Zpěv posledních bardů gallských.

Vše posekáno. V jedné změti

tu starci, ženy, muži, děti!

Jak velká vlna na úskalí

zmar jistý juž se na nás valí;

pryč s harfami teď, meče v pěst,

ať slyší nebe naši zvěst,

co vrah juž deptá štěrk i klest:

Syn zpěvu může volný mřít,

však v okovech mu nelze žít!

Jak dub se kácí se skaliska,

když mlatem do něj Taran tříská,

my padnem hrdě v květu síly!

Nás se všech stran juž obklíčili,

nám zapálili srub i svor.

Ó rvete tvrdá žebra hor,

ať v smrti ucítí náš vzdor:

Syn zpěvů může volný mřít,

však v okovech mu nelze žít!

Dnes ráno slunce před východem

jsme byli ještě s celým rodem

na mohylách, kde v pusté noci

spí dědové i naši otci.

Teď večer kol a šer a dým,

ať naše krev teď tryskne k nim,

v hluš jejich zahřmí vítězstvím!

Syn zpěvů může volný mřít,

však v okovech mu nelze žít.

Juž tady jsou a kol se kupí.

Zda jsou to vlci? Jsou to supi?

Co chtějí od nás? Otců víru!

A lijí na nás v ohni síru.

Ten jeden v čele nese kříž,

to znamení, ha, známe již,

mrak v duši padá, v oči tíž.

Syn zpěvů může volný mřít,

však v okovech mu nelze žít!

Teď na ně! Meč v tvé pěsti v tříšti!

Sám nestojíš přec na bojišti,

meč na zemi, však harfy zvednem

jak mlaty výš a nepoblednem,

ať strun jich pukajících zvěst

v hvozd volá, stráně, strž a klest:

zde život – nikdy otců čest!

Syn zpěvu může volný mřít,

však v okovech mu nelze žít!