam oře nohy nesly,

Přejeli jsme mnohé srazy

Zdlouha, co loď poháněná vesly,

Maní vypad nedvěd na komoně:

Činí tu skok, divoce se plaší,

Huňáč oba dva nás honě,

Dostíhnouti oba straší.“

„V tomto vyklouzla mi otěž z ruky,

Komoň nebyl více k udržení,

Letěl semnou přes pahrbky, přes přeluky,

Až pak posléz v upěnění

Do hlubiny cvalem činí skok,

Pohříz obadva nás přehltavý mok;

V mysli se mi všecko zatemnilo,

Nevím, co se semnou dále dělo.“

„Mohli jste mne nechat v lůnu hloubi

Pohřízena, byl bych klamné lásky zhouby

Zbaven; pronásleduje mne ukrutnice.“

Padne v řeč mu kněžny pobočnice:

„Vítej ty nám, ušlechtilý druhu,

Vina pozůstává pouze na mne;

Já ji odvedla pryč; děvy byly v tuhu:

Jistě nejedná choť s tebou klamně.“

„Nedli pro vládkyni s sebou ve oupoře,

Nejednej tak, jako vlastní zkázce;

Miluje tě, nese pro tě hoře,

Trvá podnes k tobě v lásce,

Pro tě opovrhla vášní vladýkovou!

Čekej: zhlídneš svítat v Čechách zoři novou.“

Utěchu řeč hrdinovi leje,

Jeho život znova křeje.

Oboum bratřím vroucí díky vzdává;

Koná panoši se oslava a čest,

Velebí se osudový sjezd.

V srdci Čáslava se něco nedostává,

Na svém statku chce být s milenkou svou živ,

Baví jej víc, nežli jízdy na odiv;

Prchá všem zde v blaženosti libá chvíle,

K vojsku chvátat chtí, jak vůdce přijde k síle.

Když se zatím snažně o smír rokovalo,

Horlivě též pečovali o to reci,

Co se jejich srdcí dotýkalo,

Nechali doby bez útěchy teci;

Sam i Nezamysl, ke choti se bera,

Praví: „Ty jseš nejsličnější vlasti dcera!

Odstranila Láda všecky od tě vady,

Vštípila ti stkvělost a své všecky vnady!“

„Dcero krásy! statná dcero slávy,

Ty jseš hodná knížecího trůnu!

Vlasť máš se mnou řídit přemírnými právy,

Blaho zas má sídlit v jejím lůnu;

Která v tebe čáku vroucí skládá.

Otec můj sám za dceru tě míti žádá,

Důvěřiti bude ženstvo na mužatku

Veledušnou, držet též tě za svou matku.“

Ta dí: „Mátí jest mi bohurovná Teta;

Schválíli ta nebezpečné směry,

Pro vlasť uvrhnu se do mezery;

Pro ni tráviti chci strastná léta.

Ke stolci mne trápí nedůvěry,

Jakbych právě vykročiti měla z světa.

Kdo mi za stálost tvé lásky bude ručit?

Ztráta její počne srdce mučit.“

Takto to dvé hovořilo o stálosti.

Tam zas Přibral, její brať, se po blahosti

Lásky shání děvy chytré, Šárky čilé;

Tají mu, že je jí jeho plání milé,

Chce jej nějaký čas ve omylech vodit;

Rek se staví, jak by byl s ní ve odpoře –

Viděti je děvu celou bledou chodit:

Snad se změní v dobro jejich hoře.

Těžko bylo volit Krasoběle

Z hejna hrdin ušlechtilých, zdárných,

Vázlo u ní množství reků lepotvárných,

Panoši, jenž vykonali činy smělé,

Vládyci, jenž měli zlaté doly,

Všickni žijí ve plápoli,

Hašteří se neustále zpupní soci:

Všecky má co ve tenatech v moci.

Miloboje za chotě si volí.

Tenť sic s žádným v kráse nezápolí;

Však jest statný ušlechtilý rek.

V půtce zahlídna ji, se ji lek,

Upustě zbraň, jako božce se jí divě;

Děva vidí, kterak na ni živě

Duší pohlíd, přízeň k němu kloní,

Vrtkavost mu lásku nezkaboní.

Také Niva, která po umrtí

Svého otce ujala se ředitelství,

Nahlíží, že sama dívek nepodrtí,

A že neskrotí jich nepřátelství

Bez pomoci statné, bez podpory:

Prohlíží tu milovníků vzory,

Posléz k Radoslavovi se plání chýlí;

I on po kněžnině lásce pílí.

Též i Duchka, kterou k radě Vladislava

Vyvolila, našla posvěcence.

Prostoslav dí: „Dcero Dobroslava,

Nechceš určit si mne za blažence?

Důvěru svou ve tvou moudrost kladu,

Líce jeví stkvělost, duše sladu;

Chci vždy ctít tvé věkostálé ceny.“

Dí ta: „Což jsou již zde k zasnoubení změny?“

Přitáh též sem panoš v brní černém,

Rek třech sojek, nesa kopí zlaté –

Bylo v půtce s Orlandem ctným v zmatku jaté;

Dobyl Angeliky. V srdci věrném

Dychtí po Dojce předc, po milence

Rusé; ta se zdráhá zvolit potřeštěnce;

Však se chýlí k němu pro statečnost,

Radí jí též k tomu ustrnutá vděčnost.

Zatím příměří se ke konci již chýlí;

Ale není shodnut ještě mír,

Potácí se kolem hádek vír.

Děvy svého hradu udržeti pílí;

Připuštěná jsou jim stejná s muži práva,

Při hledání chotě stejná volnost,

Spojovat má též je obapolnost:

Mužům patřit má však země zpráva.

Muž má míti manželky jen jedné;

Neplatí nic bez jejího přivolení,

Žádné sňatku rozpojení!

Mnohý při těch článcích bledne,

Praví: „Kterak pustiti se na nezbedné

Moře? svěřit větrům živobytí blaha?

Vidím nesnáze tu nedohledné,

Nastupuje se tu nezkušená dráha!“

V sněmu Pětisila volá: „Vidím zradu,

Vidím říceniny z našinského hradu,

Valí se již z dálí příští klesy:

Kterak můžem z nejvyššího slávy stupně

Samy vrhnouti se přepotupně

Do okovů? přitom jevit plesy?

Budete klít někdy vaši pošetilost,

K ohavě vám bude krátkozraká milost.“

„Žádná bitva, žádné nehod rázy

Nepřitáhly nám té škodné zkázy,

Co ta roznícenost zarmoucená!

Hynem v zvítězení bez porážky!

Vystouply jsme proto přes překážky,

Proto zašla mnohá družka drahocenná,

Proto zrostlo množství požárů a rovů,

By jsme uvrženy byly do okovů?“

„Tíže byla vydobyti vlády vesla,

Lehce jest jej vesti. Ale zmatek

Loupí o volnost vás, o ten drahý statek.

Evropa co řekne, zvěděvši, že klesla

Obec naše, a že ze mužatek

Jsou zas otrokyně? to nám půtka nesla?

Kdo se nad tím vztekem nerozlítí,

Když zří: že jste jaté klamnou lásky sítí?“

Odpoví tu Vlasta s myslí chladnou:

„Dvě nám z věcí jenom konat zbývá:

Buď ať sloupy vlasti shrknou, spadnou,

Ať vlasť pohřížená s námi odpočívá –

I já setrvat chci ve sesutí,

Jestli větší počet schválí podniknutí;

Řekne někdy pověst slavně o pohlaví

Našem: Zašly, nežby žily u bezpráví.“

„Aneb trvají ať déle vlasti dnové;

Nejsou k zavržení. Tu však dráhy jiné

Nastoupit se musí: sic vlasť zhyne.

Podmaní ji chrabří sousedové.

S muži musíme se na bratrstvo spolčit,

Jestli vlasť má naše nepacholčit;

Sice naše vlády soctví

Uvrhne vlasť přímo do otroctví.“

„Jindy sousedové lámali si vazy,

Mezi sebou dlivše pod úrazy;

Nyní nová víra v jednotě je míří,

Tím se jejich lidnatost a mocnost šíří:

Běda, kde se pustí na Slovany,

Kteří žijí bezstarostně, bez obrany!

Nejsou jejich vlastě spaté v jeden kruh:

Zajdem, jestli dlít v nás bude sváru duch.“

„Přitom což jest platno, s přírodou se hádat?

K čemu od ní neslušnosti žádat?

Určila nám dlíti v domácnosti,

Při rodině tráviti čas v blaženosti.

V ní jest rozkoš; ta zná mysle naše bádat.

Jaká přisluší nám s muži stejná práva,

Potvrdí mír; ať jim patří bojů sláva

Příliš drahá: k čemu břímě na se vzkládat?“

„V Evropě se šíří vzdělanosti květy,

V cizinstvu víc neotročí žena:

To též upevní se u nás lety.

Zatím udrží nám volnost zbrani cena;

Nežli upevní ji vlídné mravy,

Nastoupit vlasť musí na vzdělání dráhu,

Zajítili nechce. Nuže, volte blahu,

Sesutí neb vlasti na své hlavy.“

Domluvila velevlídná panovnice.

Následovaly tu mnohých řečnic zlomky,

Nehodné však ke přijití na potomky.

Počne mluvit Šárka plukovnice:

„Spěchali sem muži, mnívše směle, drze,

Že snad vyvrácením vaší tvrze

Nad námi zas upevní své vlády,

Otrocké že spravovat nás budou řády.“

„O jak často omylné jsou lidské soudy!

Jak jen svobodno jim bude volit jedné:

Přednosti kdo naší nedohledne?

V poddanosti naší vidím tyto bloudy!

Patrné jest jejich podrobenství;

Nížilo nás křivé mnohoženství,

Liché změny, chlapství přepotupné:

Zmizí všecko vypínání zpupné.“

„Jestli některá z vás ráda vládne –

Snad i mnohá – prostředků-li neuhádne?

Podrobují muže čacké vnady,

Sladká mluva, velelibý vzhled,

Často slza, někdy muže vady:

Čilost dodá, co kde třeba za podnět.

Nesmíte jím být však dračicemi,

Ale upřimnými družicemi.“

„Pokoj ať jest!“ pokřik vůkol zněl,

„Okřejí ať české usedliny!“

Však hněv v Pětisily srdci vřel,

Praví: „Láska působí zde zmateniny,

Pro ni spouštíte se slávy, ba i bohů,

Pro ni odříci se chcete vlády vesla,

Ní i vaše stkvělá mysl klesla:

O kýž sama potýkati mohu!“

Prchla z spolku. Mír se líbí skoro všem;

Malá čásť jen k půtkám ještě bádá.

Kněžnu zplnomocňuje však k míru sněm.

Rozešly se. Vyslanstvo se hádá

Ještě o hrad, úmluv rukojemství,

Jedná se zas dále o hojemství;

Svolilo se: však se schůzky brání,

U mnohých se plodilo tím více plání.

Zatím když se toto dělo, smutné zvěsty

Vyslankyně navracující se z cesty

Kněžně jeví, že jest mrtev její choť,

Že jej zhlídla ležet na Mženiném břehu.

Užasne se, valí se jí z čela pot,

Trne; vzdychá k sobě: „Mého běhu

Přestkvělého jest tak konec smutný!

Utlačí mne osud přeurputný!“

„Nic zde není, co mne na svět váže,

Vidím pouhou strast a hroznou temnost,

Vše mne trudí, leje nepříjemnost:

Jistě zašel, po mne se jen snaže.

Snad jej zachvátila zoufanlivost.

Že má strast mu nejevila milost!

Tento pád mne tlačí přehluboko,

Hořem neoschne víc nikdý oko!“

„Svatá vlasti! nekojíš mne slastí blaha,

Pohltila mi jej Mžina tuně;

Ale bydlet má předc ve tvém lůně!

Od míru se nemá odloučit má dráha,

Má tě vesti ke pramenu štěstí;

Blaho-li se v tobě zratolestí,

Za úlevu strastí mně to bude sloužit,

Po útěše této chci jen toužit!“

Ta též došla správa ke Přemyslu,

Jenž s ní bolest srdce vřele dělí,

Vzkázav jí, že až se rána duše zcelí,

Že se zasnoubiti chce s ní bez rozmyslu.

Utěchu jí vňuká vnadné ustrnutí,

Zavrhuje však předc libé navrhnutí,

Žádavši si strávit léta ve samotě,

Nenávidí žití ve lesknotě.

Rokovalo se teď o mír na bojišti;

Vzdálí obě vojska stáli s oštěpišti,

Sedadla se uchystaly v středu.

Přemysl a Vlasta sedí v slávě v předu.

Mílo hledět na řečníky, na řečnice,

Odpor vyvádí zde mluvy výbornice;

O Děvín se rozmáhají hádky,

Druhé tvrze navrátit chtí zpátky.

Neustupně zdorují zde strany;

Novou půtkou hrozí zvítězilé panny,

Nechtíc hradu ustoupení svolit.

Zatím počíná zbor ve sněmišti stolit.

Když tak sedí u hostiny pospolitě,

Jme se panoš Lumír pěti při varitě,

Ze strun zlatých loudí libé zvuky;

Tichne hovor, tichnou výmluvnosti hluky.

„Nechci hlásat vnad děv, vděků nad okrasy

Výtečnějších; chci zde veleslavit

Českých rekyň statnost, kterak pod zápasy

Usilím se znali otročení zbavit;

Podnět sice k sluchu nepůvabný,

Ale nad vše podniknutí jejich slavný.

Postíhly tak mužů ve výsotě:

Stkvít se bude jejich jmeno ve jasnotě.“

„Co to ječí? Vltaviny proudy zdmuté

Všecko překotavši klopoty se valí,

Otřásá se nimi Pšárské skalí!

O kýž tak mé zpěvy citem nadechnuté

Přesily té jeví, aby svými toky

Pohnuli i myslí, oběma i hrady,

Umírnili v opojení soky,

Jako kouzlí blahodějně vaše vnady.“

„Slávu věčnou jeví vaše výše,

Které nikdý spíše

Nepoznaly předchůdkyně;

Ptát se bude mnohá blahá potomkyně,

Máli držet všecko za pravdivost?

Vše se zdát jí bude prozrazovat divost:

Jak jste mohly v bojích mužů dostíhnouti,

Ba i nad ně vyniknouti?“

„Jizra, Ohře, Vltava a Labe hlásá

Stkvělost vaší chvalozpěvné slávy;

Statnost s Evropou což neotřásá?

Zdali nebojí se o svých vládců správy?

Hlaholení chvály slyší všecky řeky:

Viděli jsme drahocenné reky

Marně páčiti vám žezla z statných pěstí.

Zasnoubeno jest pak s vámi štěstí.“

„Takto Sever nadchnuv všecky měchy

Skáceti chtěl nebenosné Krkonoše,

Vzdory činiv této velebnosti soše;

Zpět se brali jeho pružné dechy,

Stojí toto skalí neustupně pevně:

Takto ženstvo stálo v bojích korouhevně.

Vy to všecko přízni bohů počítáte;

Tím víc si ji od nich vyzískáte!“

„Povýšily vás i zvýbornělé vzhledy,

Se umkami přepůvabné společenství,

Ty vám dechly blahodějné vědy,

Vypudily z srdcí ukrutenství,

Věstci znamenali posvatný jich luh,

České zpěvy tušil posvěcenců sluch;

Libě jemu tak, co oku stkvělé květy,

Byly jste v nich za předměty.“

„Vane v naší vlasti blahonosná vlídnost;

Mrzáky a starce nevraždíte,

Kde se najde jakákoli bídnost,

Pomoc rychle jí tu hotovíte,

Drsné činy pokládáte za ohavu;

Vychází zde stkvělost vzdělanějších mravů.

Slyšte mírné dcery otčiny své hlasy,

Ana hledá v srdcích vaších spasy.“

„Vece: Právem uchopily jste se zbraně:

V žádné vlasti nemá otročiti žena;

Jako soudružka má býti ctěna.

Syni moji vedli půtky ke své haně;

Muž má býti ženstvu ke ochraně,

Zachována má být její vzáctná cena!

Považte však, že jsou vaši bratři;

Svolují práv, jenž vám patří!“

„Odložte již zhoubonosné zbroje;

Vždyť jste oba jedné matky dítky.

Zkázu nesou domácí vždy nepokoje:

Odstěhovat se již chtěli odtud Skřítky!

Jest vám oučel od přírody určen jiný;

V kruhu jejím jí jste nad hrdiny,

Tam jen pozůstává pro vás sídlo blahy:

Zhoubu nesou boje dráhy.“

„Na nejvyšším stupnu oslavené

Vedete teď šťastně uzdu vlády,

Po níž chápáte se rády,

Být-li chcete u potomstva osloněné

V zpěvích, u našinců věčně velebené:

Musíte ji složit, nežli zajde pády

Chystanými přesilami od cizinců,

Nesmyslnostmi též od našinců.“

„Jestli vaše statnost dobyla vám slávy:

Nejstkvělejší to čin z vašich podniknutích

Bude. Složily, se řekne, země zprávy

Z lásky ke mně, máteři své. Na perutích

Orla do oblak se skutek tento vnese,

Oslaví se jméno vaše v plese,

Velkodušnost ta se bude blahoslavit.

Namáhání nemá vás víc bavit.“

„Učiní se konec všemu lichu,

Zem se zazelená ve obychu;

Choti povedou vás v blahostné své statky,

Čekají tam na vás přeblažení dnové,

Libí, jako milotvární snové.

Vyplňte to přání vaší mírné matky!

Takto domluvila, Velkodušné dcery!

Spasu nesou její blahodárné směry!“

„O ty velkodušná, bohorovná kníní!

Ač jest určen srdci tvému trud,

Nestěžuj si předce na osud;

Neb ti žezlo zanechati míní –

Zmizí brzo touhy bolný žel.

Nelaskav se zdá být tobě Lel:

Za to jest ti sláva příznivější,

Hromovládný Perun oddanější.“

„Nesnížíš své výše se návratem,

Neb ty sama zavrhuješ důstojenství:

Dosáhla jsi směru, neb jsi z podrobenství

Vytrhla žen: žíti budou v blahu zlatém,

A ty na vítězných věncích odpočívat,

Tvé jmě po vlasti se bude zpívat,

Že jsi mužstvo přemohvši svým ducha zvahem,

Nadchnula vlast udatností blahem!“

Dozpívav tak poodkládá lýru;

Obě strany, nakloněné k míru,

Volají: „Ať Vlasta, ať kněz žije!“

Na zdraví se udobřených děvic pije;

Láska se tu z obojích stran porozžíží,

Srdce se tu k sobě více blíží,

Slyšet toužebné jest hlasy:

„Ať jest pokoj, ať jsou míru časy!“

Když tak plouli obě vojska v plesu,

Přinesla sem Statka ze Klatovska zvěsty:

„Bavorů jest u nás plno lesů,

Zaskočené jsou již všecky cesty;

Jak nás zničí, chtí se k Praze pustit;

Klatovka se sotva s davem mezi lazy

Skryla; v nejistotě jsou tam dívek vazy:

Hleď tam rychle naše davy zhustit.“

Praví Vlasta: „Povedu ten pluk,

Dokážu, že zvítězíme nad cizinci.

Svatavo, střez hrad náš před našinci.“

Na to zahláholil vládce zvuk:

„Nemá více krev děv v půtkách teci;

Muž má zastati se o ně svými pleci;

Vážit si jich chceme nad přeskvostné doly,

Nechcem s nimi déle žíti ve nevoli.“

Když se ještě domlouvali stranu tahu,

Přijíždí sem Kasal, a s ním slíčná choť,

S družkou Časlav, Přemil právě v hod,

A též velké kníní k blahu.

Když tak vypad jako z mraku,

Nechce kněžna skoro věřit zraku,

Srdce plno plesného jest citu,

Skrývá mocnost milostného skytu.

Vece Přemil vážně ke knížeti:

„Jestli dobro vlasti lásky ke oběti

Žádá, ní-li má znik půtky uchlácholen

Býti, chceli velká družka skvělé výše

Dělit s tebou: pro ni, pro vlasť jsem vše volen

Konat; odberu se nazpět zase tíše!“

Dí kněz: „Vidím, že jsi převěrný syn Čech;

Nechci lásky rušit, osud sám ji střeh.“

Přeloženo bylo sněmování

Na druhý den; tu hned všecko při svítání,

Strojíce se, na pokoj se těší.

Mnohá praví, že dnes na sebe snad věší

Posléz zbroje; na svá místa táhnou;

Zbory mužů po smíru též práhnou;

Všecko tu dlí v kolotavé čáce,

Nelíbí se stranám vojenská víc práce.

Nová vyslankyně přichází zas sem,

Jeví, v Klatovsku, tam že byl mnohý tem

Nepřátelský; však že potloukly je děvy.

Všecko volá: „Ty ať žijí, též ať hněvy

Zmizí!“ V tom sem kráčí mužů seslancové;

Dí, že vojska nechtí vyjednání nové

Přijmout, a že nejsou s chotí jednou

Spokojení, že se všickni zvednou.

Dobroslav kněz jeví výmluvnosti proudy,

Dokazovav, že řád vede k dobru vlasti,

Že ním dítky, rodiny jen jedné oudy,

Zakusí víc roditelů lásky slasti,

Že víc v domácnosti sídlí zlatá klidnost,

Že se množí vlasti potřebná víc lidnost,

Že se prodlouží i vnadnější jim věk:

Nic to platno, hučí zpoury jek.

Vece Přibral: „Dobro vlasti žádá toho;

Jestli vilnost ke odporu pudí koho,

Jestli rád se po rozkoši shání:

Medle žádný mu v tom neubrání.

Leda pro křik držet v domě ženin mnoho?

Při jednom spíš žena věrnosti své chrání!

Volte tehdy jedné pro domácnost,

Snad se nahodí mu někdy jakás vzácnost.“

Pak se Přemil odhodlal též k řeči,

Praviv: „Mocní knížata a vladýkové!

V půl Evropě tyto řády nové

Jsou již uvedené; ne tak, jak zde, meči:

Upevnilo je tam náboženství;

Velkodušnost jeví toto společenství,

Uvádí se ve manželství stejnost,

Která plodí v spolku blahodějnost.“

„Ten řád ke polední straně skoro všecko

Přijalo již, Římsko, Řecko,

U sousedstva jeví se též nebe jasné.

Všecko si tam volí choti jedné,

Všudy zdivočilost ředne,

Hnusnost, krutost mravů mizí, hasne,

Vyskytá se ve národech zvýbornělost:

Množí se tím pravé udatnosti stkvělost.“

„Všecko se tam jeví v blahonosném vzhledu!

Přitom není třeba, by jsme s bohy předů

Pro vzdělání vlasti opovrhli;

Ti nás víckrát střehli, když sem vtrhli

Na nás nepřátelé hlavní:

Pozůstanou u nás v úctě slavní;

Pokračovat musíme předc ve vzdělání:

Kdo se opozdí v něm, ten se neubrání.“

„Slyšte Evropčanů příběhy; z nich spasy

Sobě volte!“ Odporné v tom hlasy

Zaječivše utlačili řeč.

Povstal Kasal s myslí přemužilou,

V lících bylo viděti, že zvítězilou

Sílou ochránil vlasť jeho meč,

Jeho srdce snahou vroucí plápolalo,

Jeho oko srdce Čechů proníkalo.

Vece: „Co se haštěříte s novým řádem!

Vás zde za zrádce a bořitele

Vlasti prohlašuji, vy jste nepřátelé

Její: zvrhnouti ji chcete horem pádem.

Co víc chcete od vítězkyň žádat,

Když jsou k blahu vlasti přeustupné?

K štěstí jejímu chtí všecko uspořádat?

K čemu zdvíhati zde mysle zpupné?“

„Váš vzdor přímo k vlastní zhoubě pádí.

Ochablost a slabost ženy nepřivádí

K míru; zvykly hledět v oči Mořeniny,

Jeví věhlásnost, že svůj hrad v říceniny

Zvrátit nedopouští; nachází moc vzdoru,

Proti vám chci přijíti k ním ke přísporu,

Obětovat se chci pro ústavu

Novou, ji chci držeti jen za oslavu.“

„Dovol, mocný kníže, řeč že neprospěje,

Do souboje vyzvu odporníky!“

Schválil vládce oučel; nadějí vše křeje,

Viděti jest k němu hluknout pomocníky:

K zastání žen spěchá jarý Přemyslovec,

Moudrý Dobroslav, a statný Budějovec,

Přibral důmyslný, Přemil, šlechty vzor,

Panošů a nižších druhů zbor.

Jako kosatá věž, jenž již věky stála,

Kopím nebe k půtce vybídat se zdála,

Honosíc se ve svém zlata lesku,

Kácí sebou v hřmotu třesku,

Jak ji ze zetlelých spojek vichru dechy

Vyvrátí: tak zpor ten pootřásá Čechy,

Drtí předsudky zlé starožitné;

K obraně se jejich žádný nevyskytne.

Blíží se tu doba k přisahání:

Slib tu činí u Peruna rádla,

U všech bohů, že chtí ženu tak, kdy vládla,

Ctít, a splnit články; hrozné zaklínání

Nasleduje, při něm se jim ježí vlasy.

Mnohá děva praví, držíc v ruce dýku:

„Určena jest křivopřísežníku;

Pojistí ta volnosti a spasy.“

Všude ozívá se hudba přeradostná,

Z obojích stran viděti je ples.

Stkví se vznešená choť Květka, děva ctnostná,

Za dceru svou přijímá ji velekněz;

Kněžec srdcem jejím posléz hnuv,

Slibuje jí lásku stálou, věčnou;

Ženstvo za kněžnu ji s přízní přesrdečnou

Vyvolává za jistkyni smluv.

Vece Vlasta: „Družky drahé, složte zbroje

Ke oběti vlasti; Polela duch vane!

Musely jste šetřit přísně cnosti boje,

Pro oslavu žíti neprovdané,

Zapudivše každé blaženosti,

Ana jenom sídlí v zlaté domácnosti;

Tato nyní jiných ctností žádá,

Která nepokoje v ukojení řádá.“

„Lel vám přivede sám vyvolence,

Přes práh k choti ne co otrokyně

Přistoupíte, však co ctěné průvodkyně,

Tak co spolupaní; rád se ke milence

Chýlí, kterou sokům vydrat musil,

Pro níž nesnáze i strasti zkusil.

Žádná sokyně vás nezarmoutí,

Lásku neodejme, přízeň nevykroutí.“

„Ten vás a též vaše zlaté trsy

Zastávati bude svými prsy,

Pro vás ponese i stálé peče, strasti,

Budete mu pokladem a svazkem vlasti.

Přitom srdce žen jest příliš vděčné:

Neopustí chotě v době nebezpečné,

Pro něj naloží i rádo všecku snahu;

Tak váš svázek upevní se v blahu.“

„Možná, že svar někdy vznikne ze začátku;

Zákon však vás bude proti křivdám bránit:

Vládcové, jenž přízniví jsou sňátku,

Budou s soudkyněmi horlivě vás chránit,

Nedopustí, by jste do traplivé nouze

Vypuzené byly, aneb by jste pouze

Stejných práv jen užívaly podlé jména:

Neotrokyní má pozůstati žena.“

„A tak zlehka zroste umluv bezpečenství,

Utvrdí jej zvyk, a přízeň náboženství,

Jenž se s naším spojí, které svými dechy

Milostnosti oblaží i Čechy.

Přitom k jistotě nám náš hrad pozůstane;

Částka žen jej nějaký čas hlídat musí,

Dokaď nebude žen blaho ukované:

Tak se žádný obnovit křivd nepokusí.“

„Ač dlím po okřání ve samotě, v touze,

Bych jej v statku otce mohla podosíci,

Ve náručí umek budu hradu stříci,

Dokad třeba bude. Ale zbraně pouze

Užívat chci proti nepřátelům Čechů.

Bohové, vás nežádám zde o vládnutí;

Ale aby v vlasti nezašlo mé podniknutí:

Blaha jejího mně přejte za útěchu!“

Odpoví kněz: „Ženo převěhlásná,

Právo máš mít ke jezdění k sněmu,

Dobro vlasti povede tě k němu,

Zkušenost a tvoje mysl jasná

Ať mi pomáhá zem naši blažit,

Přitom se i vroucně se mnou snažit,

Vyvest řády vyjednané:

A tak obou sláva v Čechách pozůstane.“

„A vy vojeníni, ať jest svornost,

Kdyby třebas mnohá bojovkyně

Nezvykla hned na ni, hleďte na výbornost

Její, a že vzdala se co vítězkyně;

Musíte předc něco trpět k vlasti zisku,

Neslušno jest ubližovat státné Češce:

A tak přivykne se žití bez nátisků;

I jí nezvyklý řád plnit přijde těžce.“

Tu se jeví vyjednané heslo:

K svojím všecko do náručí letí.

Praví kníže: „Potomstvo ať ten den světí,

Kde nám ženstvo navrátilo vlády veslo.

Jsou to vaše sestry, jsou mé dcery;

Bez půtek jsme měli vyplnit jich směry:

Svobodného národu jsou trsy,

Křeje statnost jejich sněžné prsy.“

V tom tu volá Pětisila statná:

„Naše obec sype se tu v rum,

Žezlo složit, jaký nerozum!

Co nám tehdy zvítězilost byla platná?

Válčily jsme pouze pro poroby;

Kýž jsem se té nedočkala zhoubné doby!

Což vás všecky okouzlila láska zradná?

Což z vás necítí víc podnět slávy žádná?“

Dí kněz: „O ty pravé Amazonek plemě!

Vládnouti máš, kdyby do našinské země

Nepřítel pad, nad jízdeckým zborem;

Vše se hrnout bude za praporem

Statné dívky, všickni konat budou divy,

Oslavy tvé dojít žádostiví!

Neb snad odloživši panenského studu,

Následovat budeš Polelova pudu?“

Zatím když se toto ve ležení dalo,

Bylo vidět z hradu dívek kouř se valit,

Na okamžení se krytí jeho žhalo.

Obloha se počala hned kalit,

Jasnost odrážela se tu od záplavy;

Děvy myslí ve oužasu na opravy.

Jaký praskot, jaký šumot hrůzonosný!

Jaký čin v tom vězí nehonosný!

Křičí Vlasta: „K zbrani! Hleďte zradu!“

Děvy bledé za ní se hned hrnou,

Vlastencové nad nehodou trnou. –

Přináší v tom dívky správy z hradu,

Řkouce: „Muže netlačí v tom žádná vina,

Podnět hodila tam z našich davů Stina,

Bojíc se, že tvrze musí stříci;

Prchla hned, jak počal žíci.“

Tito důkazové zjevní

Ukojili v děvčích srdcích spor.

Vece Vlasta: „Dokavad se neupevní

Na dobro žen blaho: musí svatý zbor,

Poodloživ na čas blahých svadeb,

Hlídat těchto přeslovútných hradeb.

Sochy slávy pozůstanou na pamatku;

By věk příští nedržel vše za pohádku.“

„Budou někdy blahé potomkyní děti

O vítězstvích předkyň vyprávěti,

Kterak znaly šťastně vesti zbraně.

Setrvejme do konce, dojdem směru!

Kněžna nová sloužit bude ke ochraně

Ženstvu; pomohu jí, já se nezaberu

Bez splnění úmluv na hrad otcův zpátky;

Sám kněz žádá, abych dbala o pořádky.“

Shluk se na stráž zbor děv. Drží se tu hody,

Volá věštec: „Blíží se k nám blaho z dálky;

Hle, jak prchají pryč způsobené škody,

Kterak mizí od nás na vždy děvčí války!

Jak se vše již vrací z hradu. Byls nám k strachu!

Nyní statnost, zvýbornělost z tvého prachu

Vine se nám, vyniká vše k blahu skytu!“

Všecko nad smířením plesá v slasti citu.