ZPĚV OSMÝ

Attila a Džingischán? – Toť k smíchu!

Nájezdníci krutí, biče boží.

Ale chladní mučitelé-vědci? –

Kasař, gangster, lupič na silnici? –

Má své risiko a přijímá je.

Ale chám, ten za zákon se schová,

chám i zdůvodnit si dá svůj zločin

tou svou vědou, děvkou beze studu.

Nebe věčné! Věří tvor ten nízký,

hnusný potkan, zvíře zrzle hnědé,

zabíjet a loupit že má právo

ve jménu své vyšší, panské rasy...

Krasavice v mysliveckých šatech,

klouče s dýkou, bába s hakenkrajcem,

student v bílých punčochách, pán vážný –

v nakradeném chodí, nestydí se,

v uloupeném bydlí, nestydí se.

Berou živým, berou povražděným:

prádlo – jako selské usedlosti,

banky – jako dětské pokladničky,

kde co, ochráncové samozvaní,

kradou národu, jejž zavšivili:

jeho dějiny a ideály,

školy, jazyk, světce, mučedníky,

jeho krev i půdu, čest i duši,

všecko, ochráncové povedení,

kradou národu, jejž zasvrabili:

jeho zemi, jeho rodnou hlínu,

v jejímž kvítí matičky dech voní,

do níž jako do mámina klínu

stulíš se, až položí tě do ní,

kolébku tvou i tvůj hrob, tu zemi,

zemi krásnou, zemi milovanou,

svatou zemi, v dědictví ti danou,

domov tvůj, jen jeden mezi všemi,

onu zem, kde noha poutníkova

odpočine, když se připozdívá,

poslední, co ze všeho ti zbývá,

domov tvůj, ó srdce bez domova,

domov tvůj, tvůj svatý, tichý domov –

jejich Lebensraum... Co nelze ukrást,

aspoň zprzní, aspoň zaneřádí

nestoudná ta chasa čisté rasy

velkozlodějů a nadčlověků:

Hákový kříž vlaje s Akropole!

Hákový kříž na Olympu vztyčen!

Hákový kříž vlaje na Elbrusu!

Nadlidé? Snad. Nikoli však lidé.

Žid jim páchne. Povražděných židů

peřiny však nepáchnou už tolik.

V uloupených spí a nestydí se.

Styděti se vůbec neumějí.

Celý svět se tedy stydí za ně.

Ale všeho nesnesitelnější,

všeho strašnější a odpornější

lež je smradlavá, jež z úst vám chlípe,

obráncové Čech a Stalingradu,

Evropy a její vzdělanosti,

hnis, jenž z tlamy snětivé vám kape,

rytíři všech slabých, utištěných,

hnědé bahno lži, v němž zalknete se,

sousedé všech mírumilovnější,

slovu věrnější a poctivější!

Podlá lež, ó plémě ušlechtilců,

hňupská lež, ó filosofů plémě!

Z otce ďábla jste a otce svého

žádosti a skutky chcete činit.

Vražedlník bylť on od počátku,

v pravdě nestál, neb v něm pravdy není.

Když lež mluví, ze svého tu mluví,

neboť lhář je, lhář a lži je otec.

Prolhanci! Co zasil kdo, to sklidí.

Svět se za vás krví rdí a stydí.

Do svých vlastních lhář se chytil sítí.

Jako moru se vás lidé štítí.

Rode lhářů, zlodějů a katů,

rode zlých a trapných pomatenců,

rode kusý, rode uzlovatý –:

„Anathéma!“ hučí vlna s vlnou.

„Anathéma!“ zem i nebe klnou.

Hermanne Hesse, básníku, jehož jsem ctil a si vážil,

Oskare Wöhrle, básníku, kterého měl jsem tak rád,

stín malého chlapce stanul mezi mým srdcem a vámi,

dívá se na mne, zůstává stát.

„Vladimír říká, že nebude zvedat již k pozdravu ruku,“

bzučí to v třídě jak v úle, je vzrušen školáčků svět.

„Protože Němci mi tatínka sťali,“ dí vyslýchán chlapec,

jasně a zpříma, ač chví se, je vzlykotu blízek a bled.

Vládíčku, mučedníčku, vlast celá nad tebou pláče,

nad tebou, české ty dítě, zmučenou líbe ti tvář.

Vládíčku, dušinko krásná, tvůj tatínek s nebe se dívá,

vidí tě, srdce mu zpívá, v očích má slzy a zář.

Hermanne Hesse, básníku, jehož jsem ctil a si vážil,

Oskare Wöhrle, básníku, kterého měl jsem tak rád,

stín malého hrdiny stanul mezi mým srdcem a vámi,

stín tichý zůstal tam stát.