ZPĚV POUTNÍKA O HOŘE V OBLACÍCH.

„To divný západ byl

na horách tenkrát kdes’!

Bor šuměl sladce tak

a nachem svítil vřes...

Já výš’ a výš’ jsem šel,

kde vítr sláb’ a tich’,

mír blahý večera

jak na vše kolem dých’.

K nebesům v úžasu

zrak můj se náhle vznes’

k přeludu čarnému

dvou křídel andělských!

Tak skvělou oblačných

kdo růží hru kdy zřel?

Kdo v tvar ten zázračný

je v čistý azur schvěl?

To nebyl přelud jen

ni zraků pouhý klam!

Tam anděl klečící

svá křídla vzpínal sám,

jak táhlý zvonů hlas

z údolí vzhůru zněl,

a výhně slunečné

žár zvolna has’ i plam’.

A pod ním nad lesy

v modravém kouzlu par

tam hory Alvernské

jsem lepý spatřil tvar,

i z dřeva, ze slámy,

hle, Františkovu chyš,

kde osamělý strom

své větve zvedal výš’.

Tak mocný oblaků

já nezřel dosud čar,

ač slunce zapadlo

a večer vzcházel již...

V městečko vešel jsem.

Tam údiv, bázeň, vzruch.

„Co říci chtěl nám jen,

Bůh Otec, Syn i Duch?“

Ta křídla zázračná...

v oblacích chyška ta

na hoře posvátné.

Těch libých ptáčků sta!

Jak spěli výš’ a výš’,

jak chvěl se v písních vzduch!

Z Assisi František!

Zářící stigmata!

To divný západ byl.

Já na kolena kles’.

Pak dál jsem do hor šel,

zvěst blahou lidem nes’,

a cestou v srdci mém

o slunci zpěv mi zněl.

Na vše, co tížilo,

jak bych byl zapomněl!...

Byl kámen bratrem mým,

sestrou bystřina kdes’,

brat měsíček mne ved’,

jenž v druži hvězd se stkvěl.“