Zpěv patnáctý. POUTNÍK O RŮZNÝCH VĚCECH ZA JÍZDY PŘEMÍTÁ.
Jak minou cíl svůj předsevzetí mnohá –
tím vzdechem počniž patnáctý můj zpěv.
Jak domů navrátit se bez římského boha,
českého ďábla vůbec neviděv?
Jít plný úmyslů a přijít s prázdnou, běda,
je chycen ten, kdo křičel: chytni ho!
Nenajde v Římě po každé, kdo hledá,
jak povídal vrah Matteottiho.
V Italii jen archeologické
kdo záliby má, marně nehledá,
však zem se slehne po bytostí lidské,
byť by to byl i vlády předseda.
Má pro své syny revolvery, dýky,
leč cizincům nehrozí vendeta.
Utéci chceš-li od české politiky,
ó znej ten kraj, kde oranž vykvétá!
Révové loubí, po němž vavřín šplhá,
lásce i politice skýtá luzný kryt.
Zem svatá pokoje. – Přede mnou, za mnou mlha.
Addio, přátelé. – Chci svatý pokoj mít!
Chci v hebký trávník zahrady Borghese
své břímě vlády s beder svaliti,
vykoupat v sladkého se far niente něze,
čistého vína sobě nalíti,
spláchnouti dým klubovních porad, řečí,
co obyčejný, prostý soukromník,
zapálit doutník a bez nebezpečí,
že Venkov bude míti o tom úvodník...
Nač opakovat všecky chvalozpěvy
na tvoji moc, jež duši oprostí?
Jsi celý, Říme, Fontána di Trevi,
kam hází svět své drobné starosti!
Na římském slunci blednou insignie
domácích kultů, věr a symbolik:
i český alumnus, jenž bavorské tu pije,
vypadá jako římský katolík.
Na Čechy zapomene, než se třikrát vyspí,
a doušek z římské Léthe zkolébá ho v sen.
U Albrechta, via Francesco Crispi,
pije se Salvátor. Je spolehlivě křtěn.
Tu v Římě kacíř lehce ztratí sebe
a mnohý rudý kalich vyrudne,
tu na dosah se zdá být modré s nebe
a půvab ztratí cesty neschůdné.
Tu v Římě člověku se snadno zapomíná
pro římský háj na římská polena –
a vypiješ-li dvě, tři čtvrtky vína,
je transsubstanciace vyvrcholena.
A kdybys nosil v knoflíkové dírce
znak Itaky své jak chtěl na odiv,
švihnutím proutku kouzelnice Circé
je z tebe klasik pro klasický chlív.
A nevymkneš se z osidel své lásky,
dělej co dělej, milý Francesco!
Za týden chrochtáš zcela pěkně vlašsky:
Ancora una. – Jsi porco tedesco.