Zpěv osmý.

Krajinu tu opustil Faust s srdcem trudným,

Vnadil ho tam zpanilosti květ,

K sobě pravil: „Bolno s děvčetem se cudným

Rozloučiti, mysl mou ta táhne zpět;

Ale ještě se můj osud nevyčasil,

Vyšší záměr velí, abych plamen hasil;

Vidím před očima ještě temno,

K jihu musím, snad tam najdu svitu jemno.“

Soudruh k němu prořek: „Vězíš v samém rmutu,

Kdežto o tobě se sláva rozlíhá,

Prospíš ve chorobě drahou lhůtu,

Když ti rozkoš sama v cestu nadbíhá.

Tebe ve triumfu z místa na místo

Vozím, z jedné země do druhé;

Jest to šťastný život zajisto,

Naše společenstvo bodré, netuhé.

Hleď se pustit do Benátek.

Slavívává se tam masopustní svátek;

Uvidíš tam skvělé maškarády,

U veliké pompě náčelníky vlády;

Jejich žití jesti provundání,

Tito strojí neustále hody,

Lid tam sprostý nežije též bez svobody

Ve peřestném šprýmování.

Vyhlíží to tamto na tržišti

Jako v rozdrážděném mraveništi;

Nalezneš tam nevídané hry:

Hraje se tam fáro, naševaše,

Vyhlíží to tamto hezky plaše,

Sází se tam celé zlata kry,

Mnohý se tam na dobro již strh.“ –

Faust té rady nezavrh.

Zabrali se tam v čas; věc tam vynalezli

Tak, jak zněla pověst. Ten tam kortizouna

Dělal, onen zavěsil si mnohá rouna,

Ti se s osly drze vezli,

Ten hrál na slanečka, onen na okouna,

Jiní se zas k tabulím her slezli,

Sešli se tam hráči z celičkého světa,

Po mnohém tam arci bylo veta.

Faust se tam též vedral, vsadil portulák,

Z bankýrů ho jeden shodil, dí: „Ten pták

Neplatí zde, zlato se zde sází.“

Doktorovi šeptá Mefista:

„Dotrhni je dneska do čista,

Přinest ti dám, co ti schází.“

V chvílce bylo vidět z pekla služebníky,

Prohybali se až pod pytlíky.

Faust dva měšce na svou kartu vsadil;

Propad. By svou ztrátu vynahradil,

Znova sázku zdvojnásobnil;

Vyhrál. Víckrát šťastně opakoval sázku,

Posléz pravil: „Va bank!“ Kdoby vypodobnil

Bankýrů strach! prosí, by jim lásku

Proukázal, vsazení své odvolal,

Žeby je tak zcela udolal.

Praví: „Vy jste sultan aneb mogul velký,

Odpusťte nám, měšec náš jest mělký,

Vy jste boháč, coby vám to prospělo,

Kdybyste nás zcela ochudil.“

Stálým žebroněním cit se probudil

Outrpnosti; uražení mizelo.

Žádný neví, kdo je, měl jen kalandera

Oděv; mní se, že jest velká jeho sféra.

V tuto dobu zavzněl za ním z larvy hlas:

„Kdybych získal jediného měšce

Pro přítele, umělec ten žije těžce,

Veliký má oučel.“ Řek to v pravý čas;

Dí Faust: „Vem si výhry, ty jsou tvoje,

Uží téhož blaženosti zdroje.“

V tom se rychle odtud odstranil,

Činem srdce mnohých podmanil.

Lid chce vědět, kdo jest, stíhá jeho paty,

Všudy na hodnost se jeho ptá,

Jestli předc ho někdo zná.

V davu zmizel, mumrej zavrh, změnil šaty;

Jemu záleželo ostat inkognito,

Neb když o něm ostalo vše skryto,

Na osobu jinou mohl hrát,

Rozličné též pletenice tkát.

Vědět chcete, kdo byl onen blahý,

Co tak získal poklad drahý?

Malíř z Čech byl, jindy výborník,

Nalez skélko, které vzdělal kouzelník,

Značilo to všecko v pravé povaze,

Navyk pravdu jevit v obraze;

Drželi ho za hudlaře, schud,

Za odměnu umělosti našel rmut.

Pravil k sobě: „Měšec jeden

Umělci dám z Kutné Hory,

Ten byl do ciziny bázní veden,

Dychtí marně zdokonalit ctěné vzory;

Bez podpory nic se nevyvede.

Zbytek pro dárce pak zachovám;

Až se druha trhne, potřebovat sám

Snad ho bude; osud mu jen svizel přede.

Do kouzel ho zaplet jeho škůdce,

Jimi vyhledává pověst marnou,

Myslí prováděti mocnost zdárnou,

Vyklouznout chce, zná ho škrtit ten zlý vůdce;

On mě nezná, že mě proklál, mní,

V zmatenici proklál jen psa v šeru,

Outočiště vzal jsem ke klášteru,

Pak jsem vylez; škoda, s pokáním že dlí!

Pro něj Benátka jsou pravé rejdiště,

Přichází mi jejich tržiště

Jako obyt elisejský, divné barvy

Různí pronárodi, mumreje a larvy

Neznají se, jest to stínů svět,

Peřestná to zajisté jest změt;

Nebaví to!“ – Rychle s penězi pryč spěchal,

Fausta osudu zde vrtkavému nechal.

Tento k sobě praví: „Teď se slaví

Ve křesťanstvu celém hbitý masopust,

Zvláště v tomto městě se jím všecko baví,

To je chumelice, to je šust!

Bachus patří jistě mezi velké bohy,

A tak zaslušno jest, abych též své vlohy

K jeho zasvěcení vynaložil,

Uctění tak bodře množil.“

Vešel na tržiště posvátného Marka,

V okolí se hemží mnohá skvělá bárka,

Na městišti vládne veselí,

Všecko se tam bodře chumelí;

Benátčané drží mnoho na oustrky –

Kdož jest vstavu vyznačit ten chumel brky?

Vše se po žertech jen shání,

Projevit chce vynikání.

Tuto řečník stojí na stole,

S vroucností se na něm prohání,

Posluchačům přehorlivě vyzvání,

Jaké v měsíci jsou homole –

A hle, pod ním nový stolek shrkne,

Mnohého i z láje trkne;

Pajdaje, pryč potichmu se béře,

Následuje smích ho hlasný zběře.

Tam zas jiný provádí své šašky,

Na stolci též, chválí moc své flašky,

Jaký mok v ní jeví oučinek,

Že jest vymačkaný z tisíc bylinek,

Že mu Hygeeja to vše vnukla –

Láhev zbouřila se a pak pukla,

On se dolů třepetal,

Že v tom vězí rarach, vztekle lál.

Jiný kejklíř chválil pilule,

Kterak v Anglicku jsou proslulé,

Že se podlé tíže zlatem platí,

Kdo jich použije, že jest nerohatý;

A když vězel ještě v proudu pochvaly,

Zaslech v krabici hluk, a hle, brumbály

Vysuly se; bylo vidět hořet skřínku;

Uprch, nedělal víc o pilulích zmínku.

Faust jde dále, zahlíd otevřený sál,

Figlář sliboval tam kouzla provádět,

Že jim naučil ho Merlín, jeho děd.

Množství vzácných hostů, mnohý král,

Ba sám císař k dívání se shlukli:

Jevil, jak mu mnoho duchové zlí vnukli;

Všecko se mu dařívalo jindy,

Nalezal v tom dneska ňáké bryndy.

Praví: „Páni, strašidlo vám zjevím,

Jest to hydry přepiatosti duch,

V Čechách sídlil, bydlí-li tam ještě, nevím,

Od něj ta vlast mnohou jizvu, pruh

Zakusila.“ A hle, co se značí?

Místo toho havran dvouhlavý,

Zobec jeví ještě krvavý;

Nad úkazem umělec se mračí.

Pravil dále tento umělec:

„Milí páni, proukážu divnou věc,

Do pistole nabiju vám karty sprosté,

Z nich dav vrabců kanarických zroste.“

Střelil; hle, se vyvinula kočka,

Na sobě ta měla zlaté očka,

Rozkacena oknem vyletěla,

Figlářova mysl ocháběla.

Praví zas: „Provedu zde divný kus;

O nos přijde ten můj famulus,

Uříznu ho, zas ho nasadím,

Zroste mu zas; v umění tom velmi čním.“

Počal zkoušet nožem nastrojený klam,

Do nosu však zaříz hluboko,

Famulus tu skočil vysoko;

Trator krve cedil jeho šrám.

Figlář praví: „Zde jest sedm kouzelníků,

Všechněm tímto mečem hlavu utnu,

Uvidíte krve putnu;

Přiložím tu tajných líků,

Hned se zcelí.“ Chtěl to jižjiž předevzít,

Tito slyší sluhu řičet, klít,

Nevěří již tomu, strach je obešel,

Každý nohy na ramena vzíti bděl.

„Vzácní páni,“ figlář zase dí,

„Mezi vámi nachází se umělec,

Který více ještě než já ví;

Ale jako kunstýř neměl by on přec

Umělce mást ve představování.

Nepořídím dnes nic podlé všeho zdání,

Nacházím, že se již celý pletu,

Ustoupím radš tomu kazisvětu.“

Faust tu vystoup, praví: „Buďte dobré mysli,

Podruhé vy všecko nahradíte;

Nermuťte se, že vám směry zkysly,

Zlepšiti je snad mi dovolíte;

Snad se mi též lépe nepodaří,

Vůle naše vždycky nevladaří.“

Takto soka svého uchlácholil,

K provádění kunstů tento svolil.

Pravil dále: „Veleslavní hosté,

Vím, že obleky jen sprosté

Přikrývají mnohého zde vládce;

Není divu, že se předek splet,

Když tak viděl peřestných larv vzhled;

Rádbych odolal té zaměřené látce.

Jaké chcete úkazy zřít? kažte,

Umění si našeho též važte.“

Karel Pátý, římský císař, sobě přál

Spatřit Alexandra Velikého.

Do knížky Faust hledí, záměr znal:

Zří se v prostřed sálu osobnost hle jeho,

Byl rek vážný, nepřílišný,

V postavě své nádherný a pyšný,

Majestatně sobě vykračoval,

Jevil, kterak směry podmanění snoval.

Faust se tázal císařovy chotě,

Coby ta si přála zvědět.

Praví, Helenu že ve krásotě.

Tu hned do knížky Faust pílí hledět:

Zjevila se v skvělé ozdobě,

Ve své velevnadné podobě,

Zdála se být předce něco bledá,

Málo k podnícení mysl zvedá.

Ptal se Faust zas, přeje-li si císařovna

Ještě něco? Ta dí: „Věci, co se z skrovna

Nalezají sotva v letě,

Žádala bych těchto, možné-li to bude –

Totiž zralé ovoce a hrozny rudé.“

Přislíbil je Faustus; někde předce v světě

Nalezl je, k tomu nejkrásnější kvítí;

Vznešená ta paní radost přitom cítí.

Praví: „Moje sestra za českého krále

Provdána jest: co díš, možná-li to dále

Také dodati jí?“ Faust dí: „V brzkém čase

Vyplním to, oznámím to mojí chase,

Nenechám ji nijak hovět;

Přinesu vám, co dá za odpověd.

Přijde jí to jistě vhod;

Sedm mil má délky kroku mého chod.“

Lid to nazývá vše velikánstvím,

Jenom panoš Luboš šarlatanstvím,

Že je to jen pouhé mamictví,

Že to není, nežli druha, onačejší,

A že viděl věci důkladnější,

A to sice pravé černokněžnictví.

Fausta veřejně tu hanobil,

Až ho posléz rozlobil.

Čarodějnou holí odporce se tek,

A hned cítí tento tíži rohů,

Ochmatal je, podjal hned ho vztek,

Žádá o mstu mocných bohů;

Faust se nestrachuje, nedbá na pohrůžky,

Nechá nějaký čas soka nosit růžky. –

Skončily se tímto tyto zábavy;

Faustus spěchal chystat k cestě přípravy.

Mefista mu musel povolat víc sluh;

Přiletěli. Prvního se Faustus ptá,

Jakou rychlost vyvest zná?

„Jako šipka!“ odpověděl druh.

Dí Faust: „Vahavý jsi, vrať se, odkuds přišel.“

Na to druhého se totéž táže,

Co vše rychlost jeho nedokáže?

Odpověděl: „Letím, jakby vítr cišel.“

Nepřijal ho. Třetímu dal tutéž otázku;

Ten dí: „Čerstvý jsem co lidské pomyšlení,

Když se básník přes tisíc mil v nadešení

Mžikem béře; rychlý jako přecházku

Najdeš ze blahoty do neštěstí.“

Dí druh: „Hledal jsem tě, obrať se hned v koně,

Nebude mi potřeba tě honě

Popohánět trestí.“

V soumrak vyjeli si, komoň počal cválem

Kvapit, bylby se tu strhal málem,

Dělal na sedm mil dlouhé skoky;

Šlo to neustále hup hup hup,

Radost by to byla hledět na kalup;

Nedbal na vrchy a na potoky.

Přiletěl tam právě k večeři;

Líbost našli v ovoci a ve keři.

Když tak u dvora vše šťastně vyřídil,

A mu dáno bylo známě na svědectví,

Staré známé tu noc v Praze vyslídil,

Co ho ctili, když byl ve vědectví;

Dal jim přichystati skvostný kvas,

Pomáhal ho snášet mnohý ďas;

Odkud přinesli co, on se neptal,

Ať si ráno kdo chtěl jak chtěl reptal.

Jeho komoň ctěn byl v dvorské konírně,

Mělo se mu podat, co vše sní;

Choval se tu hezky nemírně,

Celý sklad on spíže užit bdí. –

Když se spolek ráno veselil a chechtal,

Komoň tento přenáramně řehtal,

Až se krčma třásla; Faust ví, že je čas

K navrácení, opustil hned kvas.

Časně ráno přiklusal Faust zrovna

Tam, kde bydlí císařovna,

Zprávu dával o vznešené sestře,

Dary přines, vyhlížely pestře;

Tyto byly pravdivosti známě.

Odměnu mu podávalo její rámě;

Nepřijal ji, zmizel do soukromí;

Vysoká ta paní nad vším hlavu lomí.

Faust se v Benátkách chtěl více vyznačit,

By se řeklo, že zná skoro zázračit,

Výlet prohlásil svůj do měsíce,

Že jim poví, kterak vypadá ta svíce

A zem, naše máti, ze hlediště

Výšky. Určil k tomu den.

Sotva obecenstvu minul sen,

Chvátalo to rychle na městiště.

Hedbávný měl přichystaný sud,

Pod ním ležel pláštík čarodějný;

Obé oučinek snad vyvádělo stejný,

U potomstva zbudilo to k plutí pud.

Tento vážně do modravé výše

Vystupoval; brzo zdál se puntík pouhý,

Sadem se mu zdála vlaská říše,

Moře lesklo se co průlev dlouhý.

Ten se o něj bojí, onen zaň se modlí,

Ti tam hledí, jak tam dlouho prodlí,

Oni čekají, jak brzo spadne,

Myslí, bez hlavy že ležet bude na dně.

Zatím Faustus postupuje zponenáhla;

Konec oblak; najednou ta plavba váhla.

Dí ďas: „O vlas nesmíš pustiti se dále,

Zalkbysi se tamto nenadále.“

Praví Faustus: „Víš, že mohu se já zduševnit

A tak života si upevnit.

Ukážeš mi, až přijdeme za oblohu,

Všelikeré byty starých bohů,

Ukážeš též sem tam povětrná města;

Ať si trvá jak chce dlouho cesta.

Ukryto je oku našemu jen vzdálí,

A tak smyslové nás stále šálí.“

Odvece druh: „Vše má v světě meze,

Zajde, kdo dál přes ně leze;

Brzy doplujeme konec povětří,

Přírody stav nižádného nešetří;

Kdo se naproti ní staví, zhyne:

Dbej, ať záhuba tě tato mine.“

Odpoví Faust: „Vy jen znáte lidstvo šulit.

S výše spasné do záhuby skulit.

Přislíbil jsi, rozmnožit mi vědy,

Rozšířiti v umělosti vzhledy;

Když pak po nich pátrám, kladeš výhyby,

Vymlouváš se, že jest mnohé tajemstvím,

V mnohém odbýváš mě hájemstvím;

Upadám tak stále do chyby.

Ochotnými jste jen k naší zkáze,

Tenkrát nedbáte nic na nesnáze.

Ptal-li jsem se po hořejším sídlu,

Pravils, žes tam nebyl, co tam bydlí lid;

Chci-li, bys mi ukázal váš byt,

Mluvíš, že to živým nesmíš – a tak k zřídlu

Zvědů nepřicházím. Jestli na váš stav

Dřévní se tě táži, jak jste k vyvrhnutí

Z něho přišli, pravíš, že vás podniknutí

K výši svedlo, že vás přemoh větší dav.

Tak mě odbýváš, když na hvězdy se táži;

Nedám tobě pranic na slovo,

Mínění mé k plavání jest hotovo;

Nes mě do měsíce, já ti káži!“

Druh ho poslech, výš ho nes,

Faustus mrtvicí co raněn kles;

Pocouv s ním zpět, bylby zašel v malé době,

Křísil ho tam, až zas přišel k sobě.

Pravil k němu: „Bylbysi již můj;

Vydržet chci léta, v smlouvě stojím,

Vím, že uprchnout chceš, jen si co chceš kuj,

Myslíš, že se o tebe snad bojím? –

Kaž, kam obrátit mám cestu?“

Faustus velel navrátit se k městu,

Před ním uložil ho zponenáhla;

Tam si oddech, touha po usnutí táhla.

Z Benátek Faust nijak nespěchal,

Neb ho baví rozmanitá různost,

Nerád by ty kratochvíle zanechal;

Nikde nenajde se nápodobná schůznost. –

Když tak jednou památky tu prohlížel,

Vstoupil ve sklad vetešníka,

Mistrovskou tam práci obrazníka

Shledal; neznámý ho tamto podjal žel.

Zahlíd tam znak Donny vzácné krásoty,

Plný vděku, plný živé lepoty;

Zjednal si ho za velikou cenu.

Byl mu obraz mílka, po kterém ta plála, –

Ve oděvu admirála

Obětován; obdržel ho za odměnu

Slušnou. Prodavač dí: „Osud podivný

Potkal to dvé, byl mu protivný.

Její otec v Benátkách byl nobile,

Mílek její byl syn pouze plavce,

Víckrát potlouk křesťanstva zlé dravce,

Totiž Turky; podjaly jí zmužilé

Jeho vzhledy; otec její v lásce brání,

Ona jeví pevné setrvání,

A tak v lásky doušku

Posléz vyvolila klášterní si roušku.

Byl jsem při tom, skládala když svatý slib,

Jak ho pronášela bolně;

Tázána jsouc, jestli dobrovolně

K němu přistupuje, sic že shledá chyb,

Praví: „Jednám volně.“ Slze kanuly

Po lících jí; tyto semnou pohnuly,

Malíř chtěl tu scenu vyobrazit,

Citnost znala záměr jemu kazit.

Byla vzácná sličnost, čilost anděla,

V lících nějakou předc jeví odvážnost,

Vyvyšující-se nad milost;

Před oltářem jako obět klečela.

Sundavali, co tu měla za okrasy,

Stříhali jí její krásné vlasy,

Proměnili skvostný její šat

V sprostý habit; mnohý byl tu jat.

V krátkém čase mílek v odvážlivé půtce

Zvítězil sic, ale život ztratil;

Mezi tím se otce jejího stav hatil:

Morských loupežníků spolek, plavby škůdce,

Zajal jeho lodi; schud, že skoro žebral.“

Pohnutý Faust obrazy ty sebral,

Osudem tím více si jich váží,

Zbouřený cit ukojit se snaží.

V bytu doktor víckrát na obraz ten hledí,

Líbí se mu krásná vlaská živost,

Napadá mu k zření skvělé děvy chtivost,

Často před obrazem zamyšlený sedí.

Není ale pomoci tu žádné;

Soudruh, který s jeho pudy vládne,

Zjednal k tomu v kůru příležitost:

Poznal teprv pravé krásy skrytost.

Mnohý řekne, že ten mudřec chladný

Byl předc k zamilování tak snadný.

Byly děvy, co jím hnuly, výbor země,

Vždycky nejvnadnější plémě;

Krasovědec měl předc srdce citné,

Toto velekrásou lehce chytne:

Více snadby bylo k podivení,

Kdyby nebyl nijak k kráse k zanícení.

Uzavřel Faust ji si zvolit za svou choť,

Třebas vystál pro ni mnoho psot,

Že lze unesti ji z kláštera.

Jeho druh bdí změniti jej v podobě

Milencově, by se zmátla v osobě;

Také, by se tam bral za šera,

By se vydával zaň. Tak se stalo,

Když se napřed k směru všecko vypátralo.

Vstoupil do komnaty její nevidomky,

Zaslech libé mluvy s ptákem zlomky;

Takto ona s tímto rozmlouvala:

„Milý broučku, stejská se ti po svobodě?

Tato se ti také klamně zvala;

Nevíš pranic o nehodě,

Co mne svírá: tlačí mě též vazba,

Málo ulehčení poskytuje mazba.

Mílek můj se nikdy nenavrátí,

Vypudily mi ho půtky kruté,

Nalez by zde srdce bolem hnuté,

Pomnění zde na něj strast mi krátí;

Často se mi o něm zdá,

Zašel v půtce, pryč jest bláha má.

Zapěj mi zas, milý ptáčku,

Při zpěvu tvém dychtím po miláčku.“

Faust se jí v tom ve tvářnosti mílka zjeví;

Zahlídla ho, co má konat, neví,

Zřikla: „Vítej ty mi, druhu blahý!

Z bytu stínů přicházíš sem drahý,

Přicházíš sem pro mne, vem mě s sebou,

Kam se vrhneš, půjdu s tebou;

Pro tebe jsem nesla dlouhé hoře,

Vím, že tebe chová chladné moře.“

Dí Faust: „Drahá družko, ještě žiji,

Neboj se mě, leť mi do náručí,

Klepot srdce mého za žití ti ručí,

Dovol obejmouti tvoji šíji;

Žil jsem dlouho v hnusném zajetí,

Cítím bouři tvého srdce v objetí,

Vím, jak osud tebe utlačil,

Přicházím sem, by se zjinačil.“

Dí ta: „Drahý mílku, přicházíš sem pozdě,

Nepřipatřím více k tomu světu,

Zoufalost mě vrhla v jinou metu;

S tebou bych já chtěla žíti v hvozdě.

Pověz, kterak jsi sem přijít moh?

Zrušení chceš slibu, ty jsi neznaboh!

V slibu svém stát budu pevně,

Jednání tvé jestiť necírkevné.“

Dí on: „Přenáhlenou vazbu rozváže

Veliký kněz; láska má to dokáže.

V povětří mě k tobě přived magův um.“ –

V záměru se čistá děva ještě pletla;

Slyšet jest v tom ve vedlejší celi šum.

„Prchni!“ zkřikla; „uzříš-li dvě světla

V půlnoci v mém okně, tenkrát pro mne přijď;

Že bys neporušenou mě nechal, viď!“

Uprch. Na ráno se plný naděje,

Že smí navštíviti děvy veřeje,

Mezi maškarami hrdě procházel,

Cit ho čáky šťastné lásky provázel.

V tom se cikánka mu nachomítla,

Praví: „Ctný Siňore, chcete si dát hádat?

Nebudu nic za to žádat;

Snad vám touha po něčem předc neodlítla?“

Faust se usmál nad návrhem,

Pravil: „Což as vyjevíš mi za nauku?

Jen se neomejli, podám tobě ruku,

Vyprav všecko zkrátka jedním vrhem.“

V tom jí podal přeosudnou dlaň;

Věštka hledí na ni, brzo naň,

Prstem projíždí mu všecky čáry,

Vrtí hlavou nad mnohými čmáry.

Pak dí: „Tobě byla usouzena výše;

Nacházím z ní zde jen pouhé trosky;

Temnotná tě omámila říše,

Poslouchal jsi rady větrného vozky:

Tuť jsi léta k vynikání promrhal.

Moh’ tě navrátiti svatý bol;

Nezpomínal jsi nic na podmol,

Na němž vězíš, z vazby jsi se netrhal.

Považ, bez tebe se tratí temno noci,

Počíná se na obloze uměn dnít;

Uvidíme brzo jitřenku se skvít,

A ty vězíš v drápech ďasa bez pomoci.

Co jsi vyved k lidstva důstojenství?

Kterak povyšil jsi z zhouby člověčenství?

Jaké jsi již vyved opravy?

A předc žádati chceš věčné oslavy!

Hleď se sebrat, velké nebezpečí

Zbožnou děvou na tebe se léčí;

Klesneš-li tu, na věky jsi ztracen,

Nebude tvůj osud nikdy zvrácen.

K vyváznutí posavad jest pomoc možná;

Zachovati tě jen může bolest zbožná.

Což tě více vědy nevnadí?

Tyto jistě všecku snahu nahradí.“

Zarazil se, vězel ve úžasu,

Jeho duch se hrůzou chvěl.

Zmizela v tom; pravil: „Těchka podlé hlasu

Nebyla to; ouvej! co jsem spáchat chtěl!

Bylbych málem šťastné děvy blaho zkazil,

Jako nešťastník se v světě plazil;

Prodlíváním připravím se o oslavu,

Soka jiného svět bude věnčit hlavu.“ –

V noční době šel se dívat z všetečnosti,

Jestli svítí v oknu děvy předc dvě svíce.

Plápolaly; nazpět obrátil své líce,

Pravil: „Zbavil jsem ji spokojnosti,

K světským citům jsem ji pudil;

Utišit chci, co jsem zbudil:

Přichystám jí lítostivé psaní,

Vyjevím jí, jaký ouklad čekal na ni.“

Když se o půl noci nazpět vracoval,

Na městišti zhled dvě divné postavy;

Zdály se být bludné ohavy.

Věděti chtěl, co ten spolek rokoval,

Zabral se k nim. Počínají na se hledět,

Každý chce tu, kdo je soudruh, vědět:

Jeden Ahasver byl, druhý rytíř černý,

Nástroj Luciferův, jemu velevěrný.

Tento našeho se reka táže:

„Kdo jsi? Sotva snad tě rozkaz mlčet káže;

Znám tě podlé peří na tvé lebce,

Tys to, co jsi při farově skříni tepce

Představoval; podlé měšců těch tvých sluh

Vládneš nad nemalou zemí,

Neb jsi z našinského spolku druh.

Ozvi se předc, nebuď němý!“

Dí Faust: „Pověz napřed, kdo jsi ty?

Abych věděl, jaké skládat tobě cti.“

Vece onen: „Já jsem rytíř, nazván černý,

Oučel můj jest ke zničení měrný,

Vyvadeč jsem nesmrtelné zloty,

Tropím v světě zhoubu, zkázu, psoty,

Tam kde jaký národ chce vest blahý věk,

Před milstvím tam hodlám vylit vztek.

Neb kde obmejšlí se zkáza vládcova,

Aneb má být vyvrácena říše,

Tam mne najdeš; běhu osnova

Svěří se mi: napřed klamem jednám tiše,

Náhončí mám hned dost, jimi cedím krev;

Na rejstřík hleď, zde mám psány vlády,

Jejichž v brzku vyvedu já pády.

Víš teď, kdo jsem, osobnost svou zjev!“

Dí ten: „Doktor Faust jsem, známý zpytatel

Přírody ctné, vůkol známý lučebník.

Byl jsem mladistvého věku hlasatel,

Dlouho přístrach pekla; teď jsem služebník

Jeho. Zpytem do čar jsem se splet;

Slibovali oslavy mi chlouby,

Nesplnili mi je, a tak chci zas zpět

Vedrati se do přírody hlouby.“

Dí druh: „Rozhlášen jsi jako velevtip,

A tak mnohomocný kníže Lucifer

Ustanovil tobě skvělý směr;

Především však krutost v srdce vštip.

Náměstkem mým budeš, zpytuj míň,

Jednej více, sic jen budeš pouhý stín.

Rádbych si předc na čas odpočinul,

Dbej, by vznik tvůj uměn nezahynul.“

Třetího se ozval druha hlas:

„On jest nástroj pekla, jeho se jen var,

Boří blaha chrámy, sice přijdeš v zmar;

K pokání dlí svrchovaný čas.

Ahasver jsem, nazvaný tak věčný žid,

Urazil jsem druhdy spásu světa,

Toulám se sic veliká již léta,

Usazuje ze mi zponenáhla klid.

Neposlouchej hlasu ohavného druha,

Konečně předc dobro nad zlem zvítězí,

Počíná se nějak kmitat bláhy duha,

Syni noci vidí toto pomezí,

Vědíť to, že na diamantové skále

Podrtí své hlavy; svět se k dobru dále

Vyvinuje, v tom ho žádný neudrží,

Než se nadá, pukne všecko strží.

Viděl jsem běh světa, a též nejednou

Hlouby bolu pronárodů bezednou,

Kterou bezcitný ten rytíř ztropil,

A jak lupy, křivdu, krutost kopil;

Léta nad ztrátou svou mnohý národ želel

Nevýslovnou, vítěz tajit citnost velel,

Onomu jen jedno pozůstává přání:

Svého otročení přetrvání.

Utlačovatel mnil být v svém stavu jist,

A hle obrátil se maně list!

Zjevilo se právo odplatné,

Proti vyšší moci byly malátné

Snahy, k záhubě jim byla dravost,

Upevňuje vládu svatá pravost,

Osudu chod jestiť neodvratný,

Pro křivdění slabec bývá statný.

Nejsi ztracen, tebe může svatý bol

Ještě spasit; cestu mou si zvol,

Utěchy jsem nalez v lkání,

Ať se po místodržícím jiným shání,

Mezi náhončími vynajde jich dost;

Nepohřízla tebe zcela nepravost,

Proti zlotě jsi se časem zpíral,

Lítosti bol tebe leckdy svíral.

Tvůj směr kouzla tropit byl sic hanebný;

Ty jsi s nimi spojil vážné vědy,

A tak množily se bytné zhledy,

Pro rozmnožení těch byl jsi potřebný;

Těžce počal tvůj věk pochybovat

O duševním dobra slovy působení;

Do jakého by snad upad poblouzení!

Zlým jsi uměl dobro navracovat.“

Dí Faust: „Tedy jestiť ještě možná spása,

Nepustím se více toho blesku,

Proklato buď peklo a též jeho chasa!“

Černý rytíř praví: „Tisíc hromu třesků

Ať pak stíhá tvoje ujití!

Nepřivolí vládce lehce k pozbytí.

Pravdivější nad vás jesti peklo,

Lidstvo se sebe vší pravost navždy svleklo.“

Zuřil dále. Hrůzou podjat Faust pryč prch.

Při návratu slyší moře hučet,

Vidí, kterak z vln se věží vrch

Jeden za druhým tam; slyšel hlahol skučet

Volajících: „Pomoc! pomoc! koráb hyne!“

Posila se z vůkol ryne,

Zachráněn jest lodní lid;

Větry tichnou, vrací se zas klid.

Dí Faust k sobě: „Jsou zde předce moci divné,

Zde se rozvinuje žití splyvné,

Tam zas na něj číhá trávenina,

Chopí se ho, a jej zcela ničí;

Tak to koná v mravném světě vina!

Vrší se a na něj sičí;

Není ztracen, nežije předc bez útěchy,

Často křičícího zdvíhnou vzhůru vzdechy.

Nacházím se nyní ve hlubokém

Zpytu, duševním vše vidím okem;

Vržen jsem byl v kolo Ixionovo,

Srdce k vyváznutí bylo hotovo;

Scházela však stálost. Cítím se teď prost

Zevnitřních všech okolností, zlý mě host

Nepřelstí víc; opustit chci snářský svět –

Nebe přijmi mě zas, vracím se zas zpět!

Život můj byl posud stuhlý, cizí, chladný,

Kmitá se mi nový, velevnadný;

Osudu běh musí se můj zjinačit.

Na půl cestě vězet neostanu,

Pevnou myslí peklu manu,

Bez pomoci jeho lze se vyznačit.

Vrátím lidstvu pravdu, vnadnou životnost;

Odtud chvátat musím, pobyl jsem zde dost.“