Zpěv pátý.

To dvé do Erfurtu zaměřilo cestu.

Blížilo se tam již s soumrakem;

Faust se chvěje v zpytu nějakém,

Mní tam najít mnohé ze svých zvěstů,

Myslí výtečně tam působit,

By se velikánům mohl podobit,

Pak že snad lze zhojit osudovu ránu.

Obé prochází již českou bránu.

V krčmě oznámeno, že jest lékař z Čech,

Druha svého udal za famula,

Jevil, že tam pozůstanou na nocleh.

Hospodská se ve stolici dmula,

Držíc příchozí ty za pěšáky,

Pročež za neoutraty a za bídáky;

Když však požádali jídla vzácná,

Hned tu byla všecka předomácná.

V městě boháč ještě v noci o něm zvěděl,

Byltě jižjiž na zhasnutí,

Předce však si život zachovati hleděl,

Příbuzní jej léčiti se nutí.

Povolat dal téhož cizince,

Slibuje mu, šťastným-li on v oučince

Bude, hory doly za odměnu,

Že ví, jakou jeho velmožnost má cenu.

Předvolaný lékař hlavou vrtí,

Předpisuje jemu vzácný lék,

Že ním potýkat chce ještě s smrtí;

Přidal kapky z láhve; tento prostředek

Držel Faust sám za pochybný,

K životu-li bude předce hybný,

Neb byl churavec ten tuze slabý,

Uškodilo též mu pomáhání baby.

Kollegové hanili ho tejně,

Že dřív podávali léky stejné

Bez oučinku, posléz z Hispanie babky,

Ale marně, že nic jeho vodní kapky

Nevyvedou. A hle! vrací se mu zdraví;

Tu pak soudruhové rychle praví,

Že tu z jejich podaných dřív bylinek

Vyplývá ten šťastný oučinek.

Ztvrzoval to boháč, skrblík stuchlý,

Aby nemusel dát mnoho za odměnu;

Okůrku mu poslal, pro velkost že cenu

Nemalou má. Faust-li nad tím truchlí?

Nijak! Přestal navštěvovati ho déle,

Zkázat mu dal, že tak lehne, jak si stele.

Jinak smejšlí o tom hojiteli lid,

Bez přestání navštěvuje jeho byt.

Také Pravus, rektor university,

Dlouho stonal, skvělý učenec,

Na domácí hojitele nevěrec;

Ten již tratil skoro pocity.

Dal též Fausta k sobě povolat,

Ten dí, že se těžce odolat

Neduhu dá; zpomenul si na výškrabky

Láhvičiny, velemocné kapky.

Jaká radost, churavec ten křeje,

Erfurt obdivuje, co se děje,

Fausta prosí mnozí kollegové,

Aby nepředevzal kury nové,

Sic že v důvěře je udolá:

Svolil, po záměru jiným plá;

Skoumal, jaký panuje zde stupeň svitu,

Lze-li něco obrátiti k svému skytu.

Pravus přednášíval výklad na Homera,

Výborně to byla zastávaná sféra;

Na čas Levis převzal toto čtění.

Faustus, an se v krásném umění též znal,

Rádby vyjevil v něm zde své čnění,

A tak křejícího dynoval,

By mu svolil v tomto předmětu

Vykonati výletu.

Neodepřel mu to; tím Faust zbouřil

Mnohé proti sobě učence.

Mnohý nad tím kroutil hlavou, oči mhouřil;

Vznikly hádky; Faust dí, že on Terence

A též Plauta doplnit je vstavu.

Jevil ve klasicích velkou znalost,

V umění tom skvělou dokonalost;

Za chloubu to drží mnohý z davu.

Mezi tím se k Homerovu vykládání

Chystal; vyslal jižjiž zvání.

Fevda poštívá však soupeře,

Aby zničili ho v jeho důvěře,

Ve přednášení by povstal ryk,

Že to zmaří škodné chlouby vznik,

Aby křičeli, že jsou to hatlapatla,

By se v přednášení pamět jeho zmátla.

Den jest určen; hluknou v posluchárně

Žáci, učenci a dámy zdárné:

Sotva sál ten posluchačům stačí.

Přichází Faust, jako doktor se tu značí,

V plášti červeném a skvělém byretu,

Za ním čern pes, jeho věrný nohsleda,

Vypadá sic jako šereda,

Ví však, co mu patří za metu.

Počíná Faust: „Váš pan suplent v přednešení

Zjevil, jak tak Troja přišla k vyvrácení,

Co vše konal rychlý Achilles,

A jak posléz krutou zradou kles;

Řád teď žádá, oznamovat o Ulysu:

On byl v skutcích nápodoben lisu,

Jaký osud na moři jím házel,

A kdo z bohů jej tam vyprovázel.

Ulys vynik nejvejš po Achillu,

Ne tak mečem, však že nad přesilu

Jeho ducha může nevyvedlo Řecko;

Nedá udatenstvím vymesti se všecko,

Často vítězí se důvtipností,

Mnoho provedlo se prohnalostí;

A tak básník právem jeho čilost slavil,

Jak se ve zámyslech neunavil.

V cestě namítlo se jemu mnoho skalí,

Zanešen byl v čarodějná hnízda,

Často se i na něj vlnobití valí,

Přetoulavá byla jeho mořská jízda,

Vyhýbat se musí Charybdě a Scyle,

Dlouho touží po vlasti své milé,

Neví, kam se má dát – v pravo čili v levo,

Na širém mu moři nesvítilo jevo.

I já jako Ulys konám cesty bludné,

Házen jsem též z místa na místo,

Vězím neustále, kde jest nejisto,

Vyhlídky zřím strastné, přeosudné.

Ulys bez přestání po vlasti své dychtil,

Posléz předce došel záměru;

Rádbych k oučelu se dobra splichtil,

Vidím před sebou jen mezeru.

Zanechám to. – Ó, vy šťastní hrdinové!

Slavná Troji! v zhoubě žiješ v oslavení,

Byla větší místa plna podivení,

Nevědí nic o nich naši dnové.

Ukažte mi, kde se vznášel Babylon?

A kde Ninive? Jest marný po nich shon.

Nemělytě žádných zkvělých zpěvců,

Jejich dumy vězí pouze u pastevců.

Vám byl popřán věštec jarobujný, zdrojný

Homér! v něm duch vězel veškerého Řecka,

Jevil živost božskou, přenesla se všecka

V jeho zpěvy, sluch v nich vnadí předůstojný.

Tamto podnes žijí hrdinové vzorní,

Tam se potýkají zástupové vzdorní,

Před hradbami Troje jeví zmužnost,

V plavbě Ulysově skví se dobrodružnost.

Uvádí nás v této do míst okouzlených,

Co kde byla v Řecka pověsti,

Uměl reka do nich zaplesti,

Došel tam dnů strastných, někdy utěšených.

Vidíme tam kouzla, bohů talismany,

Mnohých božek vnadné schrány;

Byly jistě démonů to rejdišťaty;

Tamto vězel Ulys často pod hejblaty.

Pěvec slavný jeví věsty v vážném slohu,

Jest to epos řeckých vlastí všech,

Sem tam zavazuje o příběh

Mnohých vlasteneckých bohů,

Kterak střehli vzdorné hrdiny,

Zvláště ty, co z jejich rodiny

Pocházeli, jevili k nim oučastenství;

Jiní zakusili mnohých protivenství.

Básník přednášel to v smyslu vyšším

K národnímu okusu, zvlášť nižším;

Tam kde božstvo v dějiny se hrdin míše,

Získají ti větší výše;

Žijí v okresu ti náboženství

Národního; takového velebenství

Došli reci u národů severních,

V písních čněli v spolku bohů nádherných.

Mocní byli pohanští sic bohové,

Při tom ale málo spravedliví,

Výlev vášní byli jejich činové,

Dobře jest, že více nejsou živi.

Náš pan suplent zastává vždy pohanství,

Bohy udává on za démony,

Že se odebrali do neznámé zony,

Za hvězdami že jest dosti prostranství.

A tak věří, co vše Homer v písně snes,

Co vše v bitvách, plavbě působili bozi,

Že to v zprávě své sám tvrdí Ulyses;

Jsou zde ale nedověrci mnozí.

A tak nemíním se od nich odluzovat;

Na kouzla však věřím, na zlých duchů děsy,

Ti mě samého již drží za pačesy:

O nich musím něco vypravovat.

Přiznejme se, že jsou byli nad nynější

Reky řečtí hrdinové odanější

Ke sličnému pokolení;

Pro krásnici jednu v nadešení

Chopilo se zbraně celé Řecko,

Setrvalo v boji skrze deset let,

Pro ni vynakládalo tu všecko,

Neustouplo, až ji přivedlo zas zpět.

Byla Helena ta krásnice,

Podnes v světě vychválená velice,

Ne tak pro ctnost jako pro spanilost;

Kdo ji spatřil, cítil hned k ní milost,

Byla Menelaa, krále Šparty, drůže,

Kněžic z Troje Paris, nad jejího muže

Výtečnější, odnesl ji v Ilion;

To byl po ní arci hrozný shon.

Opadal již desetkráte květ,

Parida co vnadil její libý vzhled;

Nejspíše se sama vzdala k únosu,

Nelehký jest taký bez svolení

Nad královnou mocnou k vyvedení;

Žila spokojeně ve losu.

Snad předc bylo škoda pro ni tolik krve,

Snad předc nebyla tak vnadná, jako prvé.

Obdivujem také Penelopu,

Drůži Ulysovu, jako cnoty vzor;

Podobných snad najdem sotva v zemi kopu.

Skrz dvě lustra její manžel tropil spor

Proti Troji, podobný též čas

Po moři se toulal. Strojívala kvas

Často devercům svým; chasa lícoměrná

Outok tropívala: ostala předc věrná.

Ulys po své choti, jak se praví, dychtil,

Neb ji přes dvadcet let neviděl;

Nevím, jestli pro ni předc tak vroucně bděl,

Neb se k každé kouzelnici plichtil.

Posléz omrzelo ho dél dobrodružit,

Věkem sešlý chtěl předc klidu užit;

Tak se potom do Itaky vrátil:

Slyšte, jaký osud na cestě s ním klátil.

Troja klesla; vše se domů s hojným plenem

Vrací, vítězové honosí se jménem,

Ulys též své lodi chystá k návratu.

Ty již plují, zanáší je větrů dech

Na odpornou stranu, fuče jako měch;

Nelze dopídit se obratu.

Na moři se nějaký čas plazil,

Posléz k břehu kykonskému vrazil.

Přijati sic byli ještě vlídně;

Ale jeho zpupní plavci

Chovali se jako nenechavci,

Po plenu a ženách bděli; mnozí bídně

Zašli, neb se celý národ v jedno shluk,

Každý popad kopí, luk,

Mezi nimi strašnou zhoubu plodí;

Ušli jen jí, co se dopídili lodí.

Rychle odtud trhli, a pak přirazili

Vichrem hnáni k náspu lotovců;

Jak tam z lotosu krm zakusili,

Přestal zálusk na vlast u plavců;

Nebyl Ulys vstavu náklonnost k ní vzbudit,

Musil k domovu je mocí pudit;

K Itace mnil zaměřiti přímo,

Ale větry zanesly ho mimo.

Na mělčině břehu cyklopů se zřel;

Tento ostrov nad jiné se skvěl,

Bez orby a práce všecko nosí,

Co se žádá, to se jenom kosí;

Je zde také hojnost dobytka a zvěře,

Zdaleka jest vidět hejna ovec, koz,

Zdá se blahé jaroty tam sídlit los;

Tam se Ulys pouze se svou lodí béře.

Ale nevládne tam bohabojnost, slušnost,

Neznají se nižádné tam zákony;

Panuje tam surovost a krušnost,

Ty jsou k činům krutým půhony.

Z zdálí Ulys vidí velikánskou sluj,

Blíží se tam, vede s sebou výbor svůj;

Dopadli tam mléka celé žbery,

Ovčího též sýra sklady na výběry.

V tom se cyklop Polifem sem přibatolil

Se svým stádem; byl to hrozný velikán

Jako skalí, měltě jako vrata chřtán.

Počal Ulys řečit, by ho uchlácholil:

„Popřej posvátné nám pohostinství,

Perun mocný nepravost zná mstít.“

Odpůrce dí: „Držím já to za dětinství,

Nebojím se, nebude on smít.

Plenem jste mým, nechám si tě na pochútku.“

Do otvoru sluje složil skalní hroudu,

V ruce strom měl za hůl, jakou začít půtku?

Uchopil dva z třesavých se bloudů,

Mrštil jimi, rozsápal je jako lev,

Ssál tu z roztrhaných oudů krev;

Druhové zde jeví ducha nepřítomnost,

Ulys ale mysli neohromnost.

Polifem své ovčí stáda podojil;

Mezi tím se přiblížila noc;

Usnul. Ulys, an vždy myslil na pomoc,

Ouraz na něj nastrojil.

Velikán ten měl jen jedno oko,

Ulys do něj žhavý sochor přehluboko

Vrazil; cyklop náramně tu řval,

Až se po náspě ryk jeho rozléhal.

Cyklopů dav ze slují se sběh,

Táže se ho, kdo mu co as udělal?

Odpověděl: „Žádný!“ To jmě sobě dal

U něj Ulys. Dav se vrací a si leh.

Slepec praví: „Přijde můj mi k pomoci

Otec Neptun, mstít se bude původci,

Nepustí ho více z rukou,

Musí domů mořem, a ne polem, lukou.“

Na ráno vrah odvalil své sluje hroudu,

Omakával stádo, tak jak táhlo v proudu;

Nad tímto se mnohý z jatých strašil,

Však se z opatrnosti dav celý zašil

Do beranních koží, učil se též béčet,

Znaltě mnohý notně mečet,

A tak šťastně vyklouzli z té pasti,

Dlouho vězely jim v hlavě tyto strasti.

Jsouce na jistotě, snášeli si spíže,

Posléz počali mu posměch tropit;

Znamenal to, nemeškal se chopit

Skalních ker, a házel po nich tyto tíže.

K pomoci mu sbor se rychle sběh,

Házel po nich celé stromy:

Spěchali pryč, aby ušli bez pohromy,

Šťastně ještě zůstavili strastný břeh.

Ulys odtud bral se k Eolii;

Jest to pravá pudivětrů vlast.

Bylo slyšet divnou větrů harmonii,

Působila sboru děsnou strast.

Vyšli někteří tam na zvědy,

Má-li národ vlídné pohledy;

Zabral se tam vládce také sám,

Přijat tam byl, jakby byl již dávno znám.

Příhody své králi vypravoval;

Jevil nad ním velkou outrpnost,

By mu zjednal dále bezpečnost,

Pytel větru jemu obětoval;

Neměl otvírat ho žádný,

Leda pouze v čas potřeby k plavbě;

Blížili se k itacké již stavbě –

Jaký osud žene je zpět zrádný? –

Ulys dřímal; plavci mní, že vězí v pytli

Skvostné dary, otvírají svazy:

Sotva se jim větry kmitly,

Zří zas Eolie srazy.

Ulys procít, prosí vládce; víc ho král

Přijmout nechtěl, Neptunať se bál,

Že mu rek ten syna zmrzačil;

Od náspy mu lodí vytlačil.

Co měl dělat, nežli plouti dál?

Nebo po své vlasti předce plál.

Pochvist zanesla ho k Bystrigonům,

Vydala ho novým shonům,

Ulys se tam po zvěstech sám pídil;

Přišlo mu to draze, rychle chvátal zpět,

Byl to brloh obrů, tento po něm slídil,

Povstala tu nenadálá změt.

Na lodi ti hází celé skály,

V snaze giganti se býti zdáli,

Loďstvo v pouhé trosky drtí,

Co lze dosáhnouti, vztekle smrtí.

Chovali se jako Etny láva,

Ulysova vyklouzla jen náva;

Nad svou ztrátou loďstva, plenu všecek trne,

Naříká, že osud na něj pochvist hrne.

Na to připloul k vnadícímu ostrovu,

Patřícímu Circi kouzelnici;

Zhlíd tam z zdálí mnohou milostnici,

Mní tam najít bláhy obnovu.

Nalezá tam lesklé toky, nivy květné,

Mladé děvy, ptactvo přeštěbetné;

Vyzví, že tam božka vládne,

Ana sličností svou stále mládne.

Ač ví, že jest ženská vláda velmi mírná,

Jeho mysl jest však v důvěření vírná;

A tak zástup rozdělil svůj na dvě třídy.

Jedna dorazila do jejího sídla,

Požila tam hojnost pití, jídla,

A však za nestřídmost zakusila bídy:

Bylať proměněna v hejno štětinaté,

Kteréž hned i bylo v chlévy jaté.

Jeden na druhého směšně civí;

Ulyses se tomu velmi diví.

Napiat byl též na něj osud jeden,

Při sobě měl kořen, byl to talisman,

Božka podala mu kouzly spiatý žbán,

Neoučinkoval nic; zří, že směr jest sveden,

Ulekla se. On tu vyňal meč,

Zpět chtěl druhy, sic že se jí dotkne seč.

Svolila vše; jí se líbí jeho zmužnost,

Srdci vnadí jeho pudná družnost,

Přisahá mu lásku, vládu mu též vzdává;

Bez soucitu Ulys neostává.

Trávil léta jak dni v blahožití,

Přivykla tam lehce jeho družina,

Nad Itaku líbí se ta krajina;

Prudká láska předce srdce sytí.

Ulys přednes božce, že ho táhne

Neukojná touha po své skále,

Že on po ní touží ve dne v noci stále:

By ho propustila. Ona váhne,

Při tom praví, že zas pro hoře

Pustit se chce zrovna na moře;

Kdo ví, živa-li jest jeho choť,

Nenajde-li doma mnohých slot.

Když ji nepřestával stále dynovati,

Počali tu mezi sebou rokovati,

Že má propuštěn být, choť-li jeho žije.

Svolil k tomu. Jak to vypátrat?

Vzdálen jestiť odtud jeho hrad;

Nevědomost temná to vše kryje,

Leží tento ostrov jako v mlze:

A tak cedí Ulys vřelé slze.

Božka praví: „Lehce jest to zvědět:

Musíš do elisejských ty bytů hledět

Pustiti se; Tyremias tamto sídlí,

U něho se všecky vědomosti řídlí;

Nepřijde tam žádný, kdo jest živ,

Svaté obřady jen otvírají splyv

Do předbytu. Věrně tvému přání hovím,

Co jest třeba na cestu, vše tobě povím.“

Pustil se tam; ostal státi v předpeklí,

Svaté obřady tam konal uleklý,

Povolat dal proslulého věštce,

Divil se tu přerozličné směšce,

Doráží a soptí na něj obludy,

Nedbá na to; věštce na záměr se táže,

On mu k odpovědi takto káže:

„Kněžna Penelopka hezky stárne,

Tvůj syn Telemach již koná činy zdárné;

Tyto oba spatříš, též i milou vlast.“

Odstranil se. Rychle vyzvěděli stíni,

Kdo se z hrdin vynachází v síni,

Hrnou se sem; zahlíd máť svou, jaká slast!

Přišlo dám sem hejno; to jest něco ptaní!

Sotva zodpovídá všecko žvaní.

Dotlačil se k němu Agamemnon vážný,

Pravil: „Snad víš, jak mě zavraždil můj sok

S tou mou milou drůží; do Itaky krok

Nečiň bez jistoty, ať tě chrání strážní.

Smrt mou sice pomstil strastný syn,

A tak množil k nesnázi své více vin;

Nevěř žádné ženě, tím míň Penelopě,

Nedá dostihnout se milkování v stopě.“

Zahlíd ho též Ajax, naň se zamračil,

Že se nad něj ve zápasu vyznačil;

Přiblížil se sem též božský Achilles,

Vece: „Nic to na plat, že jsem se skvěl v slávě,

Toto příčinou mi bylo právě,

Že jsem ve mladistvém věku kles,

Dříve než mě omrzel ten vnadný svět;

Stáda bych chtěl pásti, kdybych mohl zpět.“

Ulys na vše odpovídal zkrátka,

Dychtivě pak odtud spěchal,

Nevnadila ho tam tejná látka,

Ostatně vše na pokoji nechal.

Jsou to nivy předce pro živé

Velmi šeré, truchlivé.

Opustil tak elisejskou vlhu,

Nechal na ostatní vězet mlhu.

Připloul nazpět ke své milé kněžně,

Okřál u ní, jeví jí vše zběžně;

Chystalo se k plavbě všecko do pořádku,

Mnohý dar mu udělen byl pro památku.

Obdržel též od ní mnohé výstrahy,

Kde je třeba vtipu a kde odvahy,

Že plout musí podlé půvabného skalí,

Odkud na plavce se nebezpečí valí.

Jeví, že tam vábí zpěvem ochechule,

Na březích že najde plavce zahynulé;

Aby jeho druzi zacpali si uši

Voskem, a tak byli hluši;

On by se dal přivázati na stěžen,

Tak že ubrání se nebezpečí žen;

Dále o Trinakrii a Charybdě a Scyle

Věští, aby se tam choval čile.

Připloul k Trinakrii, místu slunci

Posvátnému; pásli se tam jaří junci;

Zakázal svým přísně, tyto hubit,

Sic že překvapí je zahynutí.

Slíbili to; nouze je však nutí

Posvátná ta stáda rubit:

Bděte, nedotýkejte se posvěcenců!

Zhouba dostihla těch zaslepenců.

Sotva nalezli se v čirém moři,

Nebeský blesk vrazil do lodi,

Nebyla ta k uhasení, žhne tak v zoři.

Všecko skáče rychle do vody;

Zašli všickni. Vyváz Ulys jen;

Ten si okročmo sed na stěžen,

Tak svůj život proti živlům bránil;

Některý ho z bohů jistě chránil.

Půlnoční dech hnal ho neustále,

Až ho dones k Scyle, přeosudné skále,

Charybdin tam straší také chřtán,

Otevřený stále do kořán,

Polkla stěžen; rek se fíku chytil,

Ovocem se jeho sytil.

Když peň vyploul, za ním kvapil,

K další plavbě si ho lapil.

Střední vítr devět dní ho nes;

Neví, zdali k domovu se blíží,

Na cestě mu bylo něco fíků špíží,

Až pak posléz dopad vnadný les.

Kalypso tam přebývala bohyně,

Za palác jí sloužila tam jeskyně,

Tu si Ulys k Zevsu vroucně vzdychá:

„Uděl, by mě potkala předc doba tichá!“

Jest to ostrov v světě nejvnadnější:

Cedry zdvíhají tam hrdé hlavy,

Rozmanité stromy, květy nejvonnější,

Mezi nimi ptactva štěbetavé davy;

Ovoce zde zraje, tamto hrozně vinné

Kolem vnadí utěšené sluje,

Réví jarobujné kolem duje,

Půvabnost tam z všech stran pluje.

Tamto prchají pryč křišťálové toky;

Ona sedíc v sluji, obírá se šatem,

Protkává ho třpytícím se zlatem,

Okrášluje ho též převábnými oky;

Při tom ozývá se její libé pění.

Tam se loudil bídák Ulyses,

Polonahý před tou kněžnou kles,

Plný úcty, plný důvěření.

Tento vojenský muž nebyl beze vnady,

Byltě statně zrostlý, pohled vážný jevil,

Vážnost ale v prosbě také předce levil,

V mluvě čněly výtečnosti sklady;

Věštil, kterak jako kníže z Itaky

Přitrh s davem k Troji, jak tam zápasil,

Kterak posléz klesla; jevil, jak taky

Osud na moři se na něj rozkvasil.

Podjalo hned božku první pohlednutí,

Poznala v něm vzácné vlohy, skvělé výše;

Znamenal v ní outrpnosti tknutí;

Podala mu krmí, s vínem číše.

Vece k němu: „U mne najdeš jednou klid,

Máš zde semnou dělit vladaření.“

Ulyses byl k božce pouhý cit.

Žili blaze jako v opojení.

Uprchla jim v kouzlu vnadném léta,

Přijmouti ho chtěla za chotě;

Pravil: „Nejsem podoben ti v rovnotě;

Ty jsi božka, já pak plod jen světa;

Brzy to mé žití seslábne –

Zač stát budu, až pud ochábne?

Mimo to mě vábí k sobě vlast,

Popřej spatřiti ji – tuto slast!“

Odpoví ta: „Ne vlast, tebe táhne choť!

Mníš, že po dvadcíti letech zmládla?

Myslíš, bez pomocníků že vládla?

Snad jí sestaralý nepřijdeš ni vhod.

Vím, že tebe zde víc neudržím,

Jiného snad těšitele ztržím.“ –

Ulys kněžnu líbal, hluboce se klonil,

Na tvář její slze ronil.

Od tohoto času koráb on si roubí,

Ví, že blažší nad plavbu jest loubí,

Že mu nikde, jak tam, nepokvete valně

Život; myslí stále na své sídlo skalné.

Božka, aby choval v mysli její tvary,

Udělila jemu hojné dary,

Nasika, ctná družka, z čisté lásky,

Z vlasů propletené kouzedlné pásky.

Sotva na moře se pustil, ječí búra,

Loď jest rozkotána, chce ho mnohá stvůra

Polknout; pásek Nasičin ho chrání;

Zaneslo ho k Feakům až vání.

V háji ležel unavený skoro nah,

Před ním královninu služku podjal strach,

Vyzví královna, jak vedlo se mu bídně,

Bděla, by byl u dvora rek přijat vlídně.

Připuštěn byl s náčelníky k zápasu,

Kdež on nadevšecky jiné čněl;

Pozván pak byl také ke kvasu

Národnímu, kde své děje jevit měl.

Přednášel je; dle něho je Homer značil,

Možná, že v nich Ulys něco přisadil;

Zdali básník proto zavadil,

Že nic v zprávě jeho nezjinačil?

Byly jistě královské to hody;

Blaho, kde král s náčelníky stoluje,

Tam se s tělem s duší pro něj bojuje;

Svolilo se, dary nahradit mu škody.

Loď mu vypravili, k Itace se bral,

Složili ho v svaté vlasti, kdyžtě spal.

Loď zpět pluje, Ulys, kde je, neví,

Nad vším podivení jeví.

Jemu osud určil divný běh:

Před Trojí ho samou slávou fatil,

A když spatřiti měl otcovský svůj břeh,

Pronásledoval ho, až vše ztratil:

Statné loďstvo, zálohy i plen,

Zanechal mu nahý život jen;

Všeho protivenství on se nehrozil,

Do poslední chvíle ctně se lomozil.

Takto Štěstěna mou lodí žití hází,

Nadchnula mě citem oslavy,

Mnil jsem v světě vyvest blahé opravy,

Uvrhla mě v hloubí; teď mě vyprovází

Cestou pochvist, vidím úkaz přízraku,

Ulys aspoň posléz viděl Itaku,

Nezklamala ho předc naděje:

Opouštím směr, chci jen vyjít z peřeje.

Homer potud kráčel cestou romantickou,

Pustil pak se promíšenou – idyllickou;

Dále věštil, jak rek ukryl vzátky,

Kterak se stal pouhým chodcem,

A jak nosil žebráckou hůl s bodcem;

Kterak na hrad přišel neznán zpátky,

A jak všecko o ženiších zvěděl,

Kterak na prahu co bídák seděl.

Nižádný ho nepoznal, než jeho pes,

Kroutě oháňkou svůj jevil ples;

Později ho poznala též při koupeli

Stará služka, když mu myla nohy;

Její city radostí se chvěly,

Prsten známě jí dal, ona zrady slohy

Na něj, na syna též od ženichů kuté

Jeví; u něj mstění jest teď rozhodnuté.

Mnoho snášel od deverců mlčečky,

Přemejšlel on a syn jeho na lečky

K zhoubě zrádců; nastražili střelbu z luku,

Konala se; žádný dosti statnou ruku

Neprojevil k natažení tetiva.

Tu se nepatrný chodec v střelbu vplet,

Ať se jevila zde mnohých protiva,

Užasli, jak zřeli ostrý šípu let.

Nastala tu mezi nimi půtka krutá,

Z jedné strany Ulys, syn a pastevec,

Z druhé ženichové; lehce rozhodnuta

Nebyla ta. Klesá mnohý deverec,

Až pak posléz zvítězil náš rek;

Přiklusala choť, mu vzdává vděk,

Přichází sem také otec Laertes,

Všecko vyjevuje srdečný tu ples.“ –

Odech’ si zde řečník; mnohý z protivníků

Mní, že skončil mluvu, počal tropit třesk,

Ten tam pískal, tamto ozýval se vřesk,

Faustus důvěřoval se zde svému psíku;

Nemejlil se, šlo to více zhlučna,

Strhnuta tu s hlavy byla mnohá bručna,

Od něj vypáčena mnohá píšťala;

Od příznivců zněla pochvala.

Vyhnán byl pes, za ním zavřely se dvéře,

On se k podniknutí nazpět béře,

Povstává tu větší zmatenice;

Faust chtě skončit tyto pletenice

Počal řečit k spolku hlasitě:

„Jsou zde, kteří nevěří nic na cyklopy,

Na náspách že nesídlí víc u Evropy;

Přesvědčím vás o nich očitě –

O potvorách jiných, chci je citovat;

Žádám jenom krásné pokolení,

Kdyby se to mělo strachovat,

Aby líbilo si zvolit vystoupení.“ –

Neodešly žádné krásnice,

Všecko vidět dychtivé jsou velice.

V tom se zdvíhat zdá strop vzhůru,

Faust si něco šeptal, bylo zřít hned stvůru.

Byl to jednooký cyklop Polifem,

Co věž veliký byl kolohnát;

V jedné ruce místo holi držel klád,

Druhou drtí kořist, působí strach všem;

Zas je vidět, kterak lidské oudy trhá,

Kterak třepající do tlamy je vrhá,

A jak po plenu zas novém chápá –

Zdá se, po posluchačích že sápá.

Vysuly se na to vzteklice,

S bičmi z hadů, vinným hrozíce,

Harpie a pohled Meduzy;

Vše se děsí, neostává bez hrůzy.

Ozývá se cerberův též štěkot,

Ukázal se, kterak placky poliká;

Mezi posluchači roste jekot,

Všecko hrkem z sálu utíká,

Na ulici vyvalí se s rykem;

Boháč uzdravený hledí na úkaz

S koně svého, tento poplašený křikem

Shodil jezdce, ouve! srazil vaz.

Rychle vše se na vše strany rozchází,

Fausta spokojenost všude provází,

Z mnohých stran ji jeví tleskání,

Úkazové plodí hlavy lámání.