ZPĚV PÁTÝ.

Nelez, brachu, kde se svírá,

ruky nestrkej, kde pálí,

sice se ti rozum scmírá,

srdce nepěkně i zkálí.

Toť náš Králík zkusil,

až se dýmem zdusil

nepodárné lásky

a i carat musil

světem na procházky.

Jak kůl osamělý sedě

od rána až do večera,

na své muky smutně hledě,

že dceř zaslal do kláštera,

že se krásy bleskem

jako hroma třeskem

nechal umrtviti,

Časomíry vřeskem

chtěl se posilniti.

Srdéčko své na tré dělí:

dílek vnadné dcery hledá,

kousek slávy zbité želí,

částka láskou parnou bledá

po rozkoši zhlíží,

na pěně se klíží

a si plete věnce;

jak svět zmatek tíží

mdlého vytržence.

V pochybnosti kolíbaje

krásu světoplodné hlavy,

bez křídel se pouští v kraje,

odkud blázni berou stravy,

smejšlíť na pověry,

jakby dobyv dcery

spial i Královinku,

žehrá na příšery,

kleje Dobrovinku.

Darmo smejšlí do půl noci,

darmo protivníky kleje,

rozum nerozumu otci

s moudrostí se zjevně směje;

lásky bič ho šlehá,

jako trhlý běhá

kolem po podlaze,

bez sebe již lehá,

křičí zas: „O blaze!“

Nyní v pekle hanby hoří,

již se topí v moři lásky,

samé ideály tvoří

vítěznými libohlásky;

teď se k nebi nese,

zas se strachem třese,

že ho Satyr srazí,

ráje kouzlí v lese

a si květy kazí.

Politujte zem i nebe

válčícího pomatence!

Minulosti, ptám se tebe,

zdali’s pletla komu věnce,

aby v takém boji,

v lítých vášní roji

oháněl se vztěku,

v duše nepokoji

přebředl slávy řeku?

Mřete hanbou, hrdinové

oslavení duchy mdlými!

Sem se hrňte, vítězové

tmaví s zpěvy výtečnými!

Patřte: Váš bůh stojí,

když se vztěky rojí

slepých náklonností,

rány smíchem hojí

zbité poctivostí.

Slíbil čest a svůj slib zvrátí,

láskou hořel rozdvojenou,

již se v okouzlení klátí,

jen se ještě těší pěnou;

teď ho božská dcera

táhne do kláštera,

v tom ho do žaláře

panna zve, již včera

sázel na oltáře.

Věčnost mu i motanice

divné v hlavě vřelé snová,

s povzdychnutím na štvanice

zpomínaje v hoři plová.

Kam se děly chrámy,

honosnosti krámy,

trůny samovlády?

Ach! čert, Pán Bůh s námi!

peklo zkroužil z vády.

Strašlivými myšlinkami

těžkou hlavu přetěžuje,

bloudí po tmě potvorami

a si znova pouta kuje.

Stínu Faust se leká,

jako babka heká,

čamrda se točí,

v nouzi Polan kleká,

vítěz Řek se bočí.

Střely mozek projíždějí,

srdce ukřižují city,

již ho z kalu vybízejí

umy na nebeské byty,

již ho lásky klepou.

Náklonností slepou

sny a pokoj pudí,

srdce hady tepou,

hlavu k boji budí.

Trampotami roztrhaný

k spaní nemá ani chvíle,

duch jen v hlavě rozčechraný,

duch jen v každé bouří žíle,

plete ideály,

které jako skály

k nebi strmí nahé,

základ věčné chvály,

výtečnosti drahé.

Zatím den se budí z mdloby,

slunce obživuje kraje,

i se v městech dere v hroby

stíny na hry vybídaje.

Babka pěkná rusá

k Králíkovi klusá,

vidí pomatence,

řeč jak hromem kusá

v ústech hned mře žence.

Křižujíc se ruce spíná,

na panáčka hřímá notně,

do pekel proč nezaklíná

čertů, když ho tepou psotně.

„„Ti tě dávno mají,

snad dnes roztrhají,

Pán Bůh s námi! snáře!

Než se do tě dají,

honem pro hvězdáře!““

„Ach! má matko roztomilá!

Čerti jiní v hlavě bouří,

láska jak vlk zdivočilá

samým zmatkem vůkol kouří.

Ach! to milování

ve dne nedá stání,

v noci oddechnutí,

hrůzy ke mně shání,

strachy v hlavě kutí.

Což jsem myslil roztrženec,

že jsem vyšel na procházku,

za to ztrativ slávy věnec

ulovil jsem planou lásku.

Což si počnu v zmatku?

Prosím tebe matku,

dej mi v těsnu radu,

vždyť v mém nedostatku

samou vidím zradu.

Když jsem seděl na oltáři,

mouchy bohu pocty nesly,

jak jsem zakryl štěstí tváři,

a mé výtečnosti zklesly,

mouchy odletěly,

i mně ploditeli

božských divů řekly,

že jen šaliteli

poctu necti vlekly.

Hana ta mi srdce hněte

vyrovnaných výtečností,

při tom láska vzteklá plete

hlavu se vší divokostí;

doma srdce vdáče,

v klášteře dceř pláče,

krása oči slepí,

radostí sok skáče,

že mou slávu třepí.

Umru, matko, s tělem s duší!

Rád bych do Vezuva skočil,

jakož na mudrce sluší,

kdybych na blízku ho zočil;

rád bych sletěv v řeku

konec dělal vztěku,

však ta hrdost modná

nepřisluší reku,

i je božství škodná.

Mám-li mečem v srdce rýti?

Ach! to nepočestně bolí!

Aneb hladem Říman mříti?

Čekat-li, až smrt mne zkolí?

Na rozpaku sedím,

do propasti hledím

i se pekla lekám;

již vru, krev že scedím,

a zas s chutí čekám.

Přemýšleje srdce dvojím,

Řekové mne k smrti vedou,

letím, plésám, čekám, stojím,

vida dceru hořem bledou;

myslím na Slovany,

ti se do ochrany

nepodali zmatku;

své se držím panny

a tě líbám matku.

Pokladové nejmilejší

srdci mému všeho světa!

Pro vás, krásy nejjasnější,

zmohu vztěky Slovan kveta;

vás-li k srdci vinu,

v lahodnosti plynu,

jako ryba v řece,

blaze! Nezahynu

v máji pocty předce.

Jen mne, matko, vyrvi z proudu

zmatenosti jedovaté,

jak bych neublíživ oudu

svému dobyl dcery zlaté!

Nechť se jak chce děje,

ať se mudřec směje

ducha malátnosti,

mně-li štěstí přeje

s vámi bezpečnosti!“

„„Snadná pomoc, milý pane!““

babka rusá odpovídá,

„„zanech krásy milované,

s nechutí co na tě zhlídá.

Poďme do kláštera,

ať tvá vyjde dcera,

a pak do jeskyně

půjdem všickni z šera,

kde jest prorokyně.

Ta ti umí čarovati,

čeho žádáš, ku podivu!

Začíná-li vykládati

lidem krámy, tuť jest divu,

křižování všeho

zboru zježeného,

duch-li vstává z hrobu

míře na živého,

ach! ten padá v mdlobu!

Prorokyně rozvažuje

nešetřící poctivosti

sliby, které vášeň kuje

srdcím v slepé horlivosti.

Byť jsi v hanbě brodil,

čest v kal jedu shodil,

v srdce střílel trny,

čar tě znova zplodil,

stojíš bez poškvrny.““

Králík nepřemejšlí dlouho,

matku hubičkuje drahou,

„Dojdi,“ káže, „pro dceř, slouho!“

sám pak kráčí zvyklou vahou.

Dceř jak otce zočí,

jako divá skočí,

líbá boha svého,

kouká, zda-li kočí

veze rozmilého?

V jeskyni jsou; babka rusá

v samém čertů zaklínání

k prorokyni zcvrklé klusá,

v libozvučném zajíkání

vypravuje bídy

rozmanité třídy

zmateného pána

a i jaké slídy

jeví chtivá vrána.

Prorokyně krále vláčí

jako jehně k svému trůnu,

kde ho k očištění máčí

a i ve svatyně lůnu

kolo dělá křídou,

všecky žehná třídou

a je do tmy strká,

ach, zas novou bídou

srdce v pánku hrká.

Jako pomatená běhá

sem tam ve svatyni žena,

Králíka když hady šlehá,

vystřikuje z huby pěna,

cosi temně brouká;

Králík divně kouká,

že jak Časomíra

libozvuky vrouká

nové slávy líra.

Ač se krčí pod šviháním,

předc jen sladkého cos cítí,

srdce šíří radováním,

že se pučí slávy kvítí.

Ach! jak hrůzou plésá,

k prorokyni klesá

spitý vytrženec,

že již poctu česá

a si plete věnec.

Prorokyně jak zed bledá

ježí rozčechrané vlasy,

na trůn svého božství sedá

ječíc zmatenými hlasy:

„„Kráso světa mdlého!

vyjdi z města zlého

do věřící země,

tam se dotřeš všeho,

i své udáš plémě.““

Dí a vládu vyměřuje

pevnou vítěznému králi,

s potěšením ukazuje,

jaké kde si získá chvály,

jaké boje svede,

zmate soky bledé

a i v nehynoucí

slávě jak bůh vjede

v ráj se zlatem stkvoucí.

Králíkem zle radost třese,

nezmoženec plésem padá,

hrdý duch se k nebi nese,

tělo jako dívka mladá

láskou prudkou vadne,

rozum mře, cit chladne,

sláva zbitá leží,

živne duch, krm sladne,

krev co střela běží.

– Takto babka nuzná klesá

nevymluvným potěšením;

do karbanu jde a plesá

vidouc, jak se poklad stkvěním

jako švihák kaše,

v mysli smutky plaše;

cos jí stání nedá,

,Saď a budeš naše!‘

babka štěstí hledá;

s hrůzou do karbanu sází,

sahá tam a strachem cuká,

okem na poklady hází

chtivým, srdce již jí puká

bolestí, chce zmoci

strach a ku pomoci

volá svaté všecky,

v očích tma co v noci,

sahá, trne děcky,

táhne osud svého štěstí,

vyhrála a uleknutím

mře a bloudíc na rozcestí

života, se zlata hnutím

křísí, v život vzhlídá,

svého boha hlídá,

krásou srdce hojí,

mocnost zlata zvídá,

když se milí rojí. –

Zmuživ Králík ducha hromy,

vytrženec k božce střílí,

slibuje jí zlata lomy

a své sliby skutkem sílí.

Jako spitý lítá,

záři jasnou vítá

štěstí růžového,

kořisti své čítá

z boje zbožněného.

V podnebesí za otroka

nerozumu drak se světí,

hrůzu sype na svět s oka,

k činům božským Cezar letí.

Vždyť mu božka svědčí,

na světě že větší

prorok nepřebývá,

ještě vděčně klečí,

hymny božce zpívá.

Již se chápá, již i zbraně

vybíraje nejjistější

sladí medem lásky panně

ze všech ozdob nejkrásnější

poutě nepohody,

z chlapství do svobody

vběhna dojde cíle;

s chutí na své plody

vzhlédne v slávy síle.

– Nejináč se Jason strojil

loudě květy statečnosti;

bleskem slávy srdce trojil,

krásou zlata pochybnosti

zmařiv duchy spínal,

ihned zapomínal

milek na milenku,

příbuzenství stínal

květ, muž zradiv ženku.

Jako trhlý vřelec lítal

s zbraní k rozdíravé lodí,

s nepokojem stráně vítal

svodné, kde se zlato rodí,

kde se rouno skrývá,

krása odpočívá

v rozkošnosti lůně,

milostnější splývá

z květin vnadných vůně.

Již se hrdinové sešli,

hrom a slunce světa všeho,

v lodí kolíbavou vešli

pějíc, až se širokého

kraje hrdá čela

hřmotem orážela;

Argo ploula mořem,

smělost nezmrtvěla

nouzí ani hořem.

Tak i Kok se nadýmavým

bouřkám svěřil prohlížeje

moře okem pronikavým,

aby vstoupil na šlepěje

lidu neznámého.

Jason z lovu svého

vynesl s rounem ženu;

Kok mřel zběří všeho

boje za odměnu. –

Jaký osud čeká na tě,

rozvětřený bojovníku?

Ctný-li Jason sedě v zlatě

vypneš svého božství píku,

Kok-li budeš mříti?

Lev se chtěje bíti

nedbá budoucnosti,

jde a začne hřmíti

střelou žehravosti.

Zprávu zvučnou posílaje

do všech končin země české,

jak bůh projížděje kraje

ukazuje na nebeské

krásy svého božství;

shon tu dětí, množství

bab se kulhá k němu,

aby poctu božství

nesli vzkříšenému.

Umka rusá divy bručí,

Časomíra okem zbíhá,

písně neslýchané zvučí,

Králík větrem duchy stíhá.

Když jdou po ulici,

snědou na opici

pacholíci hledí

a hned na švihlici

mnoho klevet vědí.

Smělá jak čert dělá skoky,

jako šmejdil na provaze

v podnebesí měří kroky,

hlavou chodí po podlaze;

zběř už smíchem puká,

když jí písně kuká

a se jako proutí

pne a sebou cuká,

do kola i kroutí.

Pacholíci poškubují

sem tam neposedné vrány

a i bitím donucují,

na hrdé by hrála pány.

Rejdna skáče, hraje

vidouc, že jí zraje

v světě nové štěstí,

i si šmejdem v kraje

blahé cestu klestí.

Namlouvalku klášterníci

umrtvili pobožností,

za to bůjní pacholíci

rozehráli divokostí

Cmírku na procházce

k nezkrocené lásce.

Kdo ji v poutech zdrží?

Krámy staví lásce

a i rozkoš trží.

Jako podkouřená běhá

na ulici vítězkyně,

do povětří prutem šlehá,

rozvinuje prorokyně

krásy strojné změny,

nyní smutné ženy

chrchlá bolest řeckou,

ideálů pěny

srší hlavou děckou.

»Žežulička kuká v lesi

po svém drahém potěšení,

,Ozvi se, mé srdce, kde jsi?‘

Není ho tu, není, není.«

Hned se děti cení,

„„Drahé potěšení,

ozvi nám se: ,Kde jsi?‘

Není ho tu, není,

zašel k kancům v lesy.““

„Ha! kdo slyšel líbeznější

na širokém světě písně?“

mluví Králík nejvroucnější

na divoké lidu tísně

pohlížeje s chutí.

„Jaké kouzly kutí,

ach! jak srdce jímá!

Dceř mne k pláči nutí,

když své divy hřímá.“

V hulákání do paláce

posuňkáři s dětmi vtrhli

a zde všecky těžké práce,

též i hlady s sebe svrhli.

Pán je vlídně vítá,

Králík prsty čítá,

Umka jen se modlí,

Cmírka kroužky zmítá

bez všech nepohodlí.

Hostina se rozložuje,

duchové své umy krmí,

jakou rozkoš rozplozuje

víno, že až k stropu strmí.

Dceř se spitá shání

po svém milování,

z hostince se tratí

a se při zpívání

k kuchtíkovi fatí.

Hned mu snědé hladí tváře,

tvoří kejklováním divy:

„Až nám vyjde štěstí záře,

jako v ráji budem živi.

Já ti slítám světy,

jako myška květy

každé krásy snesu,

kočka zrejdím kmety

a je vnutím k plesu.“

A tu zazpívala sobě,

až se hrnce smíchem třásly,

všecky děvky na osobě

kostrbaté jen se pásly,

chodila-li hlavou,

na kuchtíka pravou

rukou dosahala,

při tom facku zdravou

děvce levou vťala.

Kuchtík vám se rozveselil,

jak hrom, co měl hrdla, zpíval,

jak chrt na opičku střelil,

při ohni se na ni díval;

ta své šklebíc zuby

z plné jeví huby,

jak ho v srdci nosí,

a svou bez pochluby

božskou lásku rosí.

Radovánky se tu šíří,

opička se zmítá kolem,

zrovna na srdéčko míří

kuchtíkovo lásky polem.

Ten se chechtem směje,

když mu skočné pěje,

když mu dvorně skáče,

na děvečky leje

a i po nich pláče.

Jako střela na ohniště

k miláčkovi přiskakuje

a mu na skle zbořeniště

slavné Troje vytvořuje;

nyní kouzlí moře,

jak loď na potvoře

větronosné jede;

zas jak po komoře

myška rejry vede.

Kuchtík s vytržením dívá

na kousky se čarodějné,

jak i Cmírka k smíchu zpívá,

jak i tvoří kousky strojné.

„Tys má,“ praví, „záře!“

a jí hladí tváře

a jí ústa líbá.

„Dnes mne dívka snáře

zpěvem ukolíbá.“

Cmírka zanechává hračky,

k miláčku se chutně fatí,

o děvečky láme dračky,

fraškou vyražení zlatí.

„„Až tvá budu žena,

skočím jako fena

na mé odtržence;

a ty ctného jména

dojdeš při své žence.

Jsem a budu holubinka,

hleďte muže rozmilého!

Hořím, jest-li na očinka

černá hledím srdce svého.

Láska srdce smaží,

prudkostí tvář praží,

ústa sladí medem,

láska tebe zblaží,

byť’s byl, milku, ledem.““

Takto rejry prováděla

na Parnasu Cmírka českém.

Nahoře řeč tmavá zněla

o vidění o nebeském,

lásce o srdečné,

poctě nekonečné,

o vítězném právě.

„Vrch jsem slávy věčné,“

dí král, „dobyl právě.“

A tu Eneáš své činy

vypravuje s pochlebenstvím,

sebe vnáší nad hrdiny

světa, k nebi příkořenstvím

boje ctného plyna;

růži umu vina

z trní, stkví se sláva,

vládne, okem kyna

vyměřuje práva.

Přeplavuje v živém proudu

Králík líchoměrné chlouby,

slyší dole volat k soudu

hroma libozvučné trouby;

z proudu slávy skáče,

běží, kde to vdáče

zbitý na bojišti.

Vidí, trne, pláče,

dceř, ach! na ohništi!

Lev se mrští k milé dceři,

rány líchotivě hladě,

smrtící hrom hrozí zběři

s ní co hokynář se vadě.

„Co se, dítě, stalo?

Jaké zvíře dralo

sladké krásy růže?

Byť se peklo hnalo,

má ho huba zmůže!“

„„Ach! můj otče, pravda svatá

z hanebných Čech odletěla.

Ta mne slota jedovatá

za ženušku míti chtěla.

Dceř tvá, ach! zlý světe!

Kde jsi krásy květe?

Zboř se zem i nebe,

stromy hořem schněte,

peklo, pse, zhlť tebe!““

„Ztiš se, ztiš se, drahé dítě!

Otec strašně pomstí tebe.

Ha! mři hořkost smrti cítě,

hanbo světa, darmochlebe!

Ty-li’s božskou krásu

jako všední řásu

myslil bez msty stříti?

Vezmi božskou krásu,

neb tě budu bíti!

Ha, ty padouchu, se směješ

vyrovnané rozkošnosti?

S posměchem jed do žil leješ

ozbožněné velebnosti?

Já král; a ty v stíně

štěstí, v lásky klíně

moha odpočívat,

při nebeském víně

s dcerou písně zpívat;

moha chodit rozkošemi

s roztomilou milostenkou,

jak bůh na kvetoucí zemi

plésat s nevadnoucí ženkou,

nás bys zavrhl slepě,

vězel v necti sklepě

jako červíčkové,

snad se na vzdor v lepě

kochal lásky nové?

Rozmysli se, buď mi řekni:

,Volím nejkrásnější ženu!‘

k nohoum božské tváře klekni,

neb smrt přijmi za odměnu

smělé hanebnosti.

Květ-li rozkošnosti

chlup má hanobiti!

Ciť mé statečnosti!

Chci tě rozdrobiti.“

Vida, že se kuchtík nechce

k utěšené žence znáti,

myslí roztřepiti lehce

chlapa, jak jen začne hnáti

na něj libozvuky.

Pozdvihuje ruky

Cezar k srdci míří,

pěje hromné hluky,

svou i smělost šíří.

Však i švižný kuchtík zbraně

k potýkání rožně strojí;

všecka chasa kouká na ně,

jak si vítězství již svojí.

Kuchtík nemeškaje

drak se žene v kraje,

kde mu přeje štěstí;

Král mlhu políkaje

stojí na rozcestí.

– Tak svět rozražený hleděl,

jak to bude v moři hřmíti?

Antonius s krásou seděl,

lstivý Cezar v spolek vjíti

s moudrostí se snažil,

každý o svět bažil,

lid i zlatem vnadil,

by se sluncem pražil,

by se vichrem chladil.

Moře nese nevídanou

krásu ve svém chlubném lůně,

kde ji vítá s neslýchanou

slávou pochlebenství vůně.

Krása kouzlíc květy

síly, spíná světy,

vichrům zdutým káže;

moudrost krotí lety,

smělost řádem váže.

Krása kyne, na hru letí

síla odvážených duší,

s rozkoší se na smrt světí,

jakož na otroky sluší.

Moudrost kroky řídí,

k srdci krásy pídí;

krása vidouc zmatek

jak pták cesty slídí

z boje na svůj statek. –

Tak zde moudrá v protivenství

hlava obtížnosti čítá;

ha! zde krásu člověčenství

hanebná smrt v boji vítá!

Má-li umu sláva

zadat svého práva,

s kuchtíkem se práti?

Smí-li s bohy tráva

jako růže hráti?

Jaká nečest rožněm sjíti,

neb v jho kuchtíkovo klesnout!

„Nebudu se s prachem bíti,

nechci o rozbroji hlesnout;

ať nás smíří právo,

nebude mu zdrávo,

biřic záda změří.

Mám ho v síti! Právo!

Již jsem hotov s zběří!“

– Tak i král a mudřec broukal

Fridrich, že i Kalmuk divý,

že i Kozák v boji koukal

na hrdinu jak čert živý;

rád by byl je spínal,

jako lotry stínal,

kdyby pohled dravý

v boha nezatínal

meče jak muž pravý. –

Králík jako Satan skočil,

dal se v strašné hulákání,

jak vejr očma kolem točil,

hřměje v směšném bědování:

„O má drahá dcera

sotva ze kláštera

vyšla na svět zrádný,

padla na ještěra,

nechceť muž být řádný!

Kde jest právo? Ať zde soudí,

ať se zkříží náruživost!

Kde jest právo? Ha! kde bloudí

světem slepá spravedlivost?

Či-li já i zlato

mám dát právu za to,

že mne chromec zloupil?

Podívám se na to,

abych právo koupil!

Samé v Čechách hanebnosti,

spravedlivost v trhu sedí,

přítel vřelý výtečnosti

mé si nevšímaje hledí

s smíchem na urážku.

Mám-li na porážku

obět slávy jíti?

Poď sem, krásy vrážku!

Radč se budu bíti?

Hořím zlostí, na smrt letím,

o mé drahé potěšení!

I vás krásy na smrt světím,

ač jste smyslů okouzlení.

Kde jsem? Zrádný světe!

Proč vztěk božství hněte?

Kde jsem? Ztiš se, duchu!

Z trní růže kvete,

sláva pne se z puchu.

Právo, sem poď!“ »Již se blíží,

Hromovod jest právě v městě.«

Zpráva um i smysly klíží

Králi, že jest Satyr v cestě.

„Hrom bí v neznaboha!“

A hned spěšná noha

s svými z domu skáče,

chvátá co jen moha,

aby ušel dráče.