ZPĚV OSMÝ.

Králík, dceř a Umka rusá

libozvuky prozpěvuje,

do šírého světa klusá

a si nové šalby kuje.

Slunce krásně svítí,

hlavu zdvihá kvítí

poperlené ze sna;

Králík rozkoš cítí,

že předc vyšel z těsna.

Slunce jasné jasní hlavy

cestou výtečnému zboru;

přebírajíc všecky stavy

na zelenou lezou horu;

hledíc do planiny

pletou pavučiny

z krásy svého štěstí,

k blahu z rozvaliny

jim se cesta klestí.

Do tmavého vešli lesa,

který v prostřed jak stráž leží,

jelen radostí se třesa

před poutníky v houště běží.

„Ten jde na znamení,

že my do blažení

za ním dokročíme.

Jakých vyražení

v brzku pocítíme!“

V tom i myslivec se žene

jako jelen hrdým krokem.

„O mé dítě utěšené!

Štěstí k nám již chvátá skokem,“

Králík spěšně praví,

„stůj,“ a muž se staví.

„Muži nejsmělejší,

rci, že svět tu slaví

krásu nejjasnější!“

Králík, chtěje uvest stkvělé

zvyky, lidi cestou stíhá,

jako nákeřníci směle

na pocestné v koutě číhá;

slabec-li sem kráčí,

mocí z něho páčí

službu, neb se pere,

chodec smělost sláčí

a se k službě dere.

– Takto rytířové tmavé

třídy poctou stavívali

dobrodruhy, aby pravé

statečnosti sloužívali

ku průvodu ctnému,

neb meč šlechetnému

práči v srdce vryli;

pro dým světu všemu

v bok se postavili. –

Myslivec se směšně dívá

na Králíka splašeného,

jaké motanice zpívá

v tváři muže neznámého?

Krt se hrdě bočí,

„Oko tvé,“ dí, „zočí

krále české slávy;

rozum tvůj se ztočí

božské krásy pávy.

Vyznej, spatřiv milostenku,

že květ krásy božské vidíš,

že ji přijmeš za svou ženku,

sic se na hřbitově sklidíš.“

„„Já mám ženu pěknou,

ať si blázni řeknou,

že tvá nejkrásnější,

ba i s chutí kleknou

k modle nejčernější!““

„Prach a broky! Kde jste hromy?

Zlostí hořím, řekni: ,Volím!‘

sic tě, – na svědectví stromy

beru – jako krtka strolím.

Koř se mému božství,

sic se čertů množství

na mé slovo zrojí.“

Myslivec se božství

směje, hrad i stojí.

– Jako hokyně se spíná,

pohaní-li někdo zboží,

na osoby zapomíná,

nedbá zápovědi boží,

hubou jak mlejn mele,

cestu k peklu stele

hromným kvítím pánu,

trolí nepřítele,

stíháť rána ránu.

Jako krocan rozhněvaný

čepejří se, nosík dýlí,

cupe jak kůň osedlaný,

nepříteli v oči cílí;

dříve zahudruje,

vztěk svůj prozrazuje,

pak se šejdrem šíří,

k hlavě vystřeluje,

zrovna v oči míří; –

Králík kaše se a vzteká,

napřahá a rukou klátí,

myslivec se špatně leká,

šipka skáče, blázna mlátí.

Červ se u noh kroutí

jako hybné proutí,

ránu stíhá rána,

Umka, dceř se rmoutí,

že jim zdrtí pána.

– Takto Cyrus bezednivý

proud se do Scytie valil,

národům mdlým vítěz divý

štěstí pramen krví kalil,

darmo ruce pnuly,

by se draci hnuli,

plachá neviňátka

mečem zahynuly

jak zvěř ubožátka.

Tomyris se vévůdkyně

sirých lidí postavila,

nad vítězem vítězkyně

dráčů lítých sílu zbila,

hlavu nesytého

v krvi rodu svého

topíc ,Pí, lve!‘ řekla,

ouzkost s lidu mdlého

udatenstvím svlekla. –

Králík mlčí, mrtvý leží,

myslivec jde, Cmírku haně,

Umka jako trhlá běží,

dcera svádí jako saně,

otce hubičkuje,

jak hrom vyzpěvuje

bolest ze vší moci;

v tom se přibližuje

uhlíř ku pomoci.

Vida uhlíř lítostivý

muže v prachu ubitého,

žen i slyše nářek živý,

na ramena zemdleného

vzal a donesl domů,

kde mu v stínu stromů

ustlal lůžko v trávě,

kde co na sta hromů

křik žen zahřměl právě.

Jakého tu obíhání,

rukou lomení a pláče,

že je svrhla v bědování

vzteklost pekelného dráče.

»Ach! již umu svíce

neroznítí více

žáků k tintěrnosti.

Zbledla jasná líce,

sídlo výtečnosti.

Ach! žel po Králíku upím,

kdes mé drahé potěšení?

Všecky v světě krásy ztupím

v jedovatém rozhorlení.

Zboř se, světe zrádný!

Ach! již ctitel žádný

není nerozumu,

božčí chrám snad řádný

vyjde z zmatku rumu.

Ach! žel, že již slávy skála

slotou spadla do propasti!

V blesku pocty věčné stála

hrad a krása naší vlasti,

ani hrom a střela

nádherného čela,

krása ctného ducha

bleskem nepotřela

skalnatého ucha.

Plačte, kde kdo krásy cítí,

koho řecká sladkost těší,

komu hvězda slávy svítí,

plačte, budoucí vy Češí,

skálo výtečnosti,

studno rozkošnosti!

Ach! jak rána bolí!

Záře vznešenosti

zašla špatnou holí.

Ach, již nepotěší medem

oulisnosti skleslých duchů!

Neotráví zrady jedem

vytřených a jemných sluchů!

S mistrem i my mřeme,

na procházku jdeme

do pekelné brány,

umírajíc zveme

přízvukáře pány.

Ach! žel pro nás tintěrkáře,

že již zhasla hvězda umu,

k trůnu slávy přízvukáře

hnát se touní nerozumu

s vnadnou krásou vidím.

Ach! jen bídu klidím

z outlé spanilosti;

oči darmo šidím,

vidí záři ctnosti.

Proč se, země, nerozstoupíš,

nepohltíš panovníků?

Ach! kyž na cti krásy zloupíš,

Hrubče, skálo syrovníků!

Kyž se bouře strhne,

v propast pravdu svrhne,

duchy čestné strolí.

Ach! kdo nám žel zdrhne?

Králík zašel holí!

Vůní máme-li svou záři

jako Egypťané tříti,

by se tělo na oltáři

mohlo v budoucnosti stkvíti?

Či-li siré panny

vzhlednem na Římany,

by se ohněm zbožil,

nebo na Slovany,

by se v hrobě složil?«

Však král po královsku kráčej

s trůnu slávy do propasti,

krásná dcero, slušně sláčej

korunu a modlu vlasti!

Srdce vyndám z těla,

hlavu, co zde bděla,

utnu jednou ranou,

by se v Rusích stkvěla

s tebou vnadnou pannou.

Srdce vyšlem ku Polanům,

bezhlavé a bezsrdečné

tělo vpravme ku Slovanům

v Uhřích k poctě nekonečné;

Čechy nejsou hodné,

aby krásy svodné

ukrývaly v lůnu,

tadyť bručí škodné

vosy jeho trůnu.

Krásná dcero, drž, já seknu –

Jaký zázrak! hlavu svodí,

ještě se ho jednou teknu,

snad se celý znova zrodí.

Vítězství! smrt pudím,

otce v život budím,

světe nevěřící!

Nyní rci, že studím

city v srdci bící.

»Ó můj otče! slávo naše!

Jaké nové okouzlení!«

„Co ty,“ dí král, „křiky vaše?

Bylť jsem právě u vidění,

vždyť mi nebe pravé

ukázalo zdravé

hlavě krásu všecku,

rány v těle plavé

vykouzlilo děcku.

Vás sen duše tklivé šálil,

když jste plouli v bědování,

otci poctu božskou pálil

duch, jen tvoře radování.

O mé srdce těsné

zpomínáním klesne,

v rozkoši ach! plynu,

ráje růžonesné

ještě k sobě vinu.“

– Mahomet tak spiv se vínem

v prachu tělem mrtvý ležel;

duch však okřídlaný klínem

nebes jak sen mžikný běžel.

Prošev rajské světy,

spatřiv krásy květy,

stráviv věky letem

vstal a jevil lety

mužům jako dětem. –

Králík koukal vystřeluje

k nebi jako vytrženec,

dcera jak pták poskakuje,

hrůzou uhlíř pomatenec

osyka se třese,

jaký ďas sem nese

tovaryše černé,

ponejprv dnes v lese

cítí strachy perné.

– Takto strachy umírali

v Elevzíně posvěcenci,

když své tlamy otvíraly

stvůry, když se oslavenci

z rozkošného ráje

v květu živém máje

plodícího hnali;

neb se s bídy háje

pláče rozlíhaly. –

Jako ďáblům obět, snáší

lahůdky a pití sladké,

když lež s huby Králík práší

v řeči jak led čistý hladké.

„Sem poď, milý brachu!

beze všeho strachu

k pěkné dceři sedni,

vykroč z hanby prachu,

na tvář božskou vzhlédni!

Viděl-li jsi rozkošnější

panny na daleké zemi?“

„„Má jest milá příjemnější!““

„O jdi s těmi rozkošemi

v tváři růžovými!

Ty jen kouzly svými

zmámí oči slepé.

Má dceř andělskými

zvuky srdce ztepe.

Zazpívá-li, voda hoří,

skála chodí, kálek kvete,

na kynutí nebe tvoří,

z trní věnce zlaté plete.

Zvěř se divá zbíhá,

na rozkaz jen číhá:

kyne, zvěř ti pěje,

až se moře slíhá,

kámen nahlas směje.

Chceš-li, zlato k nohoum složí,

hlesni, pták hned k nebi letíš,

v mžik ti prchne všecko zboží,

které v domku k svatbě světíš.

Ty jsi jinoch hodný,

pro tě blesk jen svodný

za ženu se hodí,

měj ji, ať se modný

pánek v hoři brodí.“

„„Ach! já prášek! což by řekla

panenka má nejmilejší?““

„Ať by třeba pláčem lekla,

tať jest krása spanilejší.“

„„O mé srdce nedá,

aby jak sníh bledá

mřela duše čistá.““

„Jakých vejmluv hledá

brouk, smrt buď ti jistá.

Jest-li se mi nepokoříš,

na hranici za odměnu

zrady jako zlosyn shoříš.

Přijmi nejkrásnější ženu,

za to v zlato sedneš,

s potěšením vzhlédneš

na rozkošné sady.

Ha! co, troupe, bledneš?

Pustím na tě hady!“

„„Láska nedá.““ „Však ta svolí.

Kde jste, z pekla služebníci?

Přileťte sem! perte holí

na smrt zrádce, pekelníci!“

Uhlíř hrůzou trne,

myslí, že se hrne

na něj peklo všecko,

skáče jak ty, srne!

V les se skrývá děcko.

V lese běžet nepřestává,

křižuje a ruce lomě

do skal divokých se dává,

skrejše na větvitém stromě

hledá v pomatení.

,Snad sem okouzlení

nedotře se zrádné.

Kyž mé potěšení

nezná hrůzy žádné!‘

– Takto hrom-li Žižka střely

ducha svého na boj budil,

Křižovníci hrůzou mřeli,

zmatek hrdost k letu pudil;

s pláčem ujíždějíc

a se ohlížejíc,

čert-li v patách letí,

lednou, žalmy pějíc

se i na smrt světí.

Strachy rostou, zlá smrt číhá

na zmatence u rozvalin,

pádí v les, zde msta je stíhá

vyrojujíc duchy z kalin,

umřít nectně mají,

ach! tu hulákají,

že se s milenkami,

s vínem neshledají,

ani s lahůdkami. –

Králík s svým se zborem směje,

že se čáry podařily,

že mu znova štěstí přeje,

bohové se udobřili.

„Poďme ze tmy k světlu,

nesme z hadů metlu

na ty neznabohy,

mámícímu světlu

sražme hrdé rohy!“

Po dalekém putování

beze všeho jídla, pití,

po rozlíčném namítání

příhod, po peprném bití

z lesa vycházeli,

když tmy provázely

k spaní slunce jasné,

hvězdy vysázely

plésy, že den hasne.

Jak jim srdce hrůzou klepá,

že snad hlad neb divé zvíře

Krále zbožněného ztepá,

noc krk zkroutí Časomíře;

když se ježí moře,

peklo bouří v hoře,

hrom i skály třepí,

k lidem strachy boře

štěstí bůh se vlepí.

– Takto Markus přívětivý

boje veda s Markomany

cítí v srdci smutek živý,

že se tře lid s každé strany,

nepřátelé hrozí,

hlad se vítěz vozí

s žízní nad hlavami,

mečem mrou i mnozí,

mrou i potvorami.

Mužnost nezmožená leží,

sláva skládá božství věnec,

moudrosti syn přispět běží,

sám i klesá oslavenec;

pomoci tu žádné,

štěstí hraje zrádné

pánem světa všeho;

mračno deští řádné,

konec zmatku zlého. –

Bludným s nedaleké skály

s oken vyskakuje světlo,

jak by andělé se smáli,

štěstí růžové jim kvetlo,

z pekla k nebi letí

a již v duchu světí

pokrmy a vína,

která v kráse dětí

pnou se z chuti klína.

K hradu šťastně přicházejí,

kde se otevřela brána,

aby, když ho provázejí

krásy, přivítala pána

zbožněného strojně.

Služebníci hojně

Králi poctu nesou,

jako v divé vojně

před ním se i třesou.

Králík v slávě hrdým krokem

nastupuje do světnice,

hledí pomateným okem

na krásu a na dívčice,

co jen jako Muzy

plavou v hladké chůzi

srdce jímající,

na Králíka hrůzy

bleskem sypající.

Pánek neví, co se děje;

jakou slyší řeči sladkost!

Oko vlídné lásku seje,

divy kouzlí mravů hladkost,

pán co bůh se kloní,

krása krásu honí,

řeči přívětivé

jak zpěv řecký zvoní

rozkoš v srdce tklivé.

Po vítání usazuje

pán je k stolu vábícímu,

dcerám okem rozkazuje,

by se hosti děsícímu

osladily hody.

Tenť spadl v bláto s vody;

vida vůkol růže

jako nebes plody,

sotva dejchat může.

– Takto nuzař kouzlem z bídy

přenešený do paláce

na rozkoše každé třídy,

na všímavých slouhů práce

zhlíží s podivením,

zaráží se stkvěním,

krásou vnadnou kostne,

mrazne okouzlením

vida hody stkvostné. –

Milostenek rozmlouvání

moudré, vtip a jemný hlásek,

nelíčené povídání

v společnosti vnadných lásek

pomatence smrtí,

všecken rozum drtí,

všecky city dusí,

každé slovo škrtí

v ústech strach mu rusý.

– Tak hrom udeří-li v radost

vejskající z nenadání,

leknutím mře bujná mladost,

co prv ploula v radování,

růže vnadná bledne,

živost svodná ledne,

švižný vtip se hatí,

jazyk neposedné

krásy hbitost tratí. –

Nyní panny rozvinuly

kouzly zpěvu lahodného,

ihned duše rozplynuly

v poslouchání rozkošného

milostenek hlásku.

Každý cítě lásku

v srdci nedotklivém

letí na procházku

v ráje v duchu živém.

– Slavíček-li v růžovaném

máji rozvinuje hlásky,

milenci tak v milovaném

hájku poslouchajíc lásky

sladké city vroucí,

hledí na sladnoucí

zvuky s okouzlením,

v srdci nehynoucí

lásku obří pěním. –

Králík strachy otřásaje,

jak děd pna se srdce šíří,

v neznámé se pouští kraje,

na slečenky s chutí míří,

haně příjemnosti

jasné společnosti

chválí s dcerou sebe,

chce je s drsnatosti

vytrhnouti v nebe.

Prachoválek bez ohledu

na věk, na zhlažené mravy,

do své řeči lije jedu

přetřásaje vyšší stavy.

Pán se rozhorlenci

jak Muz vyvolenci

s lahodností diví,

tím ho krásí věnci,

hrubost děckou živí.

»Ach! žel po Adonu upím,

kde mé drahé potěšení?

Lidi jak květ čisté tupím,

že ho není, že ho není.«

Cmírka skočně zpívá,

když se Králík dívá

na své posluchače,

smrt se s očí slívá

zpěvu na rouhače.

Však se v společnosti jasné

jazyk k haně nezbrojuje;

ač mře rozum, Bion hasne,

pán jich k zpěvu povzbuzuje;

ale Cmírka bledá

jak tchoř cesty hledá

z třené společnosti,

by své, kde zběř snědá,

ukázala ctnosti.

Do kuchyně k slouhům lítá,

odtud po širokém dvoře

do povětří kroužky zmítá,

ideály plete z moře

kalu nechutného,

líbá slouhu ctného,

co se k milé vine,

z srdce upřímného

nechtě dívky jiné.

Hoch se mračí na hadici,

hrozí bitím neposedné;

Cmírka stříká na dívčici

krásnou jed, až hořem bledne.

Mládenec se ježí,

Cmírka k jiným běží

tupíc panny ctnostné,

u mladíka těží,

až ten hrůzou kostne.

Křísí se a od ní pádí,

Cmírka nedá oddechnutí,

jako povzteklice svádí,

k lásce mládky švarné nutí.

Každý k své se panně,

nestydatost haně

tiskne s upřímností,

Cmírka jak zlá saně

hraje nevinností.

Nemohouce vydržeti

namlouvalky nestydaté

utíkají jako děti

cti a nevinnosti zlaté,

přes moc s nimi chodí,

rejdíc divy plodí,

hladí mládkům tváře,

až i zprávce hodí

vránu do žaláře.

Králík s pány důvtipnými

o krásu se čistou hádá,

přede všemi přítomnými

jak zlý žebrák pána žádá,

aby vyznal světu,

v nejprudším že letu

Cmírka orla sepne,

a že v krásy květu

na ni svět jen lepne.

Pán se usmívaje straní

uraziti pohostinství;

Králík sprostnost jeho haní,

žehrá jak vejr na dětinství

umu nesmělého,

sebe výtečného

dráče v příklad klade,

k vztěku boje ctného

zve i Čechy mladé.

Víno divy oučinkuje,

pudí stud i smyslů slepost,

věncem slávy korunuje

nevídanou v Čechách lepost.

„Já jsem světlo stvořil,

hrubství ducha zbořil,

na trůn vsadil krásu,

čest i moudrost zmořil,

zmrtvil vtipu řásu.

Kdo chce k slunci učenosti

neslýchané v Čechách jíti,

ten se k trůnu výtečnosti

musí s syrovostí tříti.

Pán neb sprostý klekni,

před vším světem řekni:

,Ty jsi krása pravá!‘

sic se pomsty lekni,

již zběř kuje dravá.“

– Mahomet strejc rozkládaje

sny tak světům nevěřícím,

životy a štěstím hraje

odpory pne duchem třícím.

Bůh a prorok jeho!

Víru světa všeho

mečem, ohněm káže,

tvrdí božství svého

moc a sny i váže. –

„Bez přísnosti neutvrdí

žádný mocnář vlády lstivé,

poslušnosti páni hrdí

hrozí se co smrti divé.

Já se mečem řídím,

jak chrt zradu slídím,

střílím hany v medu,

cti se nedopídím,

bezpečně však jedu.“

Takto hrubec vykládaje

svého srdce hanebnosti,

aniž jaký ohled maje

na ctné oudy společnosti,

špiní všecky pány,

kteří nechtí vrány

za manželku vzíti,

a i hrozí rány

necti do nich vrýti.

– Jak Řím hrdý světu hrozil,

neskloní-li ducha svého;

vítěz po národech vozil

břímě chlapství hanebného,

ctnost-li kde se stkvěla,

jasnost sraziv s čela,

v propast necti házel

hlavu mdlého těla

a se na trůn sázel.

Jen své vyhlašuje bohy,

jen své krásy vodě světem,

srážel králům slávy rohy,

mrštil o zem krásy květem;

svět co špatná tráva

neměl k vládě práva,

nesměl k cti se pnouti;

hrdci byla sláva:

Bít a pouta kouti. –

Pán jen kyne, dceru vedou,

rusá Umka k ní hned skáče,

hladí namlouvalku bledou,

která zlostí hlasem pláče,

že jí chasa tvrdá

ja[ko b]látem zhrdá,

dar[mo] lásku cítí,

má-li býti hrdá,

když jí krása svítí?

Otec klesá do náručí

ušlechtilé milostence;

na syrové duchy bručí,

jak kat kleje na mládence,

tupí krásné panny,

že jsou vinny hany,

kterou dcera snáší,

že se s každé strany

hoši jen k nim práší.

Páni již se nabažili

netesané syrovosti,

slečny tváře okrásily

růžičkami stydlivosti,

Vtip řekl: „V době malé

zavěsme mu znalé

necti na krk zvonec,

pletkám šalby zralé

ať jest jednou konec!“

Ticho panuje, jen pánek

chce se schopit z ticha hrobu,

lítoť jest mu radovánek,

když v tu hasnou světla dobu.

Zem se třese hromy,

šustot, jakby stromy

klátil vichor, bouří,

hrůza tře se v domy,

síra z hlubin kouří.

Třesk – hrom; ani duše živé

nespatřuje ve světnici,

zas tma, hlasy hučí divé,

světel vidí michanici.

Vlasy se mu ježí,

stu[dený] pot běží

po celičkém těle.

Kouká, cosi leží

jak pes černý v čele.

– Jak schne Makbet zdivočený

vida ducha svého krále,

sem tam běhá, zohavený

duch i před ním lítá stále; –

takto Králík slepý

běží, hrom ho třepí,

tma se rojí z venku,

hrůza Umku lepí,

mrtví milostenku.

K otci piala se, teď leží,

Umka křižuje se rusá;

vichor po světnici běží,

za ním cosi jak kůň klusá.

Světlo se tu rodí,

ouzkost v srdci plodí,

v prázdné hlavě zmatek;

kdož tu jak duch chodí,

pro svůj vzdychá statek?

Ticho, světla jasná hoří,

duch co stín se k pánku staví.

,Pověz, kde se má dceř moří?‘

jak hrom do duše mu praví.

Králík strachem ledne,

vida jako ve dne

otce Časomíry.

Ach! tu z bouře jedné

kynou hrůzy víry.

,Hanebníku, stvrdím právy

přede všemi ctnými hostmi,

žes z mé vyrval krásu slávy,

mými pnul’s se výbornostmi.

Slyš[ev] v této době

o [tvé] necti v hrobě,

nemám mrtvý stání;

bych mír zjednal sobě,

zvu tě k bojování.‘

Řekl, a světla zhasla kolem,

Králík mře a ven se nese.

Trouba zní a světla polem

plodí jasnost, až se třese

oko vyjevené.

Duch se v kolo žene,

páni vůkol sedí,

na hry nespatřené

s pozorností hledí.

Králíka co odpravence

právní k duchu v kolo vedou,

na kvetoucí na mládence

patří vůkol tváří bledou,

k duchu s hrůzou zhlídá,

o své zkáze zvídá,

mrtvý na zem kleká;

ach! duch duše hlídá

konec, smrti čeká.

Trouba zní, a duch se spíná,

mečem z pekla míří k hlavě,

k boji zrádce napomíná,

jak drak rozkacený pravě:

,Stůj a sáhni k meči!‘

V zajíkavé řeči

Králík povzdychuje:

„O boj má rek péči,

strach mne ohromuje.“

,Proč mnes, dráči! na cti zloupil,

odjav vlastní dceru otci?‘

„Draze jsem to právo koupil

bloudě v sivé necti noci.“

,Kd[e jes]t, dráči, dcera?‘

„By[la z]de jen včera,“

– vůkol po ní zhlíží, –

„snad šla do kláštera,

kde ji pouty víží.“

Duch mu švihá k hlavě hady,

mrtví smysly vyjevené,

hrom řve, tma se rojí všady,

peklo s vítězstvím se žene.

Králík v prachu leží,

zima po něm běží,

hrůza trhá žíly,

vlasy se mu ježí,

za mák nemá síly.

Svítí den, a ještě v mdlobě

vzdychá v zatemnělém lese;

živne; „Kde jsem?“ mluví k sobě,

sám tu, strachem až se třese,

svědomí ho soudí,

hlad ven z lesa loudí,

plaší hanby zvonec.

Ať si ještěr bloudí!

Páni, frašky konec!