Zpěv pátý.

V končině se spanilejší nechť má píseň ozívá! –

Teď doprovázej má duše jej od kotliny mořské

Sem do dolin, kde počal jsem vzduch v sebe ssáti,

Jindy co outlounká ruka sobě trhávala kvítky,

An palučin hladinu svým rouchem Května potáhla! –

Rozkladitou si tisícerokrát již dub hlavu odkryl,

Mech ve větru tichém oulísně vrchol jeho líbal,

Slúhova sem když stínolibým noha kráčela hájem.

S hůry pomoc znovu tvou vzívám k své ó duše písni! –

Pěvci lesů pěli svým štěbetáním pochvalu tvorci.

Zdvihly lazůrným tam k oblakům paže též se junoské.

Z utroby láskyplné citové rtoma kypěli proudem:

„Vlast jsem opustil, znáš můj úmysl Otče nebeský,

Přes daleké hory chvátala má noha po mnoha sluncí,

Východní po druhé obzor juž krásně se růží,

Umdleně co bloudím se hadící po břehu Mízy.

Vděčně opět Pane můj tuto zem má líbala usta,

Ješto byla krásnou pěstounovi druhdy kolébkou.

Mám tyto rozkošné luhy já i nazívati vlastí?!

Nezkalených ze prsů ó vzhůru se díky vyneste

Tam ku stolci nebes. Bože dal jsi mi náhradu krásnou.

I zde mluv jazyků se Slovanských sladce ozívá.

Než – zproštěn člověků sloužiť mám tobě na poušti,

Prospěšného potud nenacházím místa u Mízy.

O utečenci nenech tu se na břehu toulati déle.

Popřej, by v samotách plynula tvá chvála od ust mých,

Jak ve vlasti posel vyjevil tvůj sám mi nebeský.“

Domluvil. Ejhle za ním stál v způsobilosti junoské

Anjel. Bůh na takou modlitbu ho vyslati ráčil.

Kroužily se svilových prsténky vlasů mu po zádech

Něžně dolů, ztepilou labutí kryla říza urostlost,

Blankytná tkanina k tělu oblý pásala záhyb.

Lehkonohé zaměří kroky k Ívanu přímo nebešťan:

„Ívane jen lehké co viděl jsi v dřímotě ondy,

Záři při růžovité oku juž je spatřiti dáno.

Tvou uzřel s potěchou Bůh tam se stolce poslušnost,

Nejvyšší hlasu doslouchá ze pozemska volání.

Poď, paže ať tebe doprovodí blaženého do sídla,

O kterakém věštil ti jazyk můj ondy ve vlasti.

Má slova slyš, tobě ješto mají odkrýti pochybnost,

Příhody též v mlze pohřizené čekaného budoucna.“

Kleslé hned se chopí ruky ustrašeného nebešťan.

Podlé stříbrotoků se dvé povlovně ubírá,

Při spanilém jeku vod semotam do skály tepoucích,

Jíž čelo zavrubené úzkou kdesi zátoku broubí,

Vypravovať druhu počne posel s nebes útěchonosný:

„Tě v sněmu víš že volil ve vlasti za vojvodu národ,

V háj Milodruh blahořečný bez tebe vratno se ubral;

Temno lesů dalekých zakrývalo juž tě na pouti.

Nad vrcholů vruby tuť se žalostné stesky vynesly.

Horlivě chrabrých od hrdinů znovu zas sněmováno.

Však, Milodruh tu kosou k zboru rozstavenému konečně:

„„Nač se mají, krajané milení, prsa déleji moutiť?

Aj náš vojvoda má jarobujných dvé ratolestí,

Jednu že nám bohové nesmrtní ujmuli mocně,

U kmene ejhle druhá zelená vnadě ještě se ve své.

Trůnu nyní Krůvoj vrahobitný jedno hoden jest!

Outlou ještě mladost zastaň pěst bitvumilovná,

V míru rodič moudrou tak i myslí buď jemu rádcem.

Zahnali nám z junochů bozi nejlepšího že mocní,

Vyhlášen je za vojvodu nechť tedy brat mu podobný!““

Ívane! Krůvoj má zlatoleskný na hlavě vínek,

V něm před kněžmi bohů teď otec má zástavu silnou,

Tento rodičce jenom mohl útěchu dáti milostné.

Pětkrát tam potopil se Jasoň v moře hloubi bezedné,

Pětkrát v háj lovců zbory vyslala máti nadarmo;

K ní se o tobě pověst nedonášela od strany žádné.

Tu Krůvoj láskou hoře slib své máteři vyřknul,

Oddechnouť že nemá si, dokud tvých stop nenalezne.

Syn milený pílí od ňáder spěšně mateřských,

Dávnověkých po horách noha hájiny vlasti probíhá.

Klesne prvé mu, klesne druhé i slunce na západ,

A krásné znovu lesky Jasoň jak s východu vyšle:

Tam přes vlasti sever lesný nese Krůvoje touha.

Dojde junoch v daleku květolící úvalu krásna.

Tam doměřil kroky rychlonohé ó Ívane brat tvůj,

Rozlučoval jsi se co s pěstounem ještě nedávno. –

Tu zrakové uprou pomník na tvůj se lovecký:

„„Díky, (radostně volá,) bohové tuto vám nesmrtní!

Přes vysoké hory mé duše snáha mě marně nenesla,

Tu krásný toul, luk mrštný i trubka lovecká,

Vnadně co krášlívá ztepilý zrůst bratra milého.

O kde ty Ívane dlíš želem utrobu svíraje máti,

O nenechať se potok slzavý z oka déle vylévá,

Poď, navrať přátel pak s bratrem svým se do lůna,

A s hlavy volně podá zlatoleskný brat tobě vínek!““ –

Oddech Krůvoji ej v uchu se mdlý z blízka ozívá.

Spěšně junoch spanilý skalné tu do jeskyně vejde.

A hle! na lůžku chudém stareček v smrti zápasu brzké.

Pevně upřen maje zrak na sebe předstihne otázky:

„„Ívana bratra hledáš? toho Krůvoji více není zde,

Sám ten Dobrotivý vyvolil jej sobě za slúhu.

Spáse naší bude tam v dalekosti, Kristu kořiť se

Ívan; tvých do dědin nenavrátí nikdy se více.

Marné tvé snažení tedy ó modláři mlaďounký! –

Já vyučil spasitelné jsem soukromně ho víře.

Křesťan na znamení Božské vlast může opustiť,

Ten žezlem v ní i zlatoleskným lehce pohrdne.

Kristova víra jenom za to sladkou útěchu dává. –““

Zas se Miloň zbožilý jme po těžkém povzdechu říci:

„„O juž málo dechů mi vybývá na světě tomto.

Jak poutník se těší, kdy věží juž báně domácích

Spatřuje, an lesknou se v slunce paprsku večerním;

Neb přátel k milenému opět tovaryšstvu se blíží:

Takto nyní duše má v putování k vlasti nebeské!

Patř synu vojvodský, s potěchou jak křesťan umírá. –

O Bože, tobě jazyk můj žvatlá pochvalu ještě;

Člověka poslední v době laskavě ke mně posíláš!

Slyš toho, jenž býval pěstounem bratru ve vlasti:

V růžokeří odtud rov Krůvoji blízko nalezneš,

Jen do polou vykopať těžká ruka mohla tu jámu.

Víka se má brzy zamknou, schráň ducha tamto ulož mou,

Kypré prsti nasyp, – poslední prosba to má jest. –

Pak potěšit navrať do vlasti se matky milostné,

Jenž doma jen lká a pro svého rozence naříká.““

V bratrovu lůně Miloň tvůj, Ívane, na věky usnul.

Jej u spráchnivělé druže chladné lůžko zavírá.“

Přestane vypravovať. Doloží po chvíli nebešťan:

„Jiskra milostná juž doutná i v bratrovu srdci,

Světlem svým brzy osvítí duši Pán jeho mocný.

Tvůj neklesne rodič, druhu můj, ani do hrobu máteř,

Posvěceným povlaží i jejich než kněz hlavu mokrem.

Rozkotají chrabrou se rukou všady modly po vlasti,

Obět a neskrvená bude tam s oltáře se nášeť

K trůnu nebes. Tak dobrotivý sám Tvůrce uzavřel.“

Domluvil, a zpěněnou co do Mízy potok vodu hází,

Uhne na břeh jeho se s junochem v levo vůdce nebeský.

Skal čela pustá pnou se z obou stran zhůru do oblak,

Lehce dotýká jen se jejich noha trávky hebounké,

Rozkošeplodný před nimi aj tu se rozvine úval.

Příroda pevně kolem zavroubila ohradu kolmou,

Z prostrana jedno vedou ze dvou stran brány uzounké,

Krystalový z tvrda vlnky valí skal líbě potůček,

Dál se hadí pohlcen mezi volšemi dlouhověkými.

Vedlé otvírá sklepená jeskyňka se ze skal,

Vchod střecha rozsochatá širolisté lípy zavírá.

Pěvci pějí vstříc vítání jim z háje radostné.

„V tomto život klidném svůj máš ty skončiti místě.“

Odvece díkuplný tu sladce nebešťanu Ívan:

„Vůdce, nyní věrný můj rtou vděky přijmi ze lidských,

Z vlasti sem odnešené se uzavrou rány bolestné;

Vkrápala tu v duši mou blahohojných tvá slova léků.“

Poslu na tvář růží se nebeských rozleje barva:

„Ívane, světla pramen v modrém oblouku se náší,

Klesne dolů až, jest se vynesť mé vratno peroutce.

U strže poď mechaté ať rozhostíme se tamto,

Šťávyplných kde krmů nám příroda hojno podává;

Kázal Pán, mnoho bych pověděl ze dnů ti budoucích,

Od vševědoucí jsem Moudrosti co slouchal u trůnu,

Člověku i smrtnému věděť co slušno, poslechni.“

Pod břekovou tu haluz dovedou jej prsty hebounké

Do chladu. Rychle dolů sklopenou větvičku ohybnou,

Zkud kulatost česají labutího do klína lahodnou.

Na travný koberec druhu naproti sedne nebešťan.

Po kvase se pronesou věhlasná z ust slova bodrých:

„Před věky kvetla věkův jak zahrada ještě Edenská,

Vdechnouť Bůh duši nesmrtnou do člověka ráčil,

Přespanilou druži, lidského kmene daltě mu matku.

Mok skrze krystalový jak může se zírati na dno:

Tak z ruky Páně i dvé první sobě srdce do čista.

Každá pospolité jim chvíle přinášela slasti.

Však ten, ješto Boží na tvář směl patřiti druhdy,

Válčiti i proti Pánu nebes hrdě pak se pokoušev,

S výše dolů svržený, zůří teď v hloubi pekelné:

Ten juž s cesty pravé lidu dvé svedl Ívane tenkrát!

Ouskokem útulným i stříci ty před jeho máš se,

V utrobě soptícím klokotem se vaří mu nenávist.

Juž Satanu v sírný důl zvěst vyslanci donesli,

Jenž těkají skrytě po krajinách po všech světa lidných,

V tomto jaké nalezáš ve pozemsku u Pána milosti.

Kníže pekel nepomešká svých k tobě vyslati věrných,

Jak v svolaném sněmu od tovaryšstva uzavřeno tajně;

Než, což Hospodina v nebi mohloby zůstati tajno?

Víť, v nebi, co v dolinách zemských i v hloubi pekelné! –

Ívane! dobrotivý pěstoun dal braň tobě mocnou,

Toť, vrahu hrůzyplná, ze zbrojnice Páně pavéza!

Obraz máš toho, jenž se přibíť za hříchy bolestně

Od těch na dřevo dal, stoupil s nebe jichžto vykoupit.

Vítězoslavně sedí Mesiáš u svého teď Otce,

Kloňmo koří Cherubů zborové před ním se u trůnu.

Člověku jak mdlým nelze okem na slunce pohlednouť:

Nelze pekelníkům patřiť na tvou i pavézu.

S hůry posilní sám světa Pán tvé rámě junoské,

Z půvabných vymetá ruče těchto dolin rotu lestnou,

A v tvé vítězná bude kobce se píseň ozívať. –

Ten bojovať slavný máš boj, ó Ívane, ještě,

Pak tvých přeblažené se do síní klidno navrátí.“ –

Přestane co smrtník krátkému tu k oddechu anjel.

„Ívane svým jazykem nebudeš sám chváliti Pána,

Tvá duše křesťanské zde nezůstane útěchy prázdná,

Svrchovaný světa Pán pohledna na tento i národ

S hůry milostně dolů, zapudí ztud temnotu bludnou.

Zaplesají poprvé věkobytné skály u Mízy.

Na věky uplynutých po dnech tvé mládi do mrákot,

V úvalu tom, čeho posněžená, slyš kštíce se dočká: –

V krásných těchto luzích Neklan pase národ udatný. –

Na břehu Mízy bude z jeho sídleť kníže potomků

Mírumilý Bořivoj. Tam s Tetčina náspu pokyvne

Jednak svým slúhům rozejíti se vlasti do končin;

Pozvali slavnému z věrných aby ku kvasu vládyk,

Též, by honiť prchavé přicválali laňky do doubrav.

Slúhům vládykové oře bujné sedlati káží.

Kalné Ohře, jaré od Bůzy i Lítavy rybné,

Sázavy od hlučné, křivoletných Orlice proudů,

Rychlotoké od Veltavy, od lučného Polabska,

Vládyky ku kvasu hrad v slavný donesou oři bujní.

Ozve radostný ve hradě zvuk s věže trub se i kotlů.

Vojvoda mírumilý promluví slova při kvase ladná:

„„Slúhům vás jen vládykové jsem pozvati kázal,

Tam Moravy v toku ješto byli jste pohřízeni semnou.

Vratno našim nás ku krajinám než hřebci donesli,

Hostinský co mluvil Svatopluk k nám, tajno není vás.

Slíbili vyznávať jste mu Kristovu víru ochotně.

Rozmnožovať ji u bratrů svých ve vlasti i pilně.

Než, Svatopluk sem nábožné vyslance posílá,

Nechť tito roztrušují blahonosné símě ve vlasti.

Ludmila jich naukou spásu světa již poznává.

Pánu milá se obět v ozdobném chrámu vynáší,

Vystavěť má kázala choť co skále na pevné.

Bran svých, vládykové, nezavírej před nimi nikdo.

K vyplnění přátelsky jevím vám svou tuto vůli;

By v spasení se kochával náš po vší zemi národ.““

Řekne. Po síni hrdel rozléhne se pochvala mužných.

Koule nebes z krvavého a jak mile povstane lůžka,

Ve hradě hosty milé probudí z lože trubka lovecká. –

Slúhům vládykové oře bujné sedlati káží.

Šestnáct vsedne na kůň tu z věrných ve hradě vládyk.

Z brány komoň v prachu rychlonohý nese lovce do háje.

Ozve radostný ve hradě zvuk s věže trub se i kotlů.

Klesne do trávy lovec různý až v hájině laňčí,

K východu sosny budou daleký rozsívati chládek:

Prudkoletý šíp z vycvičených vyklouzne tu prstů.

O vyvolenče Boží, krásné v boku laňce uvázne,

Již tobě dá Bůh dobrotivý; by tě kájela mlékem.

Sem za laní donese k tomuto kněze proudku běloušek.

Koňský ze skalné tě dupot jeskyňky vyvábí.

Bělné fousy budou tuto již bradu krýti junoskou!

Pak druhu můj potěšíš se s křesťany v úvalu tomto. –

Vévodovým šípem raněná tuto laň v krvi klesne,

V stáří mléko jejíž tobě potravu dávalo sladkou;

Než – kněz mírumilý, Bořivoj dá slúhu ti Páně,

Ten připraví a podá ó Ívane krm ti nebeský.

V půvabném jej důli budeš tom vídati často,

Jednak modlitbou osladí tobě až smrti zápas. – –

Předpověděl jsem ti mnoho juž z čekaného budoucna,

V nízkém modru nyní mne slunce k návratu bádá:

Služ tedy Pánu nebes modlitbou v tomto obydlí,

Připravila kteraké od dávna ti dobrota Božská,

Až mne opět donese k tobě má do pozemska peroutka:

Doprovodím tebe do blaženější vlasti miláčku,

Na věky míti věků kde budeš pak v slávě obydlí!“

Řeknul, způsobilost a mizí jeho v oblaku jasném.

Zírá dlouho okem velebystrým modra do výše

Poutník přespanilý, kde nebeský druh se ukrývá:

„Doprovodil (rce) Seraf velký Bože juž mne ku sídlu. –

Po pramenu skalném jak touží v hájině laňka:

V úvalu tom duše má tako ó má spáso po tobě!

Křídel svých Pane ostříhej ve stínu mě vezdy,

A k tobě denně se z ust bude mých jen chvála vynášeť.“

Domluvil, a sklepené od přírody vejde do síně.