Zpěv pátý. POUTNÍK KŘÍŽEM KRÁŽEM VĚČNÉ MĚSTO PROJÍŽDÍ.

Jak sladko jest po znamenitém víně

se vrhnout v ulic hravý proud a vír

a v carozze, jak děcko v chůvy klíně,

se Římem projeti za mizerných pár lir,

dát zavézti se, kde je otevřeno,

neb jak se říká tady „aperto“,

na vlastní oči tebe, římská ženo,

zřít promenovat korsem Umberto,

tančiti v Apollu, neb v ozářeném sále

Imperiálu, kde to přijde dráž,

neb před kavárnou Biffi o pár kroků dále

s očima Duseové státi noční stráž!

Jak sladko jeti v stopách Cassanovy

na Campo Martio a v jeho ulic spleť,

kde staré stopy setřel svůdce nový:

své stopy básník Mach tam zanechává teď,

to stopy jambické poetického metra,

jež v těchto končinách přátelům předčítá

na cestě k domovu. Až u svatého Petra

a za ním bydlí římská elita.

Kde hudba zní, zpívají verše vroucí,

kde nebe svítí v černých zracích děv,

tam ďábli obcházejí jako lvové řvoucí,

však obchází tam také náš jak lev?

Nuž, buď jak buď – jsou výjimky, jež velí

nedůvěřovat každé nevině.

Čert nikdy nespí – v tom je Říman celý –

kde jinde byl by v této hodině?

Náš český čert, jenž není erotický,

ni romantik, ni pustý outrata,

náš dobrý český čert, tak milý, sympatický,

tak jako ten náš Pánbůh – český pantáta!

A protož vzhůru, veturino milý,

jeď ke všem čertům! A byť do rána

jsme křížem krážem peklo projezdili,

já musím najít svého krajana!