Zpěv patnáctý.

K jaké mám vzít outočiště Umce?

Mám tě, Kaliope, ku pomoci volat?

Čili jinou božku z panenského chlumce?

Těžko v nouzi po vás neplápolat!

Kterak krotit hrůzonosné hádky,

Mířit soctví, vymlouvat též zradu, vzatky?

Hleďte svými křejícími vzhledy

Ukojiti rozkvašených vašní jedy!

V mužském bytu panoš z Hloupětína

Hrdoslav, a Ctibor panoš z Holešovic,

Pro děvu se vadí jatou u Děvína,

Jenž jim připatřit by měla na polovic,

Pro Sivošku, děvče lepotvárné,

Jehož oči jeví pudy blahodárné,

Jehož vnadí vinoucí se vzrůst:

To vše nepřestává srdce k lásce bůst.

Jestli slavně bylo v vojště Řekům

Zápasiti pro výbornost zbraně:

Ke cti sloužit musí slovenským i rekům

Souboj vesti k vůli běloprsé panně.

Tam je lákala jen stkvělost přílbice,

Slovútný terč, znamenité kopí:

Za podnět zde slouží jará dívčice.

Kdo se pro spanilost zbraně neuchopí?

Vládyka se nerád díval na nevole;

Soudruhové chtí je přivest k míru.

Dí tu Přelouč: „Proč vězíte ve plápole,

Ve roztržkách, ve neškvíru?

Ráději se zbavte zhoubné sváru látky,

Přepusťte mi vášnivý zdroj hádky!

Kladete v ni vymyšlené ceny;

Vyhlíží jen jako jiné ženy!“

Na to se tu Ctibor zvedá,

Praví: „Ač se dívka dělit nedá,

Předc ji nepřepustím za Jíloví doly!

Sličnější jsem děvu se drloly

Nad ni nezřel; co ji kdy mé oči zhlídly,

Její pudy k vzdychání mne vypobídly.

Plála též i po mně. Jak se pro ni vadit

Nemám? vaz i pro ni vynasadit?“

Odpovídá druh mu: „Já ji chytil,

A tak mně teď podlé umluv přináleží.

Jestli jsi se v zhledu jejím někdy sytil:

Střídat se chci, mnoho vnad v něm leží.

Však předc, vzáctný pane z Holešovic,

Co rceš? Nechme si ji na polovic.

Věz, že se rád rvávám pro dívčice;

Přitom se chce mně dnes také do pranice!“

Na to odpůrce se v řeč mu vřítil,

An jen očma žárlivostí svítil,

Praviv: „Není ona žádná milostnice,

Jest to poklad zdárný, přeneviný;

Nemá, co živ budu, na ni sáhnout jiný:

Zastávána bude od pravice,

Od ramena mého; chci ji do ustání

Stříci. Nuže, koho bodá mysl k potýkání?“

Vytasil v tom meč svůj panoš z Hloupětína,

Ujímají se hned téhož druha

Blahník, samovládce z Podivína,

Stášek z Přelup. Počne půtka z tuha,

Neb k nim hlukne Přibík z Dušník, oheň pouhý,

O němť jeví starožitný zvěst,

Že meč od jedné měl brány k druhé dlouhý,

Že ním vlád tak, jak by držel slabou trest.

Přistupují k němu ještě braši mnozí,

Zástupníci z přeslovútných měst,

Rozmnožit chtí svojencům vždy čest,

Jejich počet zhoubou odporníkům hrozí.

Zde je vidět Zdenka, Sudomíra,

Tlachomila, Sporuslava, Bečkoboje,

V znaku nesou chramostejle, nedopýra,

Nezavrhujíce medoviny zdroje.

Přiráží se ke odporné straně,

K ctnému panošovi z Holešovic,

K vůli němu a ctné sněhoňádré panně,

Pyšák panoš z Dudákovic,

Dřevoslav rek z místa, kde tré milostenek

Nevytvařuje se bez dřevěnek,

Kde i hrdinové nosíc také škorně,

Vyšlapují sobě divotvorně.

Též jim přidali se ke podpoře

Hrdinové neustupní, nepovolní,

Jaroš, an nes v štítu stříbrného tchoře,

Přelouč krajinu svou polní,

Chrabroš, Sudomel a Míroboj:

Vyhlíží vše jako vosí roj;

Kdyby i se ukojili zápasníci,

Neucoufnou jejich společníci.

Obě strany hádkou oslavy chtí získat.

Ti zde radí, by pán z Holešovic

Nepřál druhu svému děvy na polovic;

Že chtí pro něj odporce své střískat.

Oni radí, by rek neprohloupil,

Od své děvy neustoupil,

Že chtí pro ni vesti půtky.

Počínají z obojích stran čilé důtky.

Ti těm nadávají nedvědářů,

Oni druhým čumdů, česnekářů;

Ti těm kolomazníků a kouzelníků;

Oni těm zas Poperdorum, kabátníků;

Ti těm karabáčníků, omáčkářů;

Oni druhým koudelníků, kobylkářů:

Ale porouhati po vznešené luze

Nelíbí se déle Muze.

Do plápolu teprv přišli pro přezdívky,

Opomenouc zastávati jaté dívky.

Praví Jaroš: „Mohby mnohý vtipný tvar,

Mnohé čilé slovo přijít v hluku v zmar:

Nadávejte sobě po pořadě,

Aneb volte smírce.“ Tu hned ve hromadě

Hrdoslava zvolen Bítěz za řečníka:

Z druhé strany padli hlasy na Krásníka.

Počne řečit Bítěz: „Holešovští braši,

Kolikráte vašimi pak městy

Šly mé cesty!

Znám i dobře pověst vaši!

Tam jsem byl, co stkví se ušák v vašem štítu,

Kde voláte o přímluvu k Svantovítu,

Co jste táhli býka k pastvě na radnici,

Co jste odsoudili kozla k šibenici.“

„Nebyl jsem sic ještě všudy;

Však tam předc, co máte v obětnici dudy,

Tam, co ctíte Perunovi třepky,

Bruncvíkova lva kus lebky,

Zkrvácenou co máte uzdu po Šemíku,

Z Svantovíta bruny kousek náčelníku,

Ve lahvici ptačí hlasy,

Byl jsem v městě někdy obleženém ďasy.“

Na to mluví Krásník: „Měl bych za urážky

Stejnou mírou zase splácet:

Můj směr není vaši slávu skácet;

Nýbrž vynesti vás nad překážky,

By se slavná města neuvedla do potupy.

K čemu odkrejvati náhod strupy?

Pro jediné horlí velesivé plémě:

Jakoby jich neměla víc naše země?“

„K čemu zapotřebí zbraně v pěstech?

Podobných jich máte dosti v městech.

Nechte tyto nadechnuté zaslepence,

Ať si válčí, ať si zlomí vazy;

Jen ať vy jste ochráněni před ourazy.

Snad jest možna ukojit ty rozhorlence?

Nebo není děva pravý ohnivaček.

Utichne spor, umlkne kde poštívaček.“

„Nepohrdejte jen se svým živobytím!

Co říkáte: dá-li se pře pitím

Rozhodnouti? jste v něm oba znalci! –

Podstoupí kdo více, toho ať jest panna.

Vítěze ať chrání každá strana;

Sice odřeknu se jednat se zoufalci!“

Tu hned hovor tichne, mizí vztek,

S dychtivostí čeká vejnos každý rek.

Byli tito znamenití odporníci

V přihýbání výborníci.

Ctibor pokusil se v závod s cizozemci;

Jindy požívával jenom hrnce mléka;

Však co zdědil statky, víno jako řeka

Do něj teklo; v závod vešel často s Němci.

Hrdoslav vznik v pití zdědil po svém otci,

Zvýbornělost stromu stkví se ve ovoci.

Přijalo se plesně navrhnutí.

Těžko bylo hádat, přemůže kdo koho;

V obou vězelo pak chvály mnoho,

Stejný podnět oba k vítězení nutí.

Nesou se sem vína vědra,

Oba cítí plamen vedra,

Jiskří se jim oči pod plápolem.

Podílnci obstoupili je kolem.

V tom tu praví Krásník: „Slavní hrdinové!

Potřeba jest, než se potýkání nové

Počne, ptát se některého ptakopravce,

Jestli dnes dal pozor na krkavce?

Aneb zvěsta, tenli závod svesti sluší?

Rekovskéli řády zápas neporuší?

Jestli schválí pro děvčici pitku,

By ji vítěz neměl za výčitku.“

Dí tu Dechslav věstec: „Složte nedůvěru!

Nekazí cti zápas. Reci od severu

Znamenití, plní slávy,

Nezavrhli utěšené šťávy!

Takto po ní, jako po oslavě, práhli,

Ní i opojeni v bitvy táhli:

Tropili tam divy udatnosti,

A tak došli zlatostkvělé slovútnosti!“

„S rozumem-li se ten zápas nesrovnává?

K čemu si dát nadělati v kůži děr?

Zde se beze škody vyvine sám směr;

Žádný o život se neobává. –

V okřání dlí. Vidím v očích, ze úsměchu,

Kterak v mysli žijete již u prospěchu!

Nuže, reci chrabří, hodně přihněte si,

Následovat budem také vaše plesy.“

S chloubou zhůru pozdvih Hrdoslav svůj džbán;

Byl to vysoký a veleširý stroj,

Trudoplašný, širovládný velikán,

Vece: „Byl jsi mého utěšení zdroj,

Dnes mám vesti pro divčici s tebou boj!

Jako jindy líbezni můj chřtán,

Ať se propadá v něj ohňoplavý mok,

Ať i pukne zlostí nepříznivý sok.“

Na doušek mok vypil. Ctibor snes

Potupu tu tíše, praví: „Aspoň dnes,

Silný bůžku vína, přijď mi ku pomoci,

Ať mne nepřenáhlí v mysli mraky noci,

Válčím pro svou děvu, nepřetrhni svazky;

Čekej vděčnost, doufej na bandasky,

Které denně vínem chci ti obětovat;

Nech mne milenku svou vybojovat!“

Když tak vzíval nebe, obruč puk.

Pozarazil se tu nad tím hluk.

Jedni drží za zázrak to patrný;

Druzí křičí, že byl popruh chatrný;

Ctibor za božské to drže známě,

Zlehka zdvíhá jeho posilněné rámě

Číši, častěji si při ní pooddechne:

Blažený, kdo osudu vznik uposlechne.

Sotva Hrdoslav svůj proved statný doušek,

Začala mu kotrba jít kolem,

Zdálo se mu, že by křepčil s stolem,

Jazyk mu tuh, zdál se býti hloušek,

Svírali se mu již také zraky,

Až se sesypali na něj noční mraky, –

Na zem klesnul. Ozívá se hláhol v sudu,

Ctibor určen vítězem jest od osudu.

Střízlivý rek ještě skáče přes nádobu

Vinní. Volá věštec: „Když dnes za ozdobu

Bohové tě vyvolili, za vítěze,

Přes našinské sláva tvá se vnese meze!

Tvá jest děva, odplaty své ve milence

Najdeš. Slavme ozdobou jej věnce,

Potáhnem tě ve slavícím voze;

Budem pít, až zajdou hvězdy na obloze.“

Když se to tak dělo ve táboře,

Jiné vidět je tu podívání:

Ke knížeti žene Přibral oře,

Šest s ním věznů jede v palování.

Veselí se všecko u shledání.

Přemysl sám téhož reka vítá.

Plesot plodí správa, kudy lítá;

Vojsko jeví všude radování.

Sotva u Přemysla složil zprávu,

Přijíždí sem baba přeškaredá,

Praví: „Kníže mocný! já přicházím k právu.

U tebe můj oučel slušnost hledá.

Nevede mne k tobě nepřátelství;

Soudit se zde musím o manželství.

Slíbil mi je Přibral.“ Vše se směje,

Při té zprávě sám i kníže křeje.

Kněz jest nakloněný k Hrozně, žalobnici.

Dí ta dále: „Bude snad ti zjevně,

Že ten můj choť odsouzen byl k šibenici;

A co děvy usoudějí, drží pevně.

Vylhal se jim na čas tento šibal.

Měla jsem jej v hradu pod svou kázní,

Onť mne jako mladistvou choť vroucně líbal:

Bála jsem se, že se láskou zblázní.“

„Pravil opravdově hlasem plno medu:

Milenko má! velebnost se z hledu

Tobě jeví, pouhá usazenost,

Přitom líbezný cit převnadného ženství;

S tebou žíti držím za blahoslavenství.

V rozmazaných lících pro mne utěšenost

Nevězí; jsou mladice jen štěbetalky,

Prázdné mysli, přitom namlouvalky.“

„Vážím si tě, moudrosti co božky;

Cosi vábného mne k tobě táhne;

Moudrostí neb předčíš nad panošky

Jiné. Jestli srdce sňátku nedosahne:

Zajdu želem. Blaho dlí v tvém obejmutí,

K celování tebe tvůj mne pohled nutí.

Našla jsem též v jeho mluvě zalíbení,

Vězela jsem také v opojení.“

„Pravila jsem mu: Reku, jsem již pro tě stará.

Odpověděl: Ty jsi ve nejlepší síle,

Pokvete vždy ta tvá mysl jará.

Pohlednutí na tě jest mně blahá chvíle.

Živá moudrost nesestará lety,

V podzimku i živobytí vnadí;

Kdežto zanese dech větru těla květy;

Však tvá stkvělost těla doposavád sladí.“

„Řekla jsem mu: Reci, když jste v tuhu,

Aneb když jste ve plápoli,

Slibujete ženstvu hory doly;

Neznáte se brzo na to k dluhu.

Praví panoš: Jestli mnozí po té stezce

Kráčí: mezi ně mne nepočítej.

O dne blaha, ty mně vítej!

Zle-li s tebou smejšlím, ať mne Perun tresce!“

„Přisahám ti lásku! Srdce jeho hnutí

Cítila jsem; nebo velmi tlouklo.

To mne z hradu vyponouklo.

Šest mne věznů s sebou vzíti nutí.

V noci vykonali jsme to uprchnutí;

Oni převlečeni za dívčice.

Stíhaly nás mnohé bojovnice;

Teď mne ten čin přešeredně smutí.“

„Vyvázli jsme šťastně. Chci, by na svůj statek

Odebral se přímo, a tam za manželku

Pojal bývalou svou velitelku:

Nyní odpírá mi slib i sňátek,

Chce, bych žila v jeho hradu,

Ptá se, co vše žádám za náhradu.

Já jsem prchla pouze pro manželství,

To ať splní, neb ať zkusí nepřátelství.“

„On byl u mě někdy u podnoží;

Nad vězny jsem vedla v hradu veslo.

Mní snad, že mé štěstí láskou kleslo?

Ale má msta všecko vynaloží,

Bych se jemu odsloužila za ouskoky.

Jako lovec v stopách činil kroky,

Všelijak tu uměl líce strojit,

S klamy čipernosti spojit.“

Odpoví rek jeden: „K čemu tuto babu

Necháme zde množství tropit křiků?

Nehodí se k nižádnému vzniku.

Dovol, kníže, přibiji ji někde k žlabu,

By se mohla ve obloze houpat;

Neb svol, bych ji ve Moldavě mohl skoupat.

Tropí v světě rekům pouhou zlobu.“

Dí kněz: „Co zde reku říkáš na žalobu?“

Praví Přibral: „Širomocný vládce,

Nebyl můj směr nikdý při počátce,

Podvest tuto vážnou žalobnici;

Skoumat jsem chtěl krasomluvy sílu,

Jestli z každičkého věku bez rozdílu

Možná sobě získati ní milovnici.

Nechtěl jsem pak její velitelství zničit;

Chtěl jsem se jen v krasomluvě cvičit.“

„Mnohý pro volnost vlez do beranní kůže,

Mnohý pro ní kozla představoval:

Napadlo mi, jestli lásky bůže,

Mocný Lel, jenž divy víckrát provozoval,

Místo toho chtěl mně býti ke prospěchu?

Obrátil jsem k němu vroucích vzdechů,

Ten mi vnuk, že jest ta pomoc možná,

Že mi prospěje zde chytrost zbožná.“

„Že i často ženy ošklivé co žluvy

Slyší o kráse své květné mluvy,

Že se chytit dají na udici:

Počal jsem tak řečit ke babici.

Div se tu děl, její vetché oudy

Jeví oheň, jako suché troudy!

Vidím čáku k vyváznutí;

Touha po svobodě ke mluvě mne nutí.“

„Posuď z její vlastní řeči,

Že jsem sliboval jí jenom lásku, vděčnost;

Žádný sňátek: sama přivodí se k léči.

Lásku držím, žádám ji i o společnost;

Ale nikterak pak o manželství.

Má však žíti na mém statku,

A to bezevšeho nedostatku,

Ve přízni a ve přatelství.“

Praví kníže: „Dosti jest ti vděčen.

Hanba rekům mařit síly s babicemi;

Vlasť nám rozmoženost káže v zemi.

Odvolej hned, sňátek by byl ubezpečen

Před nátisky, sic tě pošlu k Vlastě!“

Choť ta, kterou oklamaná čáka hněte,

Praví: „Vlezla jsem zde sama v pastě:

Muži od mužů vy nebudete.“

Nechme na čas muže. Neškodí se stočit

K Lomce, ji jsme zanechali v hradu v Sedle,

Jak tam děvu měvší líce přeprobledlé

Bylo s unešeným hochem zočit.

Uloven byl Strachně; ale Lomoslava,

Která byla této tvrze hlava,

Této dívce jinocha zas chňapla,

Naděje tak podnikatelce té sklapla.

Vyřizuje Hromka, co má za obsílky,

Že se rozbořit má každý menší hrádek,

Že se má pluk srazit ze posádek,

Jak se vrátí, že tu žádné dýlky

Čekat nemá; že hned musí táhnout s zborem.

Vádka slibuje vše vyvest v skutek.

Vyslankyně táhne k Strachně borem;

Tam pak sídlí jenom hnusný smutek.

Strachna bez milence jest co ryba leklá.

Dlouho stojí jako zkamenělá socha,

Vyskočí v tom zhůry celá jako vzteklá,

Praví: „Jaký život bez mlíčného hocha?

Snad jest pryč již předaleko!

Bylť to jinoch jenom krev a mléko,

Na bradě mu pučelo jen drobet prachu;

Pro něj žila jsem jen pořád v strachu.“

„Kdo jest v stavu tento osud snesti!?

Vypátrám snad předce loupežnici,

Srdce vytrhnu té ouskočnici.

Mělo právě mi s ním štěstí kvesti.

Za něj dám zas znova kozí hluk,

Když mi popřán bude jeho libý zvuk.

Přenešťastná, velelichá chvíle!

Zmařená jest všecka moje píle.“

„Marně sebrala jsem přeošklivé baby

Okolo jen sebe, myslíc aby,

Když hoch bude hledět na šeredy,

Že mé jemu zdát se budou libé vzhledy!

Řekla jsem sic jednou rozkacená:

Nevzdášli se, zbor můj tebe zohaví,

Nepozná tě žádné pohlaví!

Pohledem tvým byla jsem zas ukrocená.“

„Odpusť, nebyl to můj opravdový směr.

Snad jsi se dal proto do outěku?

Ledacos se řekne arci v vzteku;

Jen se ráděj zase zpátky ber.

Láska vroucí všude tebe hledá,

Ta ti ublížiti nedá.

Ty zas budeš roztomílkem mým,

Když jen, kde zas vězíš, zvím.“

Takto tato kněžna nářek vedla.

Dozví se tu, že s ním poselkyně z Sedla

Tajně hovořila nejspíš o únosu,

A že spustila se v noci po provaze;

Skoumaly že stráže hnutou rosu,

Stopa že jde ve Mokřínském laze.

Všecko sedat musí na komoně:

Stíhá je dav, za nimi se honě.

A to byl rejd, co když luňák nebo káně

Lapne líčku ve venkovském dvoře,

Nese svůj lup v dravém chřtáně,

Křičí hospodyně: Jaké hoře!

Vemte hrábla, pometla a vídle!

Všecko vzhůru jest v tom rozhorleném sídle,

Všecko těmi nástroji se zbíhá,

Hrozením a láním dravce stíhá:

Tak to v patách hemží. To dvé musí vrazit

V Sedlo, aby neupadlo ke chňapnutí.

Darmo musila se poselkyně plazit:

Od vládkyně přišel jinoch k odejmutí.

Vlastní si jej; jeho tváře přerozkvětlé

Líbí se jí. Kdo jest v stavu vyobrazit

Strachny smutek? Jezdí v hradu na pometle,

Jeví pomatení v celém světle.

Napřed spustila se na milušky,

Totiž kočíčí zbor. Tyto tloukla;

Že z nich jenom drobet jedna mňoukla,

Z oken pádí. Obrací se na své sušky,

Držely že špatně hlídky,

Zajíti že musí pod obušky;

Hrozí, že i spálí neochranné skřítky.

Darmo klečí před ní její služky.

Naposled se pouští na zrcadla,

Na hrnce a na bandasky:

Všecko trpět musí sprasky!

Jaká myšlínka jí ještě nenapadla!

Na vratech chce viset pro panice,

Aby měly příklad stále milovnice.

Když si dělá oko na oprátce,

Dí k ní družka: „Miluješ předc zrádce!“

„Považ, že jsi kněžna převelebná,

A on že jest padouch předarebná.

Proč as svolil ke unosu, ke nevěře?

Sám si odemk ke prchnutí dveře?

Oběšení jest smrt přehanebná!

Najdeš všude takovánské zběře!“

Odpoví tu Strachna: „Před něj kleknu!

Neprospějeli to, pak se láskou vzteknu.“

Praví družka: „Chcešli za věrného chotě

Předc jej zvolit, tak ti pomoc zjevím.

Nenecháme tě žít ve tíhotě,

Spomožení u družiny převím.

Vypověz boj, potáhneme k její tvrzi;

Hocha dobudeme brzy.“

Jasní se vzhled její, chválí navrhnutí:

Družky odplatami k tahu nutí.

Jako někdy skoro celé Řecko

K Troji táhlo jaře pro Helenu,

Že si vyvolil ji Páris za milenu:

Tak hrad celý Strachny pro spanilé děcko

Hlukne hbitě dohromady,

Kouzlí všecky jeho sličné vnady;

Chtějí kněžně holoubečka získat.

Již jest vidět v zbraň je blýskat.

Vyslala k ní Zvěstku, tato vroucně praví:

„Nesu návěští ti od sousedy

Širovládné, došly i ji zvědy,

Že v tvé tvrzi sídlí její poklad pravý,

Jinoch lepotvárný, utěšený,

Který jí byl zradně unešený;

Žádá ho mít zpátkem,

Mní, že nebudeš chtít milostnit se vzatkem.“

„A tak látku míru, látku boje nesu,

Ať se nehoníme ve okresu.

Vládkyně má od něj neustoupí;

Zjednala jej zástupem koz koupí.

Nevol spouru, a to k tvému klesu;

Kněžna kněžnu o milence neoloupí,

Tvoje líce nejsou bez ruměnce,

Netřeba se starat o milence.“

Praví na to Sedla panovnice:

„Kdyby z celičkých Čech přitáhly sem baby,

Z oborů všech sjely se tvé spomocnice

Ve své zbraně hrůze, řkouce, aby

Vydán byl hoch, neb by jsme se o půvaby

Rozdělily: zavrhla bych navrhnice.

Nevydám tvé kněžně z mládka ani chlupu;

Ponížit se slouží za potupu.“

Smutně řečnice se nazpět beře;

Jeví zprávu. Popadá se za kadeře

Vnadná kněžna. Zvěstka k tahu troubí,

Div se nadýmáním nerozpukne:

Ohlas zvuku všecko v tvrzi zvroubí,

Vše se rychle v řady hlukne.

Do pořadu staví se tu lučišťnice,

Za nimi se k tahu strojí kopinnice.

Ke sto hlavám silný jest ten tem;

Plukovnice sama prápor nese,

Strachna láskou se tu celá třese;

Ta jest samovládce, rozkazuje všem,

Poslouchá ji celá její zem.

Táhnou vojenínky k Sedlu v plese.

Obě vojska pak se uzří v šiku,

Tropí jekot, hrůzu křiku.

Jedna z bab dí: „Družky ušlechtilé!

Což vám není živobytí vaše milé?

K čemu nastavit zde choulostného vazu

K vůli ssajícímu holobrádku?

Mníte, že vyváznem bez ourazu?

Ať si naše kněžna skončí sama hádku,

Koho se to týče, ať si mysli dodá,

Ať se kněžna s odpornicí bodá.“

Schválily hned druhé moudré navrhnutí.

Strachnu zoufanlivost do souboje nutí;

Boroslava přivolí též ke zápasu.

Stará kněžna letí odporkyni vstříc:

Obličej jí drápe, teče krev jí z líc;

Druhá chůmáče rve z šedivělých vlasů.

Žluč jim kypí; vyrvouce se, zpátky skočí,

Jedna proti druhé košťaty se bočí.

Jako když dva znamenití kohoutové

Válčí o své právo na smetišti,

Kousají a štípají se, jakby na bojišti

Zajít měli, jakoby se o bobkové

Věnce rvali, jeden za druhým se honí,

Krev se ze hřebene oboum roní,

Slepky hledí mile na vítěze

Napnutého, druhý sotva leze:

Tak se držely též zápasnice;

Strachují se o ně oučastnice.

Přichází v tom Hromka vyslankyně;

Vyzvěděvši, proč ty válčí vládykyně,

Praví: „Zanechte hned všechněch hádek!

Půtku v jmenu Vlasty zapovídám!

Velitelkám nepřipatří žadný mládek.

Ať jej v spolku vašem víckrát neuhlídám.“

Co ten, jenž den celý válčí do umdlení,

Znamenav, že odporci víc neodolá,

Nakloněn jest hbitě ke smíření,

Plesá, když hlas k udobření volá:

Tak se radovala Strachna holá,

Tak i její poškrabaná odpornice.

Obejmou se, jako věrné důvěrnice;

Radost a ples v vojště zaplápolá.

Zatím jinoch hledal té své první děvy,

Shledal se s tou drahou obhájitelkyní,

Přísahají, že se bez ulevy

Milovat chtí, sliby sňátku činí;

V tom tu Hromka, statná plukovnice,

Stíhá dáleji své cesty,

Jedouc veleslovútnými městy,

Zbírá děvčí obci spomocnice.