Zpěv otroků.

Jaký to burácí světem divný zpěv?

Z tónů jeho dýše utajený hněv.

Tisknouc v ruce ruku

v nadšeném souzvuku

pějí davy starců, žen, junů i děv.

„Máme na svých rukou tvrdé mozoly,

máme na těle ran od bičů, holí,

na kamení spává

naše štvaná hlava

a svůj kousek chleba jíme bez soli.

Sotva jen, že mnohý z nás narozen byl,

prsu vlastní matky parasit mu pil

vrhnuv jej do kouta;

pak, když dospěl, pouta

námezdného žití hned mu připevnil.

Na obzoru ale svítá nový den,

v kterém duch Volnosti bude pozdraven:

padne dlouhá tíseň,

zahlaholí píseň,

že dělník, rob dříve, teď je svoboden.